Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

4/2008

Články

Ivana Panochová

Spacio v manýristické architektuře. K pojetí prostoru v teorii architektury a přírodní filosofii 16. století

Spacio in Mannerist Architecture: On the Concept of Space in Architectural Theory and Natural Philosophy in the 16th Century

s. 282-304

Nedávná debata o utváření architektonické představy prostoru v 19. a 20. století přinesla hlasy popírající schopnost starších architektů používat pojem prostor. Tyto názory navazují na spacialistický spor mezi zastánci a odpůrci prostorovosti v architektuře (Bruno Zevi, Sigfried Giedion, Roger Scruton, Liisa Kanerva, Rostislav Švácha). Již Alois Riegel a Max Dvořák nasměrovali pozdější autory k úvahám o prostorovém plynutí a antitezi otevřeného a uzavřeného prostoru. Rieglův výběr starověké římské stavby Pantheonu jako exempla spaciality však měl své předchůdce, právě při popisech Pantheonu renesanční a manýrističtí traktátisté pojem prostor používali (italizující varianty spacio, spatio). Neuvažovali o něm jako o estetické kategorii, ale v toku textu jej běžně používali, a tedy předpokládali obecné porozumění čtenářského publika. Vitruvius, Leon Battista Alberti, Sebastiano Serlio a Andrea Palladio mluvili o prostoru nejčastěji při popisu členění chrámového interiéru. Autoři přesně rozlišovali sémantiku pojmů prostor (spacio) a místo (locus), prostor měli za vhodný předmět k tvarování pomocí rafinovaných změn v proporcích a i když termín někdy použili v souvislosti s rozměry, nepovažovali spacio za měrnou jednotku. Karel Boromejský prostor ztotožňoval převážně s vnitřním uspořádáním presbytáře a kaplí. Jeho důraz na umístění tabernáklu ve vhodně upraveném prostoru implikuje interpretaci prostoru prostřednictvím církevního dogmatu o transsubstanciaci. Katolické chrámy potridentské reformy přinesly struktivní samostatnost bočních kaplí a symboliku schrány posilovaly motivem kupole. V české architektuře se motiv kupole začal výrazně uplatňovat až v období rekatolizace, předbělohorským protestantským prostředím byl odmítán. Teologickou interpretaci podpořil osobitým konceptem prostoru filosof Francesco Patrizi v textu De spatio physico.

< zpět
| resumé |

Richard Biegel

Hledání "Edlen Einförmigkeit": barokní počátky (neo)klasicismu v Čechách

The Search for "Edlen Einförmigkeit": The Baroque Origins of (Neo)Classicism in Bohemia

s. 305-320

V roce 1789 vyšel v Praze popis města, jehož autor nadšeně hovoří o soudobé architektuře, která se zbavila zbytečné pompy a vyznačuje se "vznešenou jednotvárností". Český dějepis umění 20. století však vnímal období druhé poloviny 18. století jako dobu nepříliš invenčních barokních forem, které postupně vytlačil neméně rozpačitý klasicizující dekor, výrazně komoleným hluboce zakořeněným "barokním" názorem. Ve skutečnosti jsou stavby tohoto "rozpačitého" klasicismu přesvědčivým důkazem pozoruhodné tvůrčí síly pražského centra, které spojilo domácí "barokní" strukturu s moderním architektonickým "klasicistním" jazykem, označovaným ve francouzském prostředí jako gôut grec, vycházejícím přímo či nepřímo z traktátu J. F. Neufforge. Touto syntézou se pražské miliue přiblížilo soudobému dění v Evropě více, než se doposud soudilo. První vlna "antikománie", zprostředkovávaná po Evropě zejména zmíněným traktátem, se v předlohách týkala mnohem více dekoru než architektury, a každé umělecké centrum tak bylo nuceno syntetizovat ho tradičními formami, mezi něž mohly patřit jak kompozice monumentalizujícího baroka, tak strohé renesanční předlohy z traktátů Serliových či Palladiových. Pražští architekti použili jako základ kompoziční struktury "raně barokní" pravidelnou praemerovskou architekturu a také konkrétní stavby vídeňského baroka z počátku 18. století. Obdobně tvůrčí byla proměna tradičních stavebních profánních typů, jako je městský palác, který je nově pojímán už nikoli jako záměrně vydělený solitér, ale jako součást městského "prospektu" či zámek, který se proměnil z pavilonově komponované stavby v blokovou rezidenci, jejíž urbanismus může v některých případech formovat široké okolí zámku. Nezájem pražských architektů o akademickou výuku a dobovou teoretickou literaturu však znamenal, že toto architektonické vzepětí osmdesátých let 18. století je zároveň labutí písní Prahy jako důležitého středoevropského uměleckého centra a že po roce 1800 převládnou architektonické předlohy přímo importované z Vídně, Saska či Pruska.

