V průběhu života byl Adolf Loos často před zraky veřejnosti zdrojem bezmezného obdivu i nepřátelské kritiky. Oslavován mnoha stoupenci a zároveň zuřivě napadán odpůrci zůstal kontroverzní postavou i po smrti. Článek zkoumá charakter a vývoj reakcí na Adolfa Loose a jeho dílo od počátků profesní dráhy na přelomu minulého století až do současnosti. Ukazuje rozhodující změny ve způsobu, jakým historici a ostatní pozorovatelé hodnotili Loosovy stavby, interiéry a texty, a popisuje proměny literatury o Adolfu Loosovi v průběhu času. V šedesátých letech 20. století měla většina autorů k Loosovi a jeho okolí přímý vztah; i ti, kdo jeho přístup odmítali, se vyjadřovali jednoznačně. Na počátku sedmdesátých let se objevil nový názor na Adolfa Loose, který v jeho dílech a textech spatřoval základy koncepce navrhování korespondující s novými směry v teorii a kritice. Loosovi byl často připisován status proroka, jehož myšlenky se však jevily „problematické“ a nejasné. Článek obhajuje nutnost nových interpretací Loosova myšlení a projektů — méně zastřených přesvědčením a založených zato na solidním historickém výzkumu. Studie v tomto čísle představuje jako součásti pokračující snahy o oživení a přeformulování diskuse o Adolfu Loosovi.

Christopher Long: chrlong@utexas.edu

Význam architektury pro Adolfa Loose nespočíval ve vlastních materiálech, ale pokládal ho za historický, proměnlivý a závislý na kontextu. Prokazuji, že Loosův normativní přístup k architektonickému významu byl v přímém protikladu ke vzestupu afektivního pojetí architektury, které v architektonickém myšlení a praxi začalo převládat v prvních desetiletích 20. století. Pojetí architektury Augusta Endella, Hermanna Obrista, Henryho van de Veldeho a členů Bauhausu spočívalo především na působení materiálu za využití jeho inherentních formálních vlastností. Loos prozíravě odmítal sílící obecnou shodu na jistém účinku architektonických forem a materiálů. Vsadil na přednosti risku, náhody a selhání dodávající význam.

Todd Cronan: todd.cronan@emory.edu

Aldolf Loos se při tažení proti „falešné modernosti“ secese ve svých úvahách dotýká mnoha oborů designu, včetně typografie. Aby dokázal svou pravdu, sám ovšem v jedné důrazné pasáži uvádí nepravdivý výklad o původu typu písma, které používal. Článek odhaluje tuto lež, sleduje skutečnou historii písma a zkoumá, jak Loosova argumentace zapadá do jeho převažujících názorů na design a kulturu.

Daniel Lawler: daniel.lawler@earthlink.net

Rekonstrukce nerealizovaného Loosova návrhu prvního Boskovitsova bytu podle kreseb uložených v Archivu Adolfa Loose v Albertině dokazuje, že v Loosových často elementárně působících kresebných návrzích a náčrtech lze sledovat komplexní, precizní a přesvědčivé úvahy. Objev vnáší světlo do málo prozkoumané klasicizující skupiny návrhů z let 1917–1922. Dva listy (ALA 672 a 340) ukazují v půdorysech, řezech a detailech přestavbu propojených místností, dvou salonů a prostorného kabinetu. Celkový půdorys v měřítku 1:50 s připojenými řezopohledy lze jednoznačně přiřadit k bytu bankéře Friedricha Boskovitse, jenž se do něj přestěhoval pravděpodobně kolem roku 1908. Zobrazenou část bytu obrácenou do dvora nechal Boskovits později stavebně upravit a nově zařídit. Díky podrobnému stavebnímu průzkumu provedenému ve více etapách mezi lety 2013–2019 mohly být tyto změny identifikovány, datovány do roku 1921, a tím i odlišeny od dřívějších a následujících vrstev přestaveb v těchto místnostech. Přestavba z roku 1921 v některých již nedochovaných stavebních dílech a v pojetí enfilády vykazuje podobnosti s Loosovým návrhem, ale zároveň i nápadné rozdíly. Zejména Loosovi později připisované dřevěné obložení stěn v bývalé jídelně není součástí jeho návrhu. Podrobná analýza kreseb ukazuje, že namísto dřevěného obkladu pro tyto místnosti Loos navrhl úpravu ve štuku a přírodním kameni, podobně jako v hudebním salonku Strasserova domu (1917). Nebyla vůbec provedena, tak jako navrhované opravy nepravidelností půdorysu z gründerského období, které v Loosových bytových přestavbách byly nezbytné k vytvoření precizních axiálních prostorových vztahů. Vrcholem enfilády měla být jídelna se dvěma iónskými kolonádami, které nesly po obvodu obíhající architráv s reliéfem s motivy bakchantek. Na straně u okna tak bylo vytvořeno vyvýšené místo k posezení podobné prostylu, které pravděpodobně v tomto nejtěsnějším prostoru plnilo funkci pánského salonku. Kolonáda u stěny měla rámovat krb, který byl v roce 1927 odstraněn při přestavbě bytu zároveň se sádrovými pilíři v rozích prostoru ohraničeného sloupovými řády.

