Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

V roce 1971 při příležitosti padesátého výročí úmrtí Maxe Dvořáka vyjádřil přední český medievista Albert Kutal přesvědčení, že aktuálnost Dvořákova díla se vztahuje nejen na jeho koncepci dějin umění jako dějin idejí, ale i na jeho starší formově-genetickou metodu. O tři roky později ke stému výročí narození Maxe Dvořáka vídeňský profesor Otto Pächt vyzdvihl aktuálnost Dvořákova článku Über die dringendsten methodischen Erfordernisse der Erziehung zur kunstgeschichtlichen Forschung z roku 1913–1914, který byl mostem mezi formově-vývojovým a duchovně-dějinným přístupem. Jeho „aktuálnost a programový význam“ v sedmdesátých letech 20. století viděl právě v tom, že představoval protiváhu vůči „nebezpečí monopolizace interpretování uměleckých děl ikonologií“. Motivací kritického vztahu Kutala i Pächta k ikonologii byla nejen snaha relativizovat nárok ikonologie na hegemonii, nýbrž také úsilí obhájit nenahraditelnost vývojově-genetické metody. Pächt se na adresu ikonologické metody vyjádřil už v roce1956 v recenzi publikace Panofského Early Netherlandish Painting. Vytkl jí, že výtvarné umělecké dílo redukuje na apriorně ideový program a jeho vědomé zahalování. Ke kritice ikonologie se vrátil v roce 1964 na 21. světovém kongresu dějin umění v Bonnu. Jeho polemika s ikonologií se soustředila na vyvrácení předpokladu, že každé významné umělecké dílo musí být také ikonograficky originální. Kritické výhrady vůči ikonologické metodě Pächt shrnul v roce 1970–1971 v univerzitních přednáškách Methodisches zur kunsthistorischen Praxis. Tehdy jeho kritika mířila především na ignorování nediskurzivní povahy výtvarného umění v ikonologii a jeho přehnanou intelektualizaci. Albert Kutal s Pächtem sdílel přesvědčení, že pro dějiny výtvarného umění je primární zrak, nikoli slova. Oba významní historici umění přitom navázali na myšlenku Jacoba Burckhardta, že výtvarná umělecké díla mají nediskurzivní, pojmy nevystihnutelnou povahu. Proto za nejadekvátnější přístup k dějinám umění považovali vývojově-genetickou metodu. Projekci modernistického pojímání uměleckého díla na středověké umění dokázali přitom zúročit ve prospěch poznání. 


< zpět