Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

3/2007

Články

Thomas Puttfarken

Caravaggio and the Representation of Violence

Caravaggio a zobrazení násilí

s. 183-195

Článek vychází z přehnaného násilí zjevného v Caravaggiově díle a zkoumá jeho konvenční vysvětlení buď jako službu protireformační ideologii, nebo jako reakci na násilnost veřejných poprav v Caravaggiově době, nebo konečně také jako výsledek Caravaggiovy násilné povahy. Tato tvrzení jsou po prověření otázky "realismu" Caravaggiových obrazů a jeho předpokládaných antiteoretických zdrojů odmítnuta. Článek poté směřuje k hlavní tezi: dobová teorie poezie jako alternativní kontext pro zobrazení násilí. Autor zkoumá dědictví Horatia, a zejména Aristotela v renesanční poetice a ukazuje, jak reinterpretace jejich textů vedla k paragone mezi násilím v poezii a násilím v malbě. Tvrdí, že Caravaggio přijal výzvu, ačkoliv malířství bylo v mnoha ohledech uměleckým druhem s více omezeními než poezie, a ukázal, že by se mohlo, například v případě zobrazení násilných činů, nabízet jako umění věrohodnější a přesvědčivější. Přitom dospěl k výsledkům, které současní kritikové označovali jako "podivuhodné" - a autor tvrdí, že určité historické významy tohoto slova poukazovaly na očišťující působení Caravaggiových hrůzných výjevů, přesahujících pouhá ustanovení protireformační ideologie.

< zpět
| resumé |

Vojtěch Lahoda

´We Are Searching in History for Our Own Loves.´ Still-Life, Caravaggio and Cubism: A Czech Reading

"Hledáme jednoduše v historii své vlastní lásky." Zátiší, Caravaggio a kubismus: český přístup

s. 196-206

Studie se zabývá rolí Caravaggia v českém diskursu o kubismu. Uvádí diskusi Vincence Kramáře a Karla Teiga z roku 1949. Teige se možná překvapivě odvolává na Caravaggia v koncepci kubistického "tektonického obrazu": Caravaggiova malba je zaměřena na čistou plasticitu a méně na námět, což je pro avantgardního teoretika důvod dát jej do stejné řady, jakými jsou architecture plate et colorée Juana Grisenebo Picassovy "tektonické obrazy", v nichž dominuje čistá plasticita hmot. Teige v uvedení Caravaggia jako předchůdce moderního plastického pojetí obrazu měl předchůdce v českém kubistickém malíři Emilu Fillovi (1882-1953), který v letech 1914-1920 v exilu v Holandsku dobře poznal díla starých holandských mistrů a zabýval se pojmem "věcnosti" v jejich díle. V článku Holandské zátiší (1916), publikovaném v časopise Volné směry (XXII, 1924-1925), v úvodu uvádí jméno Caravaggia, kterého chápe jako zakladatele svébytného žánru zátiší. Na něj navazovali holandští mistři 17. století. Filla zdůrazňuje pojetí věcnosti, které není ani vědeckou dokumentárností, ani čirým objektivismem, ale je výsledkem akce subjektu, je tvořivou akcí malíře. Věcnost znamená pro Fillu vyrovnání objektivních a subjektivních složek malovaného předmětu. V roce 1925 vydal Filla rovněž ve Volných směrech studii Caravaggiovo poslání. Filla opět oceňuje Caravaggiovo plastické pojetí povrchu malby. Na Fillu záhy navázal jeho přítel a sběratel, mecenáš kubismu, historik umění Vincenc Kramář statí Vznik a povaha moderního zátiší. Tvůrčí čin Caravaggiův, uveřejněnou rovněž ve Volných směrech (XXIII, 1924-1925, s. 129-160, 177-179). Stejně jako Filla oceňuje Caravaggiovu autonomní vůli po plasticitě. Když Filla psal úvahy o Jan van Goyenovi, ale i o Caravaggiovi počátkem padesátých let na zámku Peruc, navštěvoval ho tam fotograf Josef Sudek, který na zámku fotografoval. Pozorně naslouchal poučeným malířovým výkladům o kubismu, holandském umění 17. století, ale i o Caravaggiovi. Sudkova fotografická aranžovaná zátiší na počest Caravaggia z roku 1956, vytvořená až po Fillově smrti (1953), lze chápat jako vzpomínky na Peruc a přítele Fillu i na roli Caravaggia ve Fillově teorii.

