Rostislav Švácha

The Church of St. Michael in Olomouc and Its Type

Typy podélných kostelů raného novověku se obvykle rozlišují podle prostorové skladby a podle způsobů osvětlení hlavního prostoru. Stať navrhuje přidat k těmto typologickým kritériím hledisko, jak je podélný kostel zkonstruovaný. Protagonisté katolické obnovy preferovali po Tridentiu prostor krytý monumentální valenou klenbou. Před architekty stavěla tato vize úkol rozvinout takové typy kostelů, jaké by u valené klenby dovedly zvládnout její odstředivý tlak. Opěrný systém těchto konstrukčních typů někdy odolával tlakům v klenbě zvnějšku, jak to paradigmaticky vyřešili autoři Il Gesù v Římě. Jindy se vtahoval do vnitřku klenutého prostoru. Rakouská a německá literatura označuje takové typy konstrukce slovy „Wandpfeilerhalle“ nebo „Emporenhalle“, podle toho, zda pilíře vtaženého opěrného systému buď přiléhají zevnitř ke stěně kostela, anebo od ní odstoupily a architekt pak vložil mezi pilíře tribuny či empory. Dominikánský kostel sv. Michala v Olomouci (1676–1699) má blízko k typu „Emporenhalle“. Pilíře, na něž doléhá tlak klenební soustavy nad prostřední lodí, dělí od stěn kostela úzké klenuté průchody. Empory nicméně absentují, takže bychom typ olomouckého chrámu mohli paradoxně definovat jako „emporovou halu bez empor“. Klenební soustavu nad prostřední lodí kostela sv. Michala pointují tři kupole, útvar, pro nějž bychom v evropské architektuře raného novověku našli málo obdob. S nemnoha jinými tříkupolovými svatyněmi spojuje olomouckou stavbu stejný typ konstrukčního systému. V ní se mu nejvíce podobá benátský San Salvador. U počátků stavby sv. Michala v Olomouci i u jeho dokončování stál převor Antonín Peretius. Snad to byl on, kdo objednal projekt kostela u Giovanniho Pietra Tencally. Z Peretiovy korespondence s olomouckým biskupem Karlem z Liechtensteina-Castelkornu vyplývá, že po biskupově doporučení z roku 1694 změnil tvar obou nižších kupolí sv. Michala slavný římský akademik Domenico Martinelli.

PDF

< zpět