Over the course of his life, Adolf Loos was often in the public gaze, the source of both fawning admiration and virulent criticism. Even after his death, Loos remained a controversial figure, celebrated by his many devotees, while at the same time being savagely attacked by his detractors. This essay examines the nature and course of the reactions to Loos and his works, from the beginnings of his career at the turn of the last century to the present. It demonstrates the key shifts in the ways in which historians and other observers sought to evaluate Loos’s buildings, interiors, and writings, and it describes how the Loos literature developed over time. Through the 1960s, most of those writing about Loos had direct connection to him and his world; even those who rejected his approach did so with marked clarity. Beginning in the 1970s, a new view of Loos emerged, one that saw in his work and writings the basis of a concept of design that corresponded with the new tendencies in theory and criticism. Loos was often accorded the status of a seer, but one whose ideas were ‘difficult’ and opaque. This essay argues for the necessity of new interpretations of Loos, his thought, and his designs—less clouded by opinion and based more on sound historical research. It presents the articles in this issue as attempts in the on-going effort to reinvigorate and reframe the discourse around Loos.

Christopher Long: chrlong@utexas.edu

Význam architektury pro Adolfa Loose nespočíval ve vlastních materiálech, ale pokládal ho za historický, proměnlivý a závislý na kontextu. Prokazuji, že Loosův normativní přístup k architektonickému významu byl v přímém protikladu ke vzestupu afektivního pojetí architektury, které v architektonickém myšlení a praxi začalo převládat v prvních desetiletích 20. století. Pojetí architektury Augusta Endella, Hermanna Obrista, Henryho van de Veldeho a členů Bauhausu spočívalo především na působení materiálu za využití jeho inherentních formálních vlastností. Loos prozíravě odmítal sílící obecnou shodu na jistém účinku architektonických forem a materiálů. Vsadil na přednosti risku, náhody a selhání dodávající význam.

Todd Cronan: todd.cronan@emory.edu

Aldolf Loos se při tažení proti „falešné modernosti“ secese ve svých úvahách dotýká mnoha oborů designu, včetně typografie. Aby dokázal svou pravdu, sám ovšem v jedné důrazné pasáži uvádí nepravdivý výklad o původu typu písma, které používal. Článek odhaluje tuto lež, sleduje skutečnou historii písma a zkoumá, jak Loosova argumentace zapadá do jeho převažujících názorů na design a kulturu.

Daniel Lawler: daniel.lawler@earthlink.net

Rekonstrukce nerealizovaného Loosova návrhu prvního Boskovitsova bytu podle kreseb uložených v Archivu Adolfa Loose v Albertině dokazuje, že v Loosových často elementárně působících kresebných návrzích a náčrtech lze sledovat komplexní, precizní a přesvědčivé úvahy. Objev vnáší světlo do málo prozkoumané klasicizující skupiny návrhů z let 1917–1922. Dva listy (ALA 672 a 340) ukazují v půdorysech, řezech a detailech přestavbu propojených místností, dvou salonů a prostorného kabinetu. Celkový půdorys v měřítku 1:50 s připojenými řezopohledy lze jednoznačně přiřadit k bytu bankéře Friedricha Boskovitse, jenž se do něj přestěhoval pravděpodobně kolem roku 1908. Zobrazenou část bytu obrácenou do dvora nechal Boskovits později stavebně upravit a nově zařídit. Díky podrobnému stavebnímu průzkumu provedenému ve více etapách mezi lety 2013–2019 mohly být tyto změny identifikovány, datovány do roku 1921, a tím i odlišeny od dřívějších a následujících vrstev přestaveb v těchto místnostech. Přestavba z roku 1921 v některých již nedochovaných stavebních dílech a v pojetí enfilády vykazuje podobnosti s Loosovým návrhem, ale zároveň i nápadné rozdíly. Zejména Loosovi později připisované dřevěné obložení stěn v bývalé jídelně není součástí jeho návrhu. Podrobná analýza kreseb ukazuje, že namísto dřevěného obkladu pro tyto místnosti Loos navrhl úpravu ve štuku a přírodním kameni, podobně jako v hudebním salonku Strasserova domu (1917). Nebyla vůbec provedena, tak jako navrhované opravy nepravidelností půdorysu z gründerského období, které v Loosových bytových přestavbách byly nezbytné k vytvoření precizních axiálních prostorových vztahů. Vrcholem enfilády měla být jídelna se dvěma iónskými kolonádami, které nesly po obvodu obíhající architráv s reliéfem s motivy bakchantek. Na straně u okna tak bylo vytvořeno vyvýšené místo k posezení podobné prostylu, které pravděpodobně v tomto nejtěsnějším prostoru plnilo funkci pánského salonku. Kolonáda u stěny měla rámovat krb, který byl v roce 1927 odstraněn při přestavbě bytu zároveň se sádrovými pilíři v rozích prostoru ohraničeného sloupovými řády.

