Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

5/2007

Články

Achim Timmermann

The Poor Sinners' Cross and the Pillory: Late Medieval Microarchitecture and Liturgies of Criminal Punishment

Smírčí kříž a pranýř. Pozdně gotická drobná architektura a liturgie potrestání zločinu

s. 362-373

Tento článek se soustřeďuje na dva typy pozdně gotických památek, na tzv. smírčí kříž nebo zpovědní kříž (doslovný překlad německých názvů Armsünderkreuz a Beichtenmarter) a pranýř, které se ve středověku užívaly při soudních exekucích. Práce má dva cíle: za prvé podnítit diskusi o způsobech, jakými tato drobná kamenná architektonická díla zvýrazňovala a strukturovala výkon civilních rituálů, a za druhé přispět k současné debatě, jež zkoumá propojení pozdně středověkých městských právních předpisů pro trestání zločinů s dobovými obrazovými a liturgickými předpisy pro historický příběh pašijí. V individuálních justičních a rituálních kontextech jsou analyzovány následující památky: Spinnerin am Kreuz ve Vídni (1451-1452), Zderadův sloup v Brně (datován různě mezi konec 14. století a sedmdesátá léta 15. století) a pranýře z Vratislavi (1492), Schwäbisch Hallu ve Švábsku (1509) a Kasteelbrakelu / Braine-le-Château v jižní Belgii (1521). Tyto stavby, umístěné jak na okraji, tak i v centru pozdně středověkých měst, zanechaly charakteristickou a výraznou stopu v každodenním lidovém prostředí. Drobná architektura, obrazy a příběhy obdařily městské scenérie významy, které měly málo společného s jejich dosavadní podobou. Topografické prvky jako tržiště, cesty a pole byly takto mnemotechnicky označeny jako místa, kde se vykonává nebo bude vykonávat právo, jako místa společenského očištění, vykázání a opětovného návratu. Tam, kde zobrazení pašijí nebo kvaziliturgické typy drobné architektury poskytovaly vizuální a sémantický horizont pro diskurs trestního práva, ozývala se kromě toho tato místa také jako kolektivní nebo individuální památka událostí na Golgotě a alespoň teoreticky se proměňovala v moralizující jeviště, na nichž provinilec mohl být spatřen, jak prožívá svůj vlastní fyzický nebo společenský zánik.

< zpět
| resumé |

Martina Šárovcová

Zmizelé renesanční iluminace

Vanished Renaissance Illuminations

s. 374-386

Článek se věnuje dvojici archivních pramenů z konce 18. století, staršímu z roku 1781 od Ambrože Strahla a mladšímu, datovanému rokem 1785, Materialia ad historiam urbis Brodae Bohem[icalis] od Antonína Hilla, které jako zcela nevyčerpaný zdroj pro poznání bohaté malířské výzdoby iluminovaných rukopisů 16. století doposud stály v pozadí badatelského zájmu. Oba prameny přinášejí po kritickém přehodnocení obsahově spolehlivé popisy osmi iluminovaných rukopisů českobrodské a litoměřické provenience se zaměřením na jejich kodikologické vypsání, obsah, a zejména na jednotlivé iluminace. Část, zabývající se iluminacemi, přináší určení jejich ikonografie, kodikologického kontextu a podrobný popis erbů a cechovních znaků včetně udání doplňujících letopočtů. Součástí popisů jsou v souvislosti s objednavateli a donátory rukopisů i odkazy na určité archivní zdroje. Oba zkoumané prameny prostřednictvím podrobných popisů iluminovaných rukopisů významně prohlubují naše představy o existenci četných iluminovaných hudebních pramenů, neboť s výjimkou čtveřice iluminovaných rukopisů jde o kodexy nedochované. V případě popisu čtveřice dochovaných rukopisů mají zásadní důležitost pro zhodnocení původního rozsahu malířské výzdoby a ikonografického programu iluminovaných folií vyřezaných z rukopisů v 19. století, pro bližší časové zařazení těchto hudebních památek či určení původní podoby vazby.

