Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

1/2007

Články

Ivo Hlobil

Die tschechische Kunstforschung und die Bronzegruppe des hl. Georg auf der Prager Burg

České dějiny umění a bronzové sousoší sv. Jiří na Pražském hradě

s. 3-27

Stať reaguje na kritiku českých dějin umění ze strany významných zahraničních historiků umění (Gerhard Schmidt, 1992, Ernő Marosi, 1999) kvůli patrioticky předpojatému bádání o bronzové plastice sv. Jiří na Pražském hradě, odlité v roce 1373 bratry Martinem a Jiřím z Klausenburgu. V první části se zabývá názorem českých historiků umění první poloviny 20. století (Václav Vilém Štech - Zdeněk Wirth, 1913, Jaromír Pečírka, 1931, 1934 a další), že plastika sv. Jiří byla po roce 1562 přelita a při tom značně pozměněna v renesančním stylu, zejména co se týká koně, což bylo převažující mínění už v první polovině 19. století. Béla Lázár (1917) a Wilhelm Pinder (1924) s tím nesouhlasili. Pochybnosti českých dějin umění v tomto směru ukončili Albert Kutal (1949, 1962) a Viktor Kotrba (1962, 1969). Oba přitom neuvedli, že o autentičnosti této unikátní gotické plastiky byli podle analýzy mechanických poškození přesvědčeni už na počátku druhé poloviny 19. století zakladatelé českého dějepisu umění Ferdinand B. Mikovec, Karel Vladislav Zap a August Ambros. Druhá část stati se zabývá názorem Alberta Kutala (1949, 1962), že sedmihradští kovolitci Martin a Jiří z Klausenburgu odlili v roce 1373 sousoší sv. Jiří podle modelu neznámého sochaře z pražské huti Petra Parléře, respektive závěrem Jaromíra Homolky (1978, 1983), že autorem modelu mohl být Petr Parléř. Na rozdíl od zahraničních historiků umění, kteří s tím vyjádřili zásadní nesouhlas, autor příspěvku upozorňuje, že podstata otázky, tj. zda umělecký návrh plastiky pocházel z Prahy, zůstává závažná a aktuální. Nedávné odkrytí původních nástěnných maleb na schodišti velké věže hradu Karlštejna (kolem let 1365-1367) potvrdilo starší upozornění (Vlasta Dvořáková, 1961, Albert Kutal, 1962), že neobyčejně živé a anatomicky věrné zpodobení zde vyobrazených koní předznamenalo plastiku sv. Jiří. Autor kresebného návrhu, bez kterého se nemohl obejít vznik tak složitého sousoší, ze stylových důvodů vytvořeného zřejmě už v šedesátých letech 14. století, mohl antické a italské poučení nalézt v Čechách, nejen v Itálii. Jako jeho tvůrce lze zvažovat mistra Osvalda, malíře scénicky pojatých zázraků sv. Václava na schodišti velké věže Karlštejna a později také nástěnných maleb v katedrále sv. Víta v Praze. V Praze a Vídni působili řezbáři a sochaři schopní realizovat prvotní model a spolupracovat se sedmihradskými kovolitci i na voskovém modelu této plastiky.

< zpět
| resumé |

Klára Benešovská

St George the Dragon-slayer - the Eternal Pilgrim without a Home?

Sv. Jiří drakobijce na Pražském hradě - věčný poutník bez domova?

