Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

V článku Maxe Dvořáka o Borrominiho přestavbě baziliky S. Giovanni in Laterano v Římě se prolínají zájmy dějin umění a památkové péče. Dvořák tu sleduje podněty knihy Aloise Riegla Spätrömische Kunstindustrie (1901) a definuje architekturu jako zformovaný prostor a zformovanou hmotu. Takové pojetí nepochybně souznělo s tendencemi rané modernistické architektury na počátku 20. století. Dvořák nicméně nachází jeho předchůdce v baroku, v architektonické tvorbě Michelangelově a Borrominiho. Oba tito tvůrci se odklonili od "objektivní" tektoniky renesance, Borromini hnětl hmotu i prostor stavby odvážněji než Michelangelo. Pro Borrominiho přestavbu lateránské baziliky byla podle Dvořákova názoru příznačná architektova schopnost integrovat staré části, zejména gotické a renesanční náhrobky, do nového celku a doplňovat je v úplně moderním stylu. V této prezentaci Borrominiho se ozývá Dvořákova polemika s architekty historismu, kteří uváděli staré památky do hypotetického původního stavu a řídili se přitom svými vlastními představami o starých stylech. Dvořák proti tomu naznačuje, že moderní architekti by měli staré památky obnovovat podobnou metodou jako Borromini: s pietou, avšak doplňky ať jsou zcela moderní. Svůj důraz na pietnost Borrominiho přestavby lateránské baziliky ovšem Dvořák přehání. Více piety než architekt totiž při rozhodování o této akci projevil jeho klient, papež Innocenc X.


< zpět