Andreas Vass: office@hubmann-vass.at

Článek předkládá zcela novou hypotézu o zakázce a stavbě vily architekta Adolfa Loose (1870–1933) pro Tristana Tzaru a Gretu Knutson v Paříži v ulici Junot v letech 1926–1927. Je založen na primárních pramenech objevených ve Francii a Švédsku i na již publikovaných pramenech uložených v Albertině a Vídeňské městské knihovně (Wien Bibliothek am Rathaus). Přestože Tzarova vila rozhodně patří mezi Loosova nejvýznamnější díla a zůstává dosud jedinou stopou Loosova pařížského období let 1923–1928, je známo jen málo o průběhu stavby. Nově objevené prameny jasně ukazují, jak málo se architekt podílel na výstavbě, zdůrazňují problémy související s tímto faktem i nedostatečnou spolupráci mezi zhotovitelem a klientem. Článek pro lepší pochopení etap zakázky a výstavby připomíná Loosovo prostředí a poměrně špatnou situaci v Paříži. Pokud je vztah mezi Tzarou a Loosem stále obtížné doložit dokumenty, podíl dalších architektů, kteří na výstavbě vily zřejmě pracovali, jako Gabriel Guévrékian, Jean (Hans) Welz a Pierre Boudriot, nebyl dodnes zdokumentován ani doceněn. Komplikovanou zakázku a spolupráci mezi Loosem a Tzarou dokládají osobní písemnosti manželského páru: zřejmě se nejprve obrátili na Le Corbusiera, pak si pravidelně stěžovali na stavební práce v ulici Junot. ¨

Cécile Poulot: cecile.poulot@hotmail.fr

Ve dvou posledních knihách analyzujících Loosovy metody navrhování The New Space: Movement and Experience in Viennese Modern Architecture (2016) a Adolf Loos: The Last Houses (2020) Christopher Long tvrdí, že Loos se při opakovaní koncepce raumplanu v obytných stavbách věnoval jejich optickému a smyslovému působení. Vytvářel komplikované průchozí trasy a přitom se zaměřoval na způsoby, jak by materiály, barvy a propojené prostorové objemy mohly zvyšovat viscerální působení vnitřního prostoru na obyvatele. Studie dokazuje, že podobný přístup k raumplanu se znovu objevil v polovině století v díle rakouského architekta, emigranta Alfreda Preise (1911–1993) na Havaji. Zkoumáním několika příkladů Preisových obytných staveb z let 1940–1955, včetně Scudderovy rezidence (1940), Lauovy rezidence (1951), Panfigliovy rezidence (1952) a Hudsonovy rezidence (1955), dokazuje, že Preis si vypůjčil a reinterpretoval Loosův raumplan. Zejména Scudderova rezidence se pozoruhodně podobá Loosovu dvojdomu z výstavy Werkbundsiedlung uspořádané v roce 1932, kdy Preis zahájil studium architektury na vídeňské Vysoké škole technické. Studie pak rozvíjí Longovu hypotézu o Loosově zájmu o smyslové a taktilní kvality architektonického prostoru, aby prokázala, že Preis využíval podobné metody v havajských rezidencích. Preis přesadil Loosův jazyk a koncepci raumplanu do tropů a obratně tak odmítl modernismus „otevřeného plánu“ mezinárodního stylu. Stejně jako Loos vytvářel složité vnitřní prostory oddělením obytných zón různými výškami stropů nebo elevacemi a uspořádáním průchodů oklikami. Využíval rovněž výrazné změny barev a materiálů, aby v rezidencích vymezil prostory podle funkce a podpořil taktilní a další estetické interakce. Preis především Loosovy architektonické zásady také přizpůsobil havajskému klimatu a své klientele začleněním asijských formálních a prostorových prvků.

Laura McGuire: mcguire@hawaii.edu