Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

4/2007

Články

Martina Šárovcová

Mezi anachronismem a historismem. Nové pohledy na české renesanční knižní malířství

Between Anachronism and Historicism. New Views on Bohemian Renaissance Book Painting

s. 274-285

Studie se snaží o vymezení některých nových okruhů a možností, které lze při interpretaci českého renesančního knižního malířství využít. První část studie se soustředí na shrnutí a kritické přehodnocení dosavadní odborné literatury k tématu a na vytyčení klíčových hledisek a metod jednotlivých badatelů, jež ovlivnily jejich přístup k dané problematice. Druhá část příspěvku má za cíl nastínit novou koncepci studia českých renesančních iluminovaných chorálních knih, které vznikaly na objednávku utrakvistických literátských bratrstev (modus legendi). Akcentovaným úhlem pohledu je interpretace této problematiky v širším kulturním a společenském kontextu. Inspiračním pramenem se stal podnětný článek Od středověku k novověku: modi legendi et videndi významného českého historika Františka Šmahela. Ucelenou skupinou iluminovaných hudebních pramenů české renesance se tak lze zabývat ve smyslu formulovaném Františkem Šmahelem, který píše, že v době, kdy byl již téměř celý evropský kontinent plně pod vládou novověkého modu videndi, v zaalpských reformních proudech lze naopak doložit jistý odklon od "oka" směrem k "uchu". Vedle výše citované teze jsem se snažila poukázat a naznačit v podobě určitých impulsů, jakým směrem se lze ubírat při interpretaci malířské výzdoby a její ikonografie (recepce protestantské ikonografie, osoba donátora).

< zpět
| resumé |

Eva Bendová

Bohumila Kubišty. Jeden z mnoha pohledů

Bohumil Kubišta's Painting The Café. One of Many Points of View

s. 286-293

Všeobecně známý obraz Bohumila Kubišty Kavárna byl vytvořen v roce 1910 během Kubištova pobytu v Paříži. Podle záměru autora měl veřejně představit zásady jeho tehdejší tvorby - syntézu vnímaných jevů současného života s formami klasického uměleckého projevu. Doposud byla tato malba interpretována v kontextu malířova širšího uměleckého směřování, zejména jeho výrazovým a symbolickým zacházením s barvou a kompozicí. Nabízí se však ještě jedna možnost pohledu, která vychází z fenoménu kavárny jako takové, pochopené Kubištou komplexně. Dokazují to i skici z pařížského náčrtníku. Docházím k závěru, že významnou roli v jeho myšlení hrála strategie pohledových režimů - ztotožnění role recipienta obrazu, role návštěvníka skutečné kavárny, role kavárenského hosta na hranici dění a v jeho centru. Zmiňuji na základě dobových textů, že kavárnu lze pojímat jako specifické místo vizuální komunikace, kde je - v reálné kavárenské situaci - prostor zcela doménou pohledů. Kavárenská specifika a teoretické předpoklady, vycházející z recepčních teorií a teorie "gaze", provázejí tuto úvahu. V malbě Kubišta vědomě obrací pohledový režim - recipient se stává příchozím kavárny, ocitá se na hranici dění, do kterého je vtahován pohledem, kterým dříve byla charakterizována kavárna znázorněná na skicách. Výchozí inspirací byla Kubištovi kurtizána, typická postava Café d´Harcout. Vsazením vyzývavého pohledu této ženy mezi hlavní osoby výjevu Kubišta zdůrazňuje moment svobodné volby se všemi společenskými důsledky. Výjev není jen podívaná jako v případě dobových zobrazení téže kavárny nebo dobových ilustrací, má morální akcent - je syntézou moderní společnosti a její sociální kritikou.

