Dita Dvořáková

Jak (ne)založit muzeum umění. Státní galerie československá (1921–1938)

V dnešním narativu české historiografie umění bývá projekt Státní galerie chápán jako ryze neúspěšný a pozornost se soustředí na polemiky a spory, jež vyvolával v intelektuálních vrstvách meziválečné společnosti. Ve své době však šlo o mimořádně důležitý státní záměr, na němž se podílela řada významných prvorepublikových osobností včetně architekta Josefa Gočára. Praha se měla stát hlavním městem nového státu se všemi atributy, včetně velkého muzea umění, podobného, jaká vznikala v západoevropských centrech moci od doby osvícenství. Státní galerie představovala hýčkané dítě československé státní kulturní politiky, nástroj legitimizace mladé republiky na mezinárodním poli i pokus o demokratizaci přístupu ke kulturnímu dědictví. Plánování nového veřejného muzea umění navíc nelze oddělit od péče, jakou meziválečné Československo věnovalo rozvoji státních uměleckých sbírek. Na projektu Státní galerie participoval omezený okruh příslušníků pražských politických a intelektuálních elit, v němž měly národnostní menšiny v čele s Němci jen symbolické zastoupení. V rámci této skupiny probíhaly demokratické rozhodovací procesy, k nimž zástupci zodpovědných ministerstev přizvali umělce, galerijní pracovníky, nezávislé historiky umění i širší odbornou veřejnost. Jejich cílem bylo vytvořit budovu, která by odpovídala aktuálním poznatkům dobové muzeologie, ať již šlo o prostorové nároky, technické vybavení či řešení expozice. Snaha o široký konsenzus a dosažení bezvadného výsledku vedla spolu s původně nevhodně zvoleným stavebním pozemkem a finančním deficitem v období velké hospodářské krize k dlouholetému oddalování zahájení stavby. Jednání o Státní galerii začala roku 1921 a vlekla se až do konce trvání první Československé republiky. Započaté stavební práce v roce 1939 definitivně ukončila německá okupační správa.

Kontakt na autora:

dvorakova@udu.cas.cz

DOI: https://doi.org/10.54759/ART-2025-0105



< zpět