Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

Pro porozumění důvodům, které vedly Karla Teiga k odmítnutí výstavní kolonie Baba, je nutné prozkoumat, jak se jeho názory na bydlení vyvíjely. V druhé polovině dvacátých let 20. století se Teige začíná zabývat otázkou moderního bydlení. Jeho pohled je zprvu ovlivněn teoriemi Le Corbusiera. Později se ztotožňuje s myšlenkami radikálně levicových architektů. Na pozvání ředitele Hannese Meyera odjíždí na konci roku 1929 do Bauhausu, kde pronese sérii přednášek o architektuře. Po svém návratu publikuje dvě stati: K sociologii architektury a Architektura a třídní boj. V nich konstatuje, že pro odstranění bytové nouze není vhodné používat zmenšené kopie měšťanských bytů. Teige předpokládá, že zapojením ženy do výroby se rozpadne proletářská rodina. Bydlení bude řešeno formou individuálních spacích buněk pro jednotlivce, ostatní funkce domácnosti budou kolektivizovány. V létě 1930 pro potřeby třetího kongresu CIAM v Bruselu vzniká text Minimální byt a kolektivní dům. Bydlení budoucnosti dostává konkrétnější podobu. Spací buňky budou seskupeny do obytných úlů. Každý úl bude doplněn rozsáhlým kolektivním zařízením, včetně dětských domovů. Vznikne tak skutečná továrna na bydlení. V roce 1932 Teige vydává knihu Nejmenší byt, ve které shrnuje své poznatky v otázce proletářského obydlí. Ve stejném roce dokončuje rukopis knihy Práce Jaromíra Krejcara. Teige se zde mimo jiné věnuje i rodinnému domu, o kterém prohlašuje, že je v současnosti již zcela odbytou věcí. Stejně kritický pohled uplatňuje i při hodnocení výstavní osady Baba.


< zpět