< zpět
| resumé |

Ole W. Fischer

Objected into the Void. Notes on the Polemics of Adolf Loos against Henry van de Velde: a Cultural-Psychological Analysis of Modernity

Námitky do prázdna. Poznámky k polemice Adolfa Loose s Henrym van de Veldem: kulturně-psychologická analýza modernosti

s. 294-315

Zastánci modernismu přijímali jak Adolfa Loose, tak i Henryho van de Veldeho jako postavy zaujímající otcovskou roli díky jejich proslulým teoretickým úvahám o umění, architektuře a kultuře obklopující jejich architektonickou praxi, která se rozešla s akademickým historismem a eklekticismem pozdního 19. století. Van de Velde i Loos přispěli k přepracování oboru architektury - a k prosazování architektury (a průmyslového designu) jako modelového výrazu své doby. Bádání a analýzy se doposud zabývaly historickou rolí každého z architektů: jejich návrhy a budovami, jejich teoretickými texty a vlivy a také kritickým přezkoumáním modernistických zjednodušujících interpretací. Tento esej volí odlišný přístup: možná že Loosovy polemické útoky nebyly tak úplně "řečmi do prázdna", jak namlouval (tehdy i dnes) svým čtenářům, ale musí být zhodnoceny na pozadí širšího diskursu, do něhož byly zahrnuty otázky profese, ornamentu, odívání, konstrukce, reprezentace, umění, jazyka atd. - zkrátka otázky architektury a kultury v moderních podmínkách. Oba - Loos i Van de Velde - navázali na vlákna dlouhého 19. století a v mnoha případech, jakkoliv dialekticky protikladně, přece se odvolávali na stejné zdroje, na Sempera, Ruskina nebo Nietzscheho. Tato studie, považující rok 1910 za rozhodující moment, ukazuje silný vzájemný vztah mezi Van de Veldeho eseji a Loosovými protiútoky a na základě pozorného čtení některých výchozích textů pak rozšiřuje svůj záběr směrem nazpět. Tato klíčová metafora naznačuje ještě další možnou perspektivu - a to je základním tématem kontinuální modernosti - totiž, že různé aspekty architektonického diskursu 20. století mohou být vysledovány v dualismu Loose a Van de Veldeho: jako například syntaktická lingvistická analogie architektury šedesátých až osmdesátých let 20. století v díle Alda Rossiho a Petera Eisenmana vepsaná in nuce v Loosově úvaze o gramatických pravidlech a plánu, zatímco myšlenka organické, živé architektury se stala postranní větví vrcholného modernismu a stejně tak znovu vstoupila na scénu v posledním desetiletí "architecture non-standard" společně s návratem zájmu o ornament a konceptuální umění.

< zpět
| resumé |

Rostislav Švácha

Surrealism and Czech Functionalism

Surrealismus a český funkcionalismus

s. 316-328

Dějinám surrealismu a funkcionalismu se už věnovalo mnoho badatelů. Málo však zatím víme o vzájemném vztahu obou těchto -ismů. V české architektuře se počátkem třicátých let 20. století zformoval kroužek vědeckých funkcionalistů kolem Karla Teigeho. Většinou šlo o přísné racionalisty, kteří u architektury popírali její umělecký statut a u architektonické formy opomíjeli její psychologické působení. Pod vlivem Teigeho se kriticky vymezovali vůči Le Corbusierovi. Když se však Teige začal sbližovat se surrealismem, sotva mohl pominout Bretonovy výpady proti přepjatému racionalismu v moderní architektuře, zvlášť když je Breton v roce 1935 zopakoval v Praze. Teigeho rovněž zaujala Bretonova výzva k překonání rozporů mezi skutečností a snem, vědou a uměním, racionalitou a emotivitou. Pražský teoretik neustoupil od ideálu vědecké architektury, avšak připustil, že funkcionalismus bude ještě vědečtější, začne-li pomocí psychoanalýzy zkoumat dopad své architektonické formy na lidskou duši. Teze a hypotézy tohoto druhu se objevily v knize Teigeho Sovětská architektura (1936), v předmluvě ke knize Ladislava Žáka Obytná krajina (1947), najdeme je též v textech architektů Karla Janů, Jiřího Štursy, Jiřího Voženílka, Jiřího Krohy, případně i Víta Obrtela, který však tehdy stál mimo okruh Teigeho. Pomocí psychoanalytických argumentů, převzatých zjevně od Georgese Bataille, začal též Teige kritizovat sklony sovětské architektury třicátých let k pompézní a výhružné monumentalitě. Zájem českých vědeckých funkcionalistů o surrealismus a psychoanalýzu nevyústil v nějakou "surrealistickou architekturu". Vedl však k obohacení architektonické formy o emotivně působivé složky, ba k jistém sblížení funkcionalismu a organické architektury. Rovněž Le Corbusierova tvorba přestala být okruhem Teigeho tabuizovaná. Nejzajímavější svědectví o tomto obratu přináší Volmanova vila v Čelákovicích (1938-1939) od týmu Janů - Štursa, jakási koláž sesbíraná z takových lecorbusierovských elementů, jaké se během třicátých let staly předmětem debaty surrealistů.