s. 28-39

Příspěvek se snaží naznačit některé nové cesty k pochopení "místa" sousoší sv. Jiří ve fondu dvorského umění druhé poloviny 14. století, inspirovaného především italským prostředím, kam náleží svojí kompozicí, typem světcova zbroje i účesu a mimo jiné též faunou, vyvedenou na soklu. Autorka nejprve v úvodu rekapituluje základní poznatky staršího maďarského a německého bádání, pokud jde o prameny doloženou činnost kovolijců Martina a Jiřího z Klausenburgu (Kolozsvár, Cluj, Kluž) ve Velkém Varadíně (Nagyvárad) ve vztahu k pražskému sousoší (tamější monumentální jezdecký pomník sv. Ladislava, objednaný biskupem v roce 1390, vidí autorka jako možný ohlas v té době proslulého bronzového pomníku Regisole, vráceného v roce 1335 po dvaceti letech z Milána do Pavie ["secunda Roma"], kde ztělesňoval její nezávislost). Připomíná zveřejnění velkého restaurátorského zásahu mnichovského Julia Schneidera v letech 1941-1942 Viktorem Kotrbou (1969) a vyzdvihuje přínos posledních prací Ernő Marosiho na téma pražského sousoší (1995, 1999). Podtrhuje rovněž připomínku pozapomenuté kapitoly českého bádání stran rozvoje kultu sv. Jiří za Karla IV., doloženou relikvií "vexillum sancti Georgii" ve svatovítském pokladu k roku 1355 a "caput draconis" na Karlštejně (Olga Pujmanová, 1980 a Barbara Drake-Boehmová, 2006), kterou bude třeba v budoucnu s ohledem na možný import sousoší doplnit detailnějším studiem diplomatických styků mezi dvorem Lucemburků a Anjouovců během vyjednávání sňatku Karlova syna Zikmunda s dědičkou uherského království Marií a poté za doby panování Zikmundova. Sousoší nelze řadit mezi jezdecké pomníky. Zachycuje vrcholný moment svatojiřské legendy Jakoba de Voragine, kdy světec na koni přiráží kopím saň k zemi, aby ji mohla vzápětí princezna odvést na svém opasku k osvobozenému městu. Kompozice je podřízena hlavní vertikální ose, ztělesněné (ztraceným) kopím, kolem které se kůň, jezdec a saň otáčejí. Představuje ve fondu středověkých památek jediné dochované převedení tohoto motivu - doloženého hojně v malbě i reliéfech a uzavřeného do dynamické rotující kompozice - do monumentálního trojrozměrného díla v bronzu. Neobyčejně přesné, z reality odvozené vyjádření anatomie koně, na soklu zobrazených plazů (například blavor žlutý je domovem na jihu Istrie, Dalmácie, Balkánu), až drobnopisné propracování detailů zbroje a sedla poukazují na zvýšený zájem o reálný svět přírody a věcí a na užívání odlitků (viz Cennino Cennini, dvůr Carrarů v Padově 14. století) a posunuje sousoší až k zlatnickým dílům dvorského umění. Pro některý z dvorů, na němž byl kult sv. Jiří pěstován, asi také sousoší vzniklo. Autorka uvádí kromě dvora Anjouvců příklady z dvora Viscontiů - vedle reliéfů a drobné plastiky upozorňuje zejména na nejbližší analogii pražské sochy, iluzivní malbu sousoší sv. Jiří na konzole, provedenou Giovanninem di Grassi na ostění severní sakristie dómu v Miláně roku 1395 u příležitosti povýšení Giangaleazza na vévodu římským a českým králem Václavem IV. (respektive jeho zmocněncem Benešem z Choustníka). I v případě, že se v budoucnu prokáže vznik pražského sousoší v konkrétním dvorském prostředí, najde se jeho objednavatel či autor předlohy (včetně potvrzení bratrů z Kluže) a zrekonstruuje se jeho cesta do Prahy, zůstane dílo především svědectvím inspirujícího vlivu severoitalského prostředí.

< zpět
| resumé | pdf |

Antonín Kalous

Declaratio brevis Corone immaculate virginis: A Source for Late Medieval Popular Piety