< zpět
| resumé |

Petr Šámal

Žena na cestě k umění. Ženské výtvarné vzdělávání v 19. století v Čechách

Women on the Road to Art. The Artistic Education of Women in 19th-Century Bohemia

s. 207-225

Problematiku tvůrčího uplatnění ženy ve výtvarném umění lze v českém prostředí průběžně sledovat od první poloviny 19. století. K jejím základním tématům patří okolnosti uměleckého vzdělávání, významné pro utváření charakteru a rozšíření ženské tvorby. Příspěvek zachycuje formy uměleckého školení na různých úrovních, které se postupně nabízely ženám a dívkám, se zaměřením na období před osmdesátými lety 19. století, dosud málo zkoumané i z hlediska ženské výtvarné činnosti jako takové. Tehdejší cesty žen k dosažení uměleckých dovedností vykazují rozmanitost spojenou s vyrovnáváním se s omezujícími faktory dané doby. Pozornost se tu věnuje úloze rodinné umělecké tradice jako hlavnímu zdroji profesionálního výtvarného působení ženy v první polovině století. Připomenuty jsou aspekty výtvarného vzdělávání šlechtičen, jejichž umělecké uplatnění tvoří v tomto období nezanedbatelnou součást celku ženského umění. Především v rámci druhé poloviny 19. století je pak sledován vznik a rozvoj skupinového a veřejného ženského uměleckého školení, v jehož počátcích zastávala významnou úlohu známá škola kreslení Amálie Mánesové. Text následně zaznamenává způsoby hromadného uměleckého a uměleckořemeslného vzdělávání žen v šedesátých a sedmdesátých letech, které v tomto směru již významně předcházely činnosti Uměleckoprůmyslové školy. Pozornost zasluhuje novátorská výtvarná výuka na dívčí průmyslové škole Spolku paní sv. Ludmily od roku 1865 a od roku 1871 aktivita obdobně zaměřené, ale intenzivněji působící obchodní a průmyslové školy Ženského výrobního spolku. Pojednání si klade za úkol přinést průřezový pohled na počátky ženského uměleckého vzdělávání v Čechách, zachytit jeho základní rysy a poukázat na pozoruhodné aspekty tohoto tématu v historii ženské umělecké činnosti.

< zpět
| resumé |

Jindřich Vybíral

Jednoduchý nábytek Leopolda Bauera

The Simple Furniture of Leopold Bauer

s. 226-236

Studie pojednává o raně moderním nábytku Leopolda Bauera z let 1900-1903. Podobně jako většina jeho kolegů z Wagnerovy školy dosáhl tento tvůrce svých prvních úspěchů nikoliv na poli architektury, nýbrž uměleckého řemesla. Jako příslušník radikální secesionistické generace odchované teoriemi Gottfrieda Sempera byl přesvědčen, že z dekorativních oborů vzejdou rozhodující pobídky k obrodě stavebního umění. Navrhování nábytku pojal proto jako průpravu k rozvinutí "užitkového stylu" budoucí moderní architektury. V opozici vůči historismu 19. století, ale i vůči módnímu křivkovému art nouveau požadoval, aby forma odpovídala funkčním a zdravotním nárokům, jakož i materiálům a výrobním technologiím. Nejdříve ve svém nábytku rozvíjel subtilní hru hmoty a prázdnoty, symetrie a asymetrie, statičnosti a dynamiky. Tuto cestu však záhy opustil a vydal se směrem k dobrovolnému omezení a elementárnímu výrazu. Místo oblých linií i otevřených objemů jeho nábytek obdržel přísně pravoúhlé, hranaté a kompaktní formy. Jeho vzorem byl soudobý britský design, ale také biedermeier, rakouská a zároveň bytostně středostavovská verze pozdního klasicismu. V něm ideologové rané moderny nalézali hlavní přednosti, které měl mít soudobý nábytek - čisté, konstruktivní a účelné tvary, solidní provedení, úctu k materiálu a střídmé zdobení. Bauerův "jednoduchý nábytek" však nikdy nebyl doopravdy bezozdobný. Protějškem elementárních forem byla vybraná barevnost, drahé materiály a exkluzivní provedení, jejichž pomocí vytvořil architekt ve svých interiérech atmosféru výjimečného luxusu a tvarového bohatství. Jeho rejstřík forem nebyl pouze odpovědí na praktické potřeby, nýbrž plnil také symbolickou úlohu. "Formový přebytek" patrný v jeho nábytku sloužil "vysvětlující artikulaci" (Ernst Hans Gombrich) - posiloval dojem, že tyto výrobky jsou praktické, funkcionální a strukturální, tedy v součtu svrchovaně moderní.