Andreas Vass: office@hubmann-vass.at

Článek předkládá zcela novou hypotézu o zakázce a stavbě vily architekta Adolfa Loose (1870–1933) pro Tristana Tzaru a Gretu Knutson v Paříži v ulici Junot v letech 1926–1927. Je založen na primárních pramenech objevených ve Francii a Švédsku i na již publikovaných pramenech uložených v Albertině a Vídeňské městské knihovně (Wien Bibliothek am Rathaus). Přestože Tzarova vila rozhodně patří mezi Loosova nejvýznamnější díla a zůstává dosud jedinou stopou Loosova pařížského období let 1923–1928, je známo jen málo o průběhu stavby. Nově objevené prameny jasně ukazují, jak málo se architekt podílel na výstavbě, zdůrazňují problémy související s tímto faktem i nedostatečnou spolupráci mezi zhotovitelem a klientem. Článek pro lepší pochopení etap zakázky a výstavby připomíná Loosovo prostředí a poměrně špatnou situaci v Paříži. Pokud je vztah mezi Tzarou a Loosem stále obtížné doložit dokumenty, podíl dalších architektů, kteří na výstavbě vily zřejmě pracovali, jako Gabriel Guévrékian, Jean (Hans) Welz a Pierre Boudriot, nebyl dodnes zdokumentován ani doceněn. Komplikovanou zakázku a spolupráci mezi Loosem a Tzarou dokládají osobní písemnosti manželského páru: zřejmě se nejprve obrátili na Le Corbusiera, pak si pravidelně stěžovali na stavební práce v ulici Junot. ¨

Cécile Poulot: cecile.poulot@hotmail.fr

Ve dvou posledních knihách analyzujících Loosovy metody navrhování The New Space: Movement and Experience in Viennese Modern Architecture (2016) a Adolf Loos: The Last Houses (2020) Christopher Long tvrdí, že Loos se při opakovaní koncepce raumplanu v obytných stavbách věnoval jejich optickému a smyslovému působení. Vytvářel komplikované průchozí trasy a přitom se zaměřoval na způsoby, jak by materiály, barvy a propojené prostorové objemy mohly zvyšovat viscerální působení vnitřního prostoru na obyvatele. Studie dokazuje, že podobný přístup k raumplanu se znovu objevil v polovině století v díle rakouského architekta, emigranta Alfreda Preise (1911–1993) na Havaji. Zkoumáním několika příkladů Preisových obytných staveb z let 1940–1955, včetně Scudderovy rezidence (1940), Lauovy rezidence (1951), Panfigliovy rezidence (1952) a Hudsonovy rezidence (1955), dokazuje, že Preis si vypůjčil a reinterpretoval Loosův raumplan. Zejména Scudderova rezidence se pozoruhodně podobá Loosovu dvojdomu z výstavy Werkbundsiedlung uspořádané v roce 1932, kdy Preis zahájil studium architektury na vídeňské Vysoké škole technické. Studie pak rozvíjí Longovu hypotézu o Loosově zájmu o smyslové a taktilní kvality architektonického prostoru, aby prokázala, že Preis využíval podobné metody v havajských rezidencích. Preis přesadil Loosův jazyk a koncepci raumplanu do tropů a obratně tak odmítl modernismus „otevřeného plánu“ mezinárodního stylu. Stejně jako Loos vytvářel složité vnitřní prostory oddělením obytných zón různými výškami stropů nebo elevacemi a uspořádáním průchodů oklikami. Využíval rovněž výrazné změny barev a materiálů, aby v rezidencích vymezil prostory podle funkce a podpořil taktilní a další estetické interakce. Preis především Loosovy architektonické zásady také přizpůsobil havajskému klimatu a své klientele začleněním asijských formálních a prostorových prvků.

Laura McGuire: mcguire@hawaii.edu