Declaratio brevis Corone immaculate virginis: pramen pozdně středověké zbožnosti

s. 40-442

V olomoucké vědecké knihovně je uchováván konvolut čtyř prvotisků, z nichž jeden obsahuje rukopisnou stránku s textem Declaratio brevis Corone immaculate Virginis. Jde o text, který obsahem zapadá do obecných trendů zbožnosti 15. století ve střední Evropě. Pozdní středověk se vyznačoval zvýšenou spiritualitou a důrazem na tradiční objekty lidové zbožnosti - především Pannu Marii a život Krista. Tyto tendence nemalou měrou podpořily i žebravé řády. Byli to dominikáni i minorité (a později především františkáni-observanti), díky jejichž vlivu se rozšířila mariánská zbožnost, a především její vyjádření v podobě růžence. Nejrozšířenější byl růženec dominikánský, který obsahoval sto padesát Zdrávas Maria, ale rozšířily se i jiné verze. Mezi františkány v 15. století byla populární především verze, kterou prosazovali především sv. Bernardin Sienský a sv. Jan Kapistrán, a to verze odvolávající se počtem andělských pozdravení na dobu života Panny Marie na zemi: tento růženec obsahoval šedesát tři (nebo 70, 72, 73) Zdrávas Maria. Františkáni také přinášeli nejnovější evropské trendy do českých zemí po ukončení husitské revoluce; ovšem především na Moravu a do Slezska, kteréžto země byly méně utrakvistické než Čechy. Morava, Slezsko a Lužice se vymanily z mezinárodní izolace mnohem dříve než Čechy. K postupu evropských vlivů došlo nejen díky katolickým městům, ale také v důsledku záboru Matyáše Korvína a spojení těchto zemí s jeho uherským královstvím. Korvín navštívil v roce 1468 Olomouc a při té příležitosti byl vysvěcen kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie u františkánského konventu. Nástěnná malba z roku 1500 v tomto kostele zobrazuje Korunování Panny Marie spolu se dvěma řadami vyobrazení, jejichž tematikou je sedm radostí Panny Marie a sedm vylití Krve Kristovy. Podobný obraz se zachoval ve františkánském kostele ve Vratislavi, který ovšem dodává dalších pět řad s dalšími vyobrazeními. Přesto jsou tyto obrazy typologicky podobné a jejich rozšíření připomíná právě obecné trendy zbožnosti na konci středověku, i když můžeme nalézt zcela konkrétní styčné body mezi františkány v Olomouci a ve Vratislavi (biskup a františkán Jan Filipec). Text, vydaný v příloze, popisuje obraz, jenž téměř do detailu odpovídá olomouckému zobrazení (jen na obrazu je sedmdesát tři korálků, kdežto v textu je zaznamenáno třiašedesát let Panny Marie). Tento text vysvětluje, jak se má obraz vnímat a vykládat z hlediska lidové zbožnosti. Dokládá, že takové obrazy byly zřejmě ještě více rozšířeny, a dokonce využívány, jak je vidět i z přiloženého seznamu odpustků poskytovaných věřícím modlícím se modlitbu "koruny Panny Marie".

< zpět
| resumé |

Lubomír Konečný - Roman Prahl

Pomník maršála Radeckého a ikonografie hrdiny na štítě

The Monument to Marshal Radetzky and the Iconography of the Hero on the Shield

s. 45-68

První část studie se týká geneze pražského pomníku a jeho politického, místního i výtvarného kontextu. Maršál Radecký byl rodákem z Čech a vítězem z bojů v Itálii 1848-1849. V pomníku se propojily ambice jeho objednavatele, pražského Kunstvereinu, se širším rakouským programem a střetly se v něm zájmy autora návrhu pomníku, ředitele Akademie umění Kristiána Rubena, s místním uměleckým prostředím.

 

Druhá část podává přehled ikonografie ústředního motivu tohoto pomníku, jímž bylo vyzdvižení jeho protagonisty na štít. Tato ceremonie se praktikovala v pozdní antice a časném středověku v různých kontextech. Nejvýznamnější zpráva pochází od Tacita (4, 15), podle něhož si germánský kmen Batavů před bojem s Římany zvolil svým vůdcem Brina tak, že ho posadil na štít a vyzdvihl nad hlavy bojovníků. K revivalu této formule přispělo úplné vydání Tacitových spisů (1515); "tacitovská renesance" podstatně ovlivnila politické myšlení zejména v Německu a Nizozemsku. Vyzdvihování na štít obsahují iluminace byzantských rukopisů a na Západě se objevuje po polovině 15. století. Studie rekonstruuje tradici tohoto motivu v umění 16.-19. století.

