Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

Trůnící madona, vytvořená Ambrogiem Lorenzettim pro augustiniánský klášter s kostelem San Pietro all’Orto v Masse Marittimě (ca. 1335–1337), představuje originální variaci na zobrazení typu Maestà. Článek se zaměřuje na čtyři postavy andělů-hudebníků a jejich výlučně strunné nástroje. Hlavní funkcí andělského kvarteta a hudby, která je skrze konkrétní zvolené nástroje naznačena, je současná figurace plynutí času i jeho překročení. Hudební složka posiluje spolu s dalšími obrazovými prvky, včetně zobrazení tří teologických ctností, dojem vzestupného pohybu, jenž doplňuje obvyklou ikonografii typu Maestà. Střední část celkového uspořádání panelu tak tvoří sled stupňů s postavou Madony na vrcholu. Dosavadní popisy obrazu přirozeně předpokládají, že Madona je v souladu se svým ikonografickým typem posazena na trůn, který však při bližším pohledu na obraze nenajdeme. Funkci trůnu plně přejímá polštář, nadnášený dalšími dvěma anděly, jejichž zlatá křídla dotvářejí iluzi vrchní části trůnu. Aktivity andělů na různých stupních panelu implikují narativní komplementaritu Madony typu Maestà s řadou odkazů na Madonu Assunta. Tímto propojením je primárně zdůrazněn devocionální rozměr díla, předpokládající divákovu důvěrnou znalost příběhu panny Marie. Je proto logické, že možný vliv tohoto panelu lze vystopovat v pozdějších vyobrazeních Nanebevzetí. Po připomenutí tohoto vlivu se závěr článku vrací ke složité otázce malířovy motivace pro nezvyklé obohacení daného typu.


< zpět