Cyklus Noční chodci malíře a grafika Františka Hudečka (1909-1990) je tradičně interpretován jako sebeprojekce samotného tvůrce a současně programové dílo z okruhu formující se Skupiny 42, propojující vybrané impulsy surrealismu a existencialismu. Studie se zabývá konkrétními lokacemi vzniku Nočních chodců a jejich časovými souvislostmi. Hudečka vnějškově ovlivnilo specifické prostředí okupované periferie Prahy s nočním zatemněním, současně žil a tvořil v místech bezprostředně spjatých s odbojovými aktivitami. Cyklus dále naplňuje naplňuje koncepci nové mytologie — pokusu o hledání hlubších společenských významů moderní civilizace a jeho umění — jak je nalezneme v textech kritika Jindřicha Chalupeckého nebo filozofa Václava Navrátila. Některé aspekty Nočních chodců také nabízejí souvislosti s kontextem dobových popularizačních knih o poznatcích moderní vědy. Nalezneme je například v publikacích Ferdinanda Herčíka, který s pomocí působivých obrazů přibližuje vybrané aspekty radiologie, psychologie nebo teorii čtvrtého rozměru. Zámětem článku není nahradit dosavadní čtení Hudečkova cyklu čtením odlišným, je spíše pokusem o rozšíření jeho možného interpretačního rámce o další významy. Jakkoliv se historické události heydrichiády odehrávaly v Hudečkově blízkosti, nelze je s jeho dílem přímo spojit. Nelze je považovat za motivační důvod jejich vzniku, jedná se o pouhou korelaci dvou jevů. Herčíkovy knihy vyšly až po vzniku Nočních chodců, i zde se tedy nejedná o vztah příčinné souvislosti, ale pouze o existenci dvou analogických diskurzů: uměleckého a vědecko-popularizačního. Kontextuální informace a samotné umělcovo dílo představují produkty stejné doby a stejných tázání. Jestliže bychom však jimi začali umělecká díla vysvětlovat, došlo by vlastně k převrácení figury a pozadí našeho výzkumu: Vnější okolnosti by primárně začaly určovat čtení díla, což by v důsledku znamenalo argumentační omyl.