 

Třetí část se týká sémantiky pražského pomníku a jeho dobového přijetí v kontextu politiky i sochařských konvencí. Pomník byl šťastným kompromisem mezi rozmanitými požadavky, ale stal se i předmětem kritiky, založené mimo jiné na ambivalenci hlavního motivu díla. Oslava vojenského vítězství byla znevážena ztrátou dosavadního postavení Rakouska a pochybnosti plynuly z ambivalence vojevůdce/panovník i z možnosti sochařského zpracování motivu. Z posledně zmíněného hlediska však originalita pomníku Radeckého, zpochybňovaná odpůrci Rubena, odpovídala dobovému historismu a eklektismu a vyniká i z dnešního hlediska.

< zpět
| resumé |

Zprávy

Hynek Látal

Úvahy nad objevenou disertací Viktora Kotrby

Reflections on a Recovered Dissertation of Viktor Kotrba

s. 69-73

Cílem zprávy je především otevření diskuse o metodologickém odkazu Viktora Kotrby (7. 5. 1906 Günzburg - 3. 9. 1973 Praha), jenž je ve srovnání například se svým generačním vrstevníkem Václavem Menclem (1905-1978) opomíjen. Východiskem jsou materiály v části Kotrbovy pozůstalosti, uložené v Ústavu dějin umění AV ČR v Praze, včetně dosud neznámého rukopisu Kotrbovy disertace, jejíž definitivní podoba ztracena. Práce je inspirativním přínosem ke středoevropskému bádání o pozdně gotické architektuře. Důležitou součástí práce je stať o architektuře z katalogu výstavy Jihočeská pozdní gotika 1450-1530 z roku 1965. Výpisky z literatury a poznámek z terénního výzkumu poskytují vhled do Kotrbovy každodenní badatelské praxe a umožňují rekonstrukci jeho záměrů a metod. Jedním z příkladů je zájem o učence a faráře Václava Fabriho, jenž na základě zkušeností ze saského prostředí podnítil na počátku 16. století ambiciózní přestavbu farního chrámu sv. Mikuláše v Českých Budějovicích. Kotrba v tomto případě nahlížel nezachovanou stavbu nikoliv z hlediska jejích forem, ale na základě rekonstruovatelné vizuální zkušenosti jejího objednavatele. Podobně Kotrba předznamenal určité trendy v současné uměleckohistorické medievistice zájmem o recepci středověkých uměleckých děl jejich současnými konzumenty, když se zaměřil na vybrané pasáže z Kroniky české Eneáše Silvia Piccolominiho. Převážná část disertace je s přehledem napsanou syntézou, jež vychází z tehdejšího zcela aktuálního stavu poznání o vývoji a klíčových osobnostech pozdně gotické architektury v relevantních oblastech Svaté říše římské. Důraz na problematiku konstrukcí a stavebních postupů oproti sledování stylových proměn umělecké stránky kleneb řadí jinak neznámý Kotrbův text mezi standardní středoevropské uměleckohistorické práce o pozdně gotické architektuře. Text navíc místy vyniká jak bohatostí detailních poznatků, tak předznamenáním výše naznačených progresivnějších tendencí. Knižní vydání Kotrbovy disertace s komentáři k dodnes diskutovaným otázkám by se mohlo po šestačtyřiceti letech stát důstojným českým protějškem slavné monografie o Benediktu Riedovi z pera Götze Fehra, v jistém smyslu Kotrbova protějšku v Německu.

< zpět
| resumé |

Recenze

Iva Adámková

Hana Šedinová, Drahokamy Svatováclavské kaple

s. 73-75

Eliška Fučíková

Thea Vignau-Willberg, In Europa zu Hause. Niederländer in München um 1600

s. 75-79

| pdf |

Pavel Suchánek

Friedrich Polleroß (Hg.), Reiselust & Kunstgenuss. Barockes Böhmen, Mähren und Österreich

s. 80-81

Kasia Murawska-Muthesius

Piotr Piotrowski, Awangarda w cieniu Jałty: Sztuka w Europie Środkowo-Wschodniej v latach 1945-1989

s. 82-84

Anotace

s. 85-86 

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 87-91 

Česká resumé / English Summaries

s. 92-97 

Zásady úpravy textů

s. 98 

Editing Principles

s. 99