< zpět
| resumé |

Neil Cox

The Origin of Masson's Massacres

Původ Massonových Vraždění

s. 387-399

Série kreseb a maleb Andrého Massona (1896-1937) s námětem Vraždění, vytvořené přibližně mezi lety 1930 a 1933, se obecně považují za reakce na umělcovy osobní zkušenosti z bojů v první světové válce. Připusťme, že představují v pravém slova smyslu "návrat potlačeného"; článek nabízí vysvětlení pro spouštěcí páku této psychologicky traumatické události a usiluje o přeložení zdánlivé misogynie kreseb jako masochistické fantazie. Postupuje tak, že se zaměřuje na rejstřík staršího umění, které Massona zajímalo, především prostřednictvím článků o "baroku" publikovaných v surrealistickém časopise Minotaure v roce 1933 a prostřednictvím Massonových vlastních textů o evropských "starých mistrech", jež považoval za významné. Po zkoumání děl těchto umělců zobrazujících násilné scény, včetně námětů Vraždění neviňátek a Únosu Sabinek, se soustřeďuje zejména na Delacroixův obraz Smrt Sardanapalova se scénami mužů vraždících ženy jako na důležitý článek předcházející Massonovým Vražděním. Rozhodujícím pro tyto série však nebyl ani jeden ze zmíněných impulsů - spíš se jím stala malba z roku 1566 zobrazující římský masakr od Antoina Carona, otištěná v časopise Documents v roce 1929, a ještě výrazněji interpretativní esej Michela Leirise publikovaný spolu s reprodukcí, které vedly k návratu Massonových potlačených vzpomínek z války v podobě Vraždění. Tvrzením, že celý Leirisův esej je o masochistické fantazii, článek prosazuje názor, že masochistické fantazie jsou tím, co podnítilo Massonovo obětování bezpočtu žen v kresbách, dokonce i když se doslovný "text" obrazů jeví jako zcela sadistický. Článek uzavírá zmínka o Massonově setkání s dalším významným Delacroixovým dílem, se Zápasem Jákoba s andělem v kostele Saint-Sulpice. Alegorie vnitřního zápasu obsažená v této malbě je považována za další dlouho skryté vodítko k významu Massonových Vraždění, přičemž významné je datování tohoto setkání do roku 1914, do doby Massonovy vlastní morální nevinnosti před válkou.

< zpět
| resumé |

Tomáš Winter

Contortionist, Caricature and the Grotesque Body

Hadí muž, karikatura a groteskní tělo

s. 400-408

Jedno z prvních pláten, která vytvořil František Tichý během svého pětiletého pobytu v Paříži, byl olej Hadí muž (1931). Tomuto motivu se malíř věnoval i v dalších pracích, vrcholících obrazy z roku 1945. Pařížské období znamenalo pro Tichého přehodnocení jeho malířského rukopisu a nalezení osobité techniky, vycházející ze seuratovského postimpresionismu. Již předešlí interpreti Tichého tvorby odhalili v jeho štětcové technice prvky napětí a ambivalence, podpořené specifickým zacházením se světlem a budováním prostoru. Tyto momenty se přenášejí i do obsahu ztvárňovaných námětů včetně hadího muže. Článek poukazuje na historické příklady zachycení této figury a na spojitosti s hnutím Devětsil, v němž hrála stejně jako u Tichého významnou roli inspirace cirkusem. Současně dokládá, že pro genezi Tichého hadího muže byla podstatná bizarní kresba dvou souložících homosexuálů, jejíž podvratnost byla ještě zvýrazněna skatologickou tematikou. Jelikož některé další Tichého postavy hadího muže odkazují k aktu exkrece, můžeme tuto figuru chápat jako reprezentanta groteskního těla, jak ho definoval Michail Michajlovič Bachtin. Tichý se tak v určitých bodech stýkal s tvorbou Jindřicha Štyrského a surrealistů, kteří byli skatologickými motivy rovněž přitahováni. Podobně tomu bylo také u satirických kreslířů a karikaturistů, kde však měla skatologická tematika delší tradici, sahající do 16. století. Příklady dobové recepce dokládají, že Tichého obrazy navozovaly asociativní významy, nikoli nepodobné vnímání surrealistické tvorby a surrealistickému objevování konkrétní iracionality. Tichého plátna oscilovala mezi sociálně-kritickým obsahem, osobně angažovanou autostylizací a určitou podvratností, narušující konvenční význam jednotlivých motivů.

