Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

4/2017

Články

Jakub Adamski

Böhmische Einflüsse in der schlesischen Kirchenbaukunst des mittleren 14. Jahrhunderts. Der Fall Schweidnitz und Striegau

O českých vlivech na slezskou chrámovou architekturu poloviny 14. století. Případy farních kostelů ve Svídnici a Střihomi

s. 330–346

Článek se věnuje analýze dvou impozantních farních kostelů v bývalém Svídnicko-Javorském knížectví ve Slezsku (polsky Księstwo świdnicko-jaworskie, německy Herzogtum Schweidnitz-Jauer) — ve Svídnici (polsky Świdnica, německy Schweidnitz) a ve Střihomi (polsky Strzegom, německy Striegau), a to zejména v kontextu politické a fundátorské činnosti panovníků vládnoucích na tomto území, tj. vévody Bolka II. a jeho manželky Anežky Habsburské. Studie podává novou rekonstrukci stavební historie obou kostelů, založenou na analýze písemných pramenů a historických okolností v polovině 14. století, po připojení Slezska ke Koruně království českého (1348). Je pravděpodobné, že stavba kostelů byla zahájena kolem roku 1350 a může být chápána jako známka sebevědomí jak místního měšťanstva, tak knížecího páru usilujících o vybudování vlastní pozice v České koruně. Obrovské rozměry staveb a bohatá sochařská výzdoba posloužily jako prostředek k dosažení výše uvedeného cíle. V této souvislosti pak není překvapující, že v obou kostelech lze vysledovat specifické architektonické prvky evidentně českého původu (například půdorysy pilířů, typy přípor, okenní kružby). Všechny tyto prvky jsou podrobně probrány v předkládaném článku

< zpět
| resumé |

Jana Zapletalová

(Art) Agents: Giovanni Petignier and the Network of Agents of the Olomouc Bishop Karl von Lichtenstein-Castelcorno

(Umělečtí) agenti. Agentská síť olomouckého biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna a Giovanni Petignier

s. 347–362

Dějiny umění raného novověku se v minulosti zaměřovaly především na studium uměleckých děl, osobností umělců, objednavatelů a sběratelství. V poslední době pozvolna proniká do studií o evropských kulturních centrech zájem o fenomén (uměleckých) agentů. Do popředí se dostávají otázky procesu zisku díla a role agentů a zprostředkovatelů v mechanismu uměleckého patronátu. Výsledky často náročné archivní práce, při níž převažují vedle zájmu historiků hlediska sociologická, politologická a ekonomická, mohou poskytnout cenný vhled do problematiky mecenátu raně novověkého objednavatele, uměleckého obchodu, sítě agentů, jejich kompetencí a komunikace, způsobů získávání uměleckých děl, uměleckého transferu či strategií objednavatele. Dopisy agentů dokáží vykreslit pestrý obraz osoby objednavatele, šíře jeho zájmů, míry informovanosti o aktuálním dění a přinést v neposlední řadě nová faktografická zjištění o konkrétních uměleckých dílech. V některých případech rovněž odhalují význam agentů, kteří nebyli vždy pouhými vykonavateli uměleckých a sběratelských intencí svého patrona, ale mnohdy se sami podíleli na podobě a charakteru jeho uměleckých a mecenášských aktivit. Tato studie se zaměřuje na analýzu agentské sítě olomouckého biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695), a především osobu kuriálního agenta Giovanniho (Jeana) Petigniera usazeného v Římě. Tento agent primárně sledoval politické i kulturní dění při Svatém stolci, ale příležitostně též plnil biskupova přání v oblasti mecenátu. Více než sedm set dochovaných dopisů dokládá nákupy jednotlivých děl — především grafických alb, knih, ale i objednávku rozměrného obrazu u Luigiho Garziho (1638–1721). Korespondence poskytuje též plastický obraz o vztahu mecenáše a agenta, jejich role při rozhodování o pořízení konkrétního díla.

< zpět
| resumé | pdf |

Petra Kolářová

Od Rodina k performanci. Tělo jako umělecké dílo u mima Étienna Decrouxe

From Rodin to Performance: Étienne Decroux and the Body as a Work of Art

s. 363–376

Étienne Decroux (1898–1991), francouzský herec, teoretik a zakladatel nového dramatického umění, tzv. tělesného mima (mime corporel), pojímal tělo na scéně jako „pohyblivou sochu“. Inspiroval se přitom výtvarným uměním, zejména sochařstvím, a přetvářel mimovo tělo na základě vlastních uměleckých prostředků. Vyšel z pojetí těla jako tváře a posléze ho přeměnil v masku a potlačil jeho mimetické funkce. Tělo se pro něj stalo materiálem, který „předělával“ pomocí pohybové techniky v „sochy“. Mimovy postoje ve vratké rovnováze byly výsledkem překonání rozporu mezi neohebnou hmotou těla a ideální představou lidské figury konstruované podle geometrických pravidel. V sochách Augusta Rodina viděl zobrazení dramatu v tělesném postoji, který převáděl do pohybu na scéně. Z Rodinova sochařství přebral také tvůrčí přístup k lidské figuře, kterou pojímal jako soubor tělesných fragmentů, jež mim svobodně zapojuje do pohybu. Dospěl k sémantické neurčitosti gest a pohybů, již vyjadřuje přirovnání mimova těla k mraku, z něhož vzniká lidská figura v interakci s pohledem diváka. V Decrouxově koncepci hrálo důležitou roli vizuální působení mimova těla na scéně, jak o tom vypovídaly zejména fotografie Étienna-Bertranda Weilla. Inspiroval se filmovou montáží a pojal pohyb jako sérii plastických postojů komponovaných tak, jako by byly snímány kamerou. Tělo měl za „pohyblivou geometrii“, která se otáčí na místě a produkuje „obrazy“. Decrouxova koncepce tělesného mima jako „pohyblivé sochy“ byla založena na oscilaci mezi tělem jako hmotným prostorovým objektem a tělem jako souborem vizuálních obrazů a spojovala v sobě protichůdné tendence figurace a abstrakce

