Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

Daniela Rywiková

"V chlebnej tváři ty sě skrýváš…" Obraz Veraikonu v kontextu eucharistické zbožnosti pozdně středověkých Čech

Obraz Kristovy svaté tváře patřil ve středověku k nejuctívanějším ikonám, a to jak v Byzanci, tak na Západě. Úcta k Veraikonu se odvíjela od víry, že obraz nebyl namalován rukou člověka, ale byl autentickým otiskem Kristovy tváře - aheiropoietoi. Veraikon tak de facto "materiálně" zpřítomňoval božskou realitu v tomto světě a zároveň představoval efektivní komunikační medium mezi věřícím a Bohem. Podobně jako konsekrovaná hostie totiž v sobě "obsahoval" fyzickou substanci Krista. Ve výtvarném umění českého středověku se Veraikon objevil počátkem 14. století a byl nejprve spojen především s monastickým prostředím. Kolem poloviny 14. století se obraz stal součástí výzdoby sakrálního prostoru, kde byl nezřídka umisťován v blízkosti sanktuária, jakožto potvrzení autenticity Božího těla v něm uloženého. Četná zobrazení Veraikonu ve vyobrazeních Mše sv. Řehoře, na oltáři nebo jako součásti Arma Christi, většinou neznázorňují Kristovu tvář na deskovém obraze stojícím na mense, ale jako samo sudarium - roušku s tváří Krista, která je součástí božské reality a intervence, podobně jako Kristova fyzická přítomnost na oltáři a zázrak transsubstanciace. Takto je nutno chápat například Veraikon v pasionálu abatyše Kunhuty nebo na rubu deskových obrazů Madon s Ježíškem, kde je sudarium odkazem na závoj Kristovy nevěsty. Veraikon hrál rovněž roli při restauraci panovnické moci v Čechách císařem Zikmundem Lucemburským v roce 1436. Kromě svého devočního významu měl potvrzovat Lucemburkovu legitimitu na český trůn, přičemž byl vnímán podobně oběma oficiálními konfesemi v Čechách: jako zpřítomnění Boha a zároveň potvrzení "pravdivosti" jak politického, tak teologického argumentu.






< zpět