Helena Čapková

Marginální fenomén, nebo oběť orientalistického klišé? K vzájemným stykům japonských a evropských meziválečných avantgard

Cílem studie je upozornit na zkušenosti japonských výtvarníků s evropskou, respektive s československou avantgardou a přiblížit kontext, ve kterém japonské umění vnímala naše veřejnost se zájmem o moderní, soudobé japonské umění. Studie by tak mohla představovat jakýsi úvod do studia širšího a podnes marginalizovaného problému. Cesta do Evropy jako návrat k japonské tradici se zdá nepravděpodobnou součástí dějin počátků japonského modernismu. Nepravděpodobnou proto, že sami japonští umělci, ve snaze být moderní, vnímali Západ a jeho umění jako hrozící nebezpečí, které je pohltí a zbaví japonskosti, pokud je přijmou za vzor. Přistoupili tak na stereotypy, které jsou fenoménu orientalismu vlastní a jsou v nás dodnes hluboce zakořeněny. Zmíněná paradoxní zkušenost umělců, kteří očekávali, že v Evropě proniknou do hlubin avantgardy, a místo toho se vrátili k japonskému umění, nebyla ojedinělá — časopisecky i knižně o ní podávali svědectví nejen architekti Sutemi Horiguči (1895–1983), Masami Makino (1903–1983), Čikatada Kurata (1895–1966), ale například také studentka Bauhausu, textilní výtvarnice Mičiko Jamawakiová (1910–2000). Studie nabídne analýzu těchto transnacionálních zkušenosti a pokusí se zachytit, jakým způsobem formovaly tvorbu japonských umělců i principy vzdělávání v oblasti umění či designu v meziválečném Japonsku. Vedle přímého vzájemného vlivu jednotlivých umělců a uměleckých skupin se zaměřuje na širší interpretaci japonského i československého umění a na změny v těchto interpretacích podmíněných historickým nebo politickým vývojem. Politický vliv se zdá patrný zvláště v oblasti sběratelství a výstavnictví, kde je příkladem činnost Džiróhačiho Sacumy (1901–1976).

< zpět