Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

Modernistická architektura, která se vyvíjela ve dvacátých a třicátých letech v Evropě, zjevně sdílela některé principy s japonským tradičním stavěním. Principy a vlastnosti, o něž modernisté usilovali — například „asymetrický půdorys“, „flexibilita vnitřního prostoru“, „modularita“, „obnažené materiály“ — se zdály v japonské tradici přítomné už po staletí. Autoři, jako například japonský architekt Tetsurō Yoshida v publikaci Das Japanische Wohnhaus (1935), vydané v Německu, tyto podobnosti zdůrazňovali a japonskou tradici prezentovali vyhraněně modernistickým způsobem. Po druhé světové válce, když se modernismus na Západě stal dominantním proudem, se japonské tradiční stavění stalo živě diskutovaným tématem architektonické debaty. Sledovat to můžeme v architektonickém tisku, z jehož zkoumání vychází i tento článek. Tato vlna zájmu kulminovala mezi polovinou padesátých a začátkem šedesátých let. Ale proč přesně bylo Japonsko v tomto období tak přitažlivé pro evropské architekty? Byly japonské tradiční principy předmětem záměrné desinterpretace? A obecněji vzato, jaký byl vůbec význam tohoto setkání pro moderní architekturu na Západě? Tento článek nejprve nabízí úvod do tématu a zastavuje se u několika důležitých momentů v jeho vývoji. Následuje bližší pohled na to, jak evropští architekti Japonsko interpretovali ve vztahu k soudobé architektuře, zejména pak na dvouznačnou roli historie v této debatě. V rámci širšího srovnání se článek zaměřuje hlavně na texty Waltera Gropiuse, Erwina Gutkinda a Bernharda Rudofskyho. Na konec článek nabízí vlastní interpretaci: posloužilo Japonsko jako „protetická historie“ moderního hnutí?

Ondřej Hojda: on.hojda@udu.cas.cz


< zpět