< zpět
| resumé |

Miroslav Petříček

The Unconscious in Painting

Nevědomí v malířství

s. 321-324

Ve Štyrského textech je patrná snaha o nalezení adekvátní definice artificielistického obrazu, avšak většinou jsou formulace závislé na negativním vymezování artificielismu vůči surrealismu. Pouze nepřímo je zřejmé, že artificielistická tvorba opouští teoretické pole spjaté s ideou reprezentace (která hraje stále určitou roli v surrealismu dík jeho inspiraci Freudem a psychoanalytickým chápáním vztahu mezi manifestním a latentním). Artificielismus je ovšem pozoruhodný právě proto, že jeho pojetí obrazu se de facto pohybuje ve zcela jiné "ontologii obrazu", která je s tradiční ideou reprezentace nesouměřitelná. Tato implicitní ontologie obrazu je však velmi blízká té, kterou naznačuje Michel Foucault v analýze Magrittových obrazů a kterou vykládá Georges Didi-Huberman v polemice s ikonologií. Obraz nereprezentuje, nýbrž je "událostí" viditelnosti.

< zpět
| resumé |

Dalibor Veselý

Surrealism and the Latent Reality of Dreams

Surrealismus a latentní realita snu

s. 325-332

Hlavním tématem (textu) je povaha snu otevírající otázku, nakolik je zapamatovaný sen přístupný jen v bdělém stavu, jímž je ovlivněn a proměněn. Proměna reality snu hraje rozhodující roli hlavně v umění, kde je sen zachycen nejen slovy, ale často také vizuálně. V historii moderního umění se běžně mluví o interpretacích snů, při čemž se předpokládá, že zdroj snu je ve světě osobní zkušenosti, v rovině, která se často označuje značně problematicky jako oblast nevědomí či podvědomí. Z hlediska současného myšlení oba pojmy ztratily význam ve prospěch nového chápaní vědomí, jeho hierarchie a hloubky. Předpokladem nového chápaní snu je přijetí skutečnosti, že sen je součástí vědomí, které není vědomím sebe sama, ale vědomím artikulovaného světa. Skutečnost, již sen otevírá, není proto třeba hledat v izolované hloubce osobního života, ale v hloubce zkušenosti a reality spontánně získané a vyslovené v našem bytí ve světě. To lze dobře demonstrovat například na obrazech Salvadora Dalího a Maxe Ernsta. Lze tedy vznést otázku, kterou si už položil kdysi André Breton: "Žádný autor se nevyslovil jasně o základní otázce: čím se stává ve snu čas, prostor a princip kauzality." Tomu se věnuje druhá část textu. Jeho hlavním tématem je interpretace Štyrského snů. Štyrského sny jsou výjimečnou příležitostí vidět, co se odehrává na hranicích zapamatovaného snu s odkazem na původní sen na jedné straně a jeho reprezentací slovem a nebo vizuálně na straně druhé. Klíčem k Štyrského souboru snů je historie jeho dětství. Druhým klíčem jsou jeho vlastní slova v úvodu sbírky snů, kde definuje povahu sbírky jako: "Zrození díla ze zdrojů psychických modelů polospánku, prostřednictvím věrných ilustrací snových objektů a autentických záznamů snů." Reference k modelu polospánku představuje vědomé zpracování snu na hranici mezi polovědomě zachyceným snem a jeho tvořivou interpretací, jejíž povahu lze lépe pochopit v rovině latentního světa než v poměrně omezené a problematické rovině osobního "nevědomí".

 