< zpět
| resumé | pdf |

Zprávy

Petr Hlaváček

Die vergessene Karlsbader Ausstellung von Oskar Kokoschka des Jahres 1911

Zapomenutá karlovarská výstava Oskara Kokoschky z roku 1911

s. 329-336

V obecném českém kulturním povědomí je dobře znám úzký rodinný vztah Oskara Kokoschky k Čechám stejně jako Kokoschkovy kontakty s Československem a jeho exil v Praze. Ovšem jen málo jsou dosud osvětleny jeho rané kontakty s českým prostředím ještě z období Rakouska-Uherska. V Karlových Varech byla v roce 1911 otevřena výstava Kokoschkových děl, jeho teprve druhá samostatná výstava, představující symbolický předěl mezi Kokoschkovým odchodem z Berlína a návratem do Vídně, tudíž jakousi zvláštní formu umělcovy aklimatizace po návratu do rakousko-uherského mocnářství. Proč Karlovy Vary? Někdy v roce 1909-1910 se Kokoschka ve Vídni seznámil s Walterem Sernerem. Tento židovský intelektuál a karlovarský rodák studoval od roku 1909 práva na vídeňské univerzitě a živě se zajímal o literární a umělecký život císařské metropole. V týdeníku Karlsbader Zeitung, který patřil jeho otci Bertholdu Seligmannovi, publikoval Serner v letech 1909-1913 články o vídeňském kulturním životě. Dokonce zde vedl vlastní rubriku originálních fejetonů, nazvanou Wiener Kunstbrief (1910-1911). Ze Sernerova nadšení a na základě jeho osobních vídeňských kontaktů se zrodila idea uspořádat v Karlových Varech Kokoschovu výstavu. Ta se uskutečnila mezi 1. červencem a 15. srpnem 1911 v proslulém Café Park Schönbrunn a Serner byl jejím kurátorem a hlavním organizátorem. Konzervativní karlovarské publikum reagovalo podle očekávání spíše zdrženlivě. Serner s tím ovšem počítal a byla to tak jedna z prvních kulturních provokací tohoto pozdějšího spoluzakladatele dadaismu, kulturního bohéma, který se stal výraznou osobností avantgardní kultury výmarského Německa.

< zpět
| resumé | pdf |

Recenze

Viktor Kubík

Anežka Merhautová - Pavel Spunar, Kodex vyšehradský. Korunovační evangelistář prvního českého krále - Pavol Černý, Du bon du coeur. Poklady francouzského středověkého umění v českých a moravských sbírkách

s. 336-338

Jeffrey Hamburger

Karl IV. Kaiser von Gottes Gnaden: Kunst und Repräsentation des Hauses Luxemburg 1310-1437

s. 338-340

Peter Knüvener

Maria Deiters, Kunst um 1400 im Erzstift Magdeburg. Studien zur Rekonstruktion eines verlorenen Zentrums

s. 340-346

Milada Studničková

Loretta Vandi, Il manoscritto Oliveriano 1. Storia di un codice boemo del XV secolo

s. 347-348

Anotace

s. 348-350 

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 350-353

Česká resumé / English Summaries

s. 354-358