Pavla Machalíková

Sacred Image in Bohemia in the First Third of the Nineteenth Century

Tvorba, teorie a recepce náboženských obrazů v moderním evropském umění po roce 1800 je opakovaně řešenou otázkou nejen při studiu vývoje malířství 19. století, ale zejména v úvahách o náboženském obraze a jeho vztahu k modernímu konceptu umění a k moderním teoriím obrazu. Text se na příkladu dvou obrazů datovaných shodně rokem 1823 – Madony adorující dítě od Františka Tkadlíka a Panny Marie Immaculaty od Josefa Führicha – zabývá jejich významem z hlediska vztahu konceptu sakrálního a moderního umění v raném 19. století v Čechách. Obě tato díla měla jasně danou funkci, byla objednána jako oltářní obrazy, současně první z nich bylo prezentováno nejdříve v kontextu moderního umělectví (veřejná výstava). Oba autoři dokázali využít tradičních (a v devoční grafice široce rozšířených) typů mariánských obrazů a jejich srozumitelnosti k vytvoření vlastního svébytného a ryze moderního díla. Ze studovaného kontextu lze doložit, že příklad náboženské malby raného 19. století ukazuje na propojení kritérií vztahujících se k hodnocení obrazu z hlediska jeho liturgické funkce a působnosti na straně jedné a uměleckých a estetických kvalit na straně druhé. Devoční obraz, který byl tradičně liturgickým, ne uměleckým artefaktem, se v době, kdy doznívaly tradiční kategorie dělení umění a formovaly se nové představy o uměleckých žánrech, institucích i o tvůrcích, dostal do centra pozornosti některých teoretiků a umělců jako ideální příklad obrazu, vytvořeného na základě inspirované vize, nikoli podle důmyslné literární předlohy nebo na základě vysokého uměleckého školení. Tato schopnost vnitřní vize na straně jedné a jejího bezprostředního přetlumočení jednoznačně výtvarnými prostředky na straně druhé se stala jednou z vysoko hodnocených kvalit moderního umělectví. celé korunovace, a to její reprezentaci v textu a obraze.

PDF

< zpět