Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

V českém výtvarném umění 19. a 20. století sehrál významnou roli zájem o pohádkové motivy. Mezi nejrůznějšími nadpřirozenými bytostmi a bájnými příběhy si získala zvláštní oblibu postava vodníka. Přestože její zobrazování ovlivnila literární tradice, umělci se jí nevěnovali pouze v ilustračním a anekdotickém smyslu. Z této postavy učinili v určitých situacích vícevýznamový symbol: její původní obsah modifikovali a otevřeli novým možnostem čtení. Jedním z řešení, jak se pomocí vodníka dotknout hlubší, psychologicky motivované tematiky, bylo jeho využití při symbolizaci latentního světa a nevědomí. Tuto spojitost můžeme vysvětlit přinejmenším třemi důvody. Prvním je bytostné sepětí vodníka s vodou, obecně symbolizující nevědomí. Druhým důvodem jsou mytické kořeny této postavy. Podle výkladu Carla Gustava Junga jsou mýty původními zjeveními předvědomé duše, bezděčnými výpověďmi o nevědomých duševních událostech. Důvodem třetím je vizuální ztvárnění vodníka v některých dílech, která tyto asociace navozují skrze vlastní obrazovou formu. Článek sleduje historické prameny o zrodu vodníka a interpretuje zobrazení této figury v českém výtvarném umění se vztahem k nevědomí. Upozorňuje na práce Hanuše Schwaigera, Mikoláše Alše, Maxmiliána Pirnera, Felixe Jeneweina, Jaroslava Špillara, Jaroslava Panušky, Josefa Váchala, Jana Konůpka, Jana Zrzavého, Emila Filly, Josefa Lady a dalších umělců.


< zpět