< zpět
| resumé |

Archiv

Jiří Slavík

Dopisy Jana Štursy Josefu Binkovi

The Letters of Jan Štursa to Josef Binko

s. 333-341

V archivu jsou otištěny dosud nepublikované dopisy předního českého sochaře první poloviny 20. století Jana Štursy (1880-1925) adresované Josefu Binkovi (1879-1960), koželužskému továrníkovi z východočeského Krucemburku (v letech 1949-1993 Křížová) a dnes znovuobjevenému představiteli české secesní piktorialistické fotografie. S rodinou Binkových pojila mladého Štursu kromě vzdáleného příbuzenství i podobná citlivost a vnímavost k rodnému kraji, dobovému umění a literatuře. Dochovaná korespondence z let 1905-1916 tuto úzkou vazbu přibližuje a zároveň nás posouvá hlouběji do sochařova vnitřního světa, dává nám možnost alespoň částečně nahlédnout na jeho duševní bohatost i osudovou rozpolcenost. Štursova neskrývaná radost ze života, z uměleckého tvoření, jeho stále ještě chlapecké roztoužení, odhodlanost a ráznost bývá velice rychle střídána fatalistickými pocity zmaru, skepse a poněkud přehnané hypochondrie, doplněné v počátcích umělecké dráhy o skutečné problémy existenční. Ústřední téma zde předložených dopisů souvisí s objednávkou a realizací monumentálního hřbitovního náhrobku pro rodinu Binkových (1905-1906), jehož postupnou genezi tak můžeme podrobně sledovat. Díky tomu jsme také schopni nově identifikovat autorství hojně reprodukovaného portrétního snímku z umělcova ateliéru, na němž Štursa pózuje v sochařském plášti vedle právě dohotoveného reliéfu pro krucemburskou hrobku. Kromě této zakázky se v textech dovídáme i o některých dalších známých či méně známých dílech, vznikajících v tomto období. Josef Binko byl velkým obdivovatelem Štursovy tvorby a ve své modernistické Červené vile (1908-1909), navržené od přítele a budoucího švagra, významného českého architekta Josefa Gočára (1880-1945), pečoval o celou řadu umělcových prací, mezi nimiž byl i bronzový odlitek slavné Puberty (1905). Další zajímavé informace souvisejí se sochařovou první studijní cestou do Itálie (1907), hrazenou z Hlávkova stipendia, která je v dosavadní uměleckohistorické literatuře spojena pouze s několikatýdenním pobytem v Římě. Zveřejněné dopisy představují další příspěvek k již dříve publikované osobní korespondenci Jana Štursy, uspořádané na počátku šedesátých let Jiřím Šebkem.

< zpět
| resumé |

Radmila Veselá

Bedřich Feuerstein: Dopisy Ógystovi

Bedřich Feuerstein: Letters to Ógyst

s. 342-351

Osobnost architekta a scénografa Bedřicha Feuersteina bychom bez dochované korespondence asi nikdy nemohli docenit. Podstatnou část svého tvůrčího života totiž prožil v cizině. K již publikované korespondenci přátelům, zejména Josefu Havlíčkovi, z pobytů ve Francii a částečně z Japonska, lze paralelně přiřadit korespondenci Augustu Perretovi z Prahy, Japonska a Spojených států z období 1924-1928, nalezenou ve fondu bratří Perretů v pařížském IFA, Archives d'architecture du XXe siecle. K Augustu Perretovi, hlavě ateliéru bratří Perretů, se Feuerstein hlásil jako ke svému uznávanému učiteli a "šéfovi". V jeho kanceláři se významnou měrou podílel například na slavném dočasném divadle na Výstavě dekorativních umění v roce 1925. Přesto po necelých dvou letech (1924-1925) odchází, aby v Japonsku hledal více samostatné práce. Dopisy, které z Japonska a z kratšího pobytu v Americe svému bývalému zaměstnavateli psal, svědčí o přátelském vztahu, úctě a respektu, které si Feuerstein k Augustu Perretovi vytvořil. Jsou ovšem také dokladem nemalého Feuersteinova podílu na tehdejších realizacích kanceláře Antonína Raymonda, pro nějž tam tento talentovaný architekt pracoval. Jmenujme alespoň největší tehdejší tokijskou nemocnici St. Luke's International Hospital. Japonská kultura a životní styl se svou jednoduchostí, delikátností a vytříbeností Feuersteinovi učarovaly natolik, že zde hodlal otevřít vlastní kancelář. Začal spolupracovat s japonskými architekty a účastnit se místních soutěží. Z jiné korespondence však víme, že díky nekorektnímu chování Antonína Raymonda byl nucen vrátit se do vlasti, kde přes bohaté zahraniční zkušenosti nezískal žádné významnější zakázky. Předkládaná korespondence je doplněna Feuersteinovými skicami scén (rovněž z pařížského Archivu architektury 20. století), které lze nazvat jakýmisi aplikacemi pražských realizací z počátku dvacátých let pro trojdílnou scénu výstavního divadla.

< zpět
| resumé |

Recenze

Klára Benešovská

Marc Carel Schurr, Gotische Architektur im mittleren Europa 1220-1340. Von Metz bis Wien

s. 351-355

Martina Šárovcová

Ondřej Jakubec a kol., Ku věčné památce. Malované renesanční epitafy v českých zemích

s. 355-358

Ákos Moravánsky

Jindřich Vybíral, Junge Meister. Architekten aus der Schule Otto Wagners in Mähren und Schlesien

s. 358-359

Hubert Guzik

Rostislav Švácha - Marie Platovská (ed.), Dějiny českého výtvarného umění VI. 1958-2000

s. 359-362

Anotace

s. 363-365 

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 365-368 

Česká resumé / English Summaries

s. 369-374