< zpět
| resumé |

Archiv

Lubomír Slavíček

Michael Willmann und Christoph Wenzel von Nostitz

Michael Willmann a Kryštof Václav Nostic

s. 237-241

Významné místo mezi mecenáši Michaela Willmanna (1630-1706) zaujal také člen starobylého lužicko-slezského rodu Kryštof Václav hrabě Nostic (1643-1712). Počátky jeho kontaktu s umělcem lze klást nejspíše do března 1682, kdy hrabě podle zápisu ve svém deníku objednal "eine und andere Arbeith". Předmět této objednávky stejně jako další výsledky Nosticových styků s malířem nově osvětlují dosud nepublikované prameny rodinného archivu rokytnicko-plánské větve Nosticů (Státní oblastní archiv Plzeň, pobočka Nepomuk). Kontrakt uzavřený 11. března 1682 i následné kvitance (Příloha I) dokládají, že hrabě Nostic pro zámeckou kapli svého hlavního sídla v Luboradz (Lobris) objednal obrazy znázorňující scény z Kristových pašijí (dnes zčásti ve Vratislavi, Muzeum Narodowe). Willmannův dopis z dubna 1703 (Příloha II) stejně jako stvrzenky vystavené malířem následujícího roku (Přílohy III-V) dokládají, že Nosticův zájem o nová malířova díla nezůstal omezen pouze na osmdesátá léta 17. století. Starý malíř, navzdory poukazům na svůj vysoký věk, hraběti Nosticovi v letech 1703 a 1704 dodal několik nových děl. Kromě obrazu Klanění tří králů například žánrový obraz s tančícími sedláky a tři obrazy s jinak ojedinělými mytologickými náměty. Jeden z nich představoval Heraklea a další čerpaly z neuvedených příběhů Ovidiových Proměn. Informace o dodání dvou "ovidiovských" kusů v listopadu 1704, za něž odběratel zaplatil vysokou částku 100 zlatých, dovoluje navíc hypoteticky uvažovat, že jeden z této dvojice je nejspíše totožný s vynikajícím Willmannovým obrazem Osvobození Andromedy (Národní galerie v Praze), dosud tradičně datovaným do doby kolem roku 1695, nebo nejnověji jen zcela rámcově po roce 1682.

< zpět
| resumé |

Zprávy

Miriam Natoufová

Madona z Michle?

The Michle Madonna?

s. 241-243

V roce 1856 daroval František Halla michelské kapli sochu Panny Marie s Ježíškem. Díky této plastice, "Madoně z Michle", vznikla teorie o první stylově ucelené středověké skupině soch na našem území, jejíž jádro vytvořil jeden mistr. Tradičně se plastika spojovala s Madonou ze Znojma, se sochou sv. Floriána, s Apoštolem z Veverské Bítýšky, s Madonou z Velkého Meziříčí, s Madonou prostějovskou, s Madonou z klášterního kostela v Broumově, s Madonu z Dýšinné u Plzně a s Ukřižovaným z Hradčan. Sloh skupiny má kořeny ve Francii a Porýní. Skupina byla datována do třicátých a čtyřicátých let 14. století a lokalizována do Brna. Přehodnocení těchto hypotéz se ujali Jiří Fajt a Robert Suckale. Autoři zcela zpochybnili jak moravský původ skupiny, tak autorství jejich mistra a jeho pomocníků či následovníků. Při této příležitosti citují zápis z kroniky michelského kostela o Františku Hallovi, který pocházel z Michle a obdržel podle nich sochu jako dědictví po rodičích. Sochu a s ní celou skupinu lze podle jejich názoru vidět spíše v uměleckém kontextu Prahy než Brna. Abychom mohli ověřit nastíněné teze, je třeba vrátit se ke skutečnému znění zprávy michelské kroniky. Předložený záznam o daru Františka Hally se však liší od znění, které ve svém článku uvádí Jiří Fajt a Robert Suckale. Je zde sice také řeč o Hallovi, který pocházel z Michle a odstěhoval se do Brna, není zde však jakákoli další zmínka, která by lépe objasňovala původ sochy. Domněnka, že socha pochází ze starého rodinného majetku, je tedy značně diskutabilní. Zarážející také je, že v souvislosti s touto sochou bylo použito formulace "dát zhotovit". Je možné, že by se zápis týkal zcela jiného díla, nebo se týká pouze druhotné úpravy sochy? To se bohužel již nedozvíme, a proto nemůže michelská kronika sloužit jako důkaz pro bližší určení původu sochy.

< zpět
| resumé |

Recenze

Milada Studničková

Gerhard Schmidt, Malerei der Gotik. Fixpunkte und Ausblicke

s. 244-245

Štěpán Vácha

Andrzej Kozieł, Angelus Silesius, Bernhard Rosa i Michael Willmann, czyli stuka i mistyka na Śląsku w czasach baroku

s. 245-248

Josef Vojvodík

Helena Lorenzová, Hra na krásný život. Estetika v českých zemích mezi lety 1760-1860

s. 248-250

Petr Wittlich

Elizabeth Clegg, Art, Design and Architecture in Central Europe 1890-1920

s. 250-253

| pdf |

Anotace

s. 253-256 

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 256-259 

Česká resumé / English Summaries

s. 260-265