< zpět
| resumé | pdf |

Zprávy

Ivan Pfaff

S. K. Neumann a česká výtvarná avantgarda

S. K. Neumann and the Avant-Garde in Czech Art

s. 409-414

Básník S. K. Neumann (1875-1947) patřil před rokem 1923 k nejcitlivějším zjevům českého umění. Od roku 1936 však figuroval krajně negativně v polemice mezi českými kritiky a zastánci stalinské kulturní politiky, zvlášť ve stalinské kampani proti "formalismu" v umění. V pamfletu Anti-Gide podal v květnu 1937 reprezentativní model stalinského dogmatismu v pojetí skladebných a tvárných uměleckých postupů. Koncem roku 1937 vystoupil v komunistickém kulturním časopisu Tvorba se statí Dnešní Mánes, v níž zaútočil proti vrcholným postavám moderního českého výtvarného umění, v první řadě proti Emilu Fillovi a Janu Zrzavému. Jeho vůdčím kritériem tu byl "kladný, zdravý a pravdivý poměr k objektivní skutečnosti, odmítající všechny směry úpadkového formalismu" stejně jako "liberalistickou pověru, že umělecké dílo má být posuzováno výhradně měřítky uměleckými". Jeho krédem se stala totální negace všeho umění, které se nehodí k agitační manipulaci, a jeho vystoupení naznačovalo osobní prioritu v uvádění nejvulgárnějšího stalinismu do české kultury. Vnesl do české kulturní obce domácí variantu nacistické a bolševické kampaně proti modernímu umění en bloc. Téměř celá desítka vůdčích osobností české avantgardy výtvarné i literární příkře odmítla Neumannovo zaostalé pojetí, jeho dogmatické metodické východisko a zvlášť jeho obskurní skandalizaci vůdčích umělců. Z jeho oponentů se ozval nejradikálněji a nejdůsledněji teoretik pražské surrealistické skupiny Karel Teige a obvinil jej, že pojem zvrhlé umění přejal od nacismu. Diskuse o Mánesu ozřejmuje široké názorové rozpětí levicových avantgardních umělců, jedno z ní však vystupuje nepochybně: české umění ve svých nejvyzrálejších osobnostech odmítá s odporem Neumannovo hledisko akceptovat. V padesátých letech se stal jeho odsudek avantgardy, propagace údajné "lidovosti"a zatracování "formalismu" vítanou teoretickou posilou oficiálního režimního potírání avantgardy, ovšem dynamika nezávislého myšlení a tvoření se s odstupem prokázala silnější než dynamika pervertovaných teorií, poplatných politické oportunitě, a odvrhla Neumannovy soudy do zaslouženého propadliště.

< zpět
| resumé |

Recenze

Jiří Roháček

Miloslav Pojsl, Sepulkrální památky na Moravě a Slezsku do roku 1420

s. 414-416

Lubomír Konečný

Kaliopi Chamonikola (ed.), Lucas Cranach a české země. Pod znamením okřídleného hada

s. 416-418

Michael Grünwald

Martin Mádl - Anke Schlecht - Marcela Vondráčková, Detracta larva juris naturae. Studien zu einer Skizze Wenzel Lorenz Reiners und zur Dekoration der Klosterbibliothek in Břevnov

s. 418-420

Martin Mádl

Thomas DaCosta Kaufmann, Painterly Enlightenment. The Art of Franz Anton Maulbertsch, 1724-1796

s. 420-425

| pdf |

Anotace

s. 426-428 

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 428-431 

Česká resumé / English Summaries

s. 432-436