< zpět
| resumé |

Zprávy

Petr Uličný

The Making of the Habsburg residence in Prague Castle. History of the Journey of the Imperial Palace  from the Centre to the Periphery 

Vznik habsburské rezidence na Pražském hradě. Historie cesty císařského paláce z centra na periferii

pp. 377–395

Když v roce 1526 nastoupil na český trůn rod Habsburků a zemím Koruny české pak vládl skoro čtyři staletí, vítal v Praze jeho prvního člena, Ferdinanda I., velkolepý královský palác, stojící v centru rozlehlého Pražského hradu. O necelé století později tam však byla situace zcela odlišná. Český král a římský císař Rudolf II. sídlil na samém okraji Pražského hradu v topograficky nevýhodném místě a Starý královský palác byl ponechán českým královským a stavovským úřadům a obchodníkům. I když šlo o radikální změnu a jednu z největších událostí v dějinách Pražského hradu, otázky proč, kdy a jak se tato velká translace rezidence odehrála, zásadní pro pochopení dějin tohoto ústředního místa českého státu, dosud nebyly položeny. Nejdůležitějším skutkem bylo přesídlení místodržícího vlády arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského kolem roku 1555 do malého paláce u Bílé věže. Habsburští architekti Hans Tirol a Bonifác Wohlmut neúspěšně navrhovali malý palác spojit se Starým královským palácem novým křídlem a vybudovat tak důstojnou rezidenci s dostatečným počtem pokojů. K ideji se po svém nástupu na trůn v roce 1576 vrátil císař Rudolf II. a nechal dvěma florentskými architekty (Antonio Lupicini 1579 a Giovanni Gargiolli 1586) provést nový návrh, který byl ve Florencii konzultován s Francescem I. de’Medici a v druhém případě také upravován Bernardem Buontalentim. Rudolf však nakonec zvolil jinou strategii a soustředil se již jen na rozšiřování paláce u Bílé věže do míst bývalých příkopů, kde vybudoval křídla obsahující prostory pro jeho sbírky. Byl to tedy Rudolf II., kdo královskou a císařskou rezidenci na Pražském hradě přesunul na nové místo, zcela mimo historické těžiště hradu.

< zpět
| resumé | pdf |

Archiv

Markéta Svobodová

Peter Bücking — Werner David Feist — Friedl Dickerová v meziválečném Československu. Texty tří absolventů Bauhausu

Peter Bücking — Werner David Feist — Friedl Dicker  in Czechoslovakia  between the Wars.  Articles by Three Bauhaus Graduates

s. 396–405

Text věnuje pozornost třem absolventům Bauhausu, kteří působili ve třicátých letech 20. století v meziválečném Československu. V tomto období přicházeli z Německa a Rakouska lidé ve dvou vlnách: kolem roku 1930 především z ekonomických důvodů — v Německu vrcholila hospodářská krize — a po roce 1933 již jako emigranti z příčin rasových a politických. Nalezneme mezi nimi většinou levicově angažované architekty, designéry, fotografy, malíře nebo scénografy, někteří Československem jen prošli, jiní zde strávili několik let a zanechali po sobě stopy i v místním českém nebo německém tisku. Autorka vybrala tři texty z různých výtvarných oborů — architektury (Peter Bücking), fotografie (Werner David Feist) a pedagogiky (Friedl Dickerová Brandejsová). Dva články — jeden pro český levicový časopis Levá fronta, druhý pro německo-maďarské periodikum Fórum — vznikly ve třicátých letech, v předválečné době, kdy avantgarda prosazovala radikální přestavbu společnosti a využívání nových technik a technologií. Strojopis s teoretickým textem, jak učit děti výtvarnou výchovu, byl napsán již po rozpadu Československa, během věznění Friedl Dickerové v terezínském ghettu, přesto i v tomto článku nalezneme humanitní ideály let předešlých. Aplikací nových pedagogických názorů v praxi se snažila tato rakouská výtvarnice zajistit dětem v ghettu snesitelnější život. Všechny tři texty dokumentují pluralitní myšlenkové proudy té doby. Jejich autoři mají jedno společné — studium na Bauhausu. Představují se nám zde vedle sebe radikálně levicově smýšlející architekt Bücking, komplexněji a průmyslově uvažující grafik Feist nebo psychologicky zaměřená výtvarnice a pedagožka Friedl Dickerová.

< zpět
| resumé |

Recenze

Ivo Hlobil

Jiří Fajt a Markus Hörsch (edd.), Kaiser Karl IV. 1316–2016

s. 406–410

Przemysław Strożek

Rostislav Švácha (ed.), StArt: Sport as a Symbol in the Fine Arts

s. 412–415

Ondřej Váša

Tomáš Jirsa, Tváří v tvář beztvarosti. Afektivní a vizuální fi gury v moderní literatuře

s. 415–417

Hubert Guzik

Milena Bartlová a Jindřích Vybíral (edd.), Budování státu. Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu

s. 417–421

Antonín Dufek

Ann Thomas — Vladimír Birgus — Ian Jeffrey (edd.), The Intimate World of Josef Sudek

s. 422–424

Anotace

s. 425–428

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 429–430

Česká resumé / English Summaries

s. 431–435