Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

3/2008

Články

Zdeněk Kazlepka

The Portrait of Collaltino by Paolo Veronese, in the Light of the Reissue of Gaspara Stampa's Rime from 1738

Portrét Collaltina od Paola Veronese ve světle reedice Rime Gaspary Stampy z roku 1738

s. 182-192

Z jihomoravského zámku Uherčice pochází výjimečný portrét mladého šlechtice v brnění, který dlouhou dobu unikal pozornosti badatelů. Za autora tohoto mimořádného obrazu není považován nikdo menší než benátský virtuóz Paolo Caliari zvaný Paolo Veronese (1528-1588). Tímto zajímavým dílem se od poloviny šedesátých let 20. století zabývali pouze Eduard A. Safarik a Jaromír Neumann, od devadesátých let na něj svou pozornost zaměřili William R. Rearick a recentně John Garton. Tito v něm shodně viděli portrét legendárního Collaltina hraběte Collalto (1524-1569), diplomata, vojevůdce a básníka v jedné osobě, verši opěvovaného cavaliere slavné benátské cortigiany Gaspary Stampy (1523-1554). Rearickovo i Gartonovo časné datování (1546, 1550) vychází z kontextu rétorského prostředí kolem Collaltina, ve kterém kromě Castiglioneho Il Cortegiano působil i známý výrok z Horatia ut pictura poesis. Obraz Collaltina se stal novou aktualizací tohoto slavného topos, jenž převrácením slov nabyl nového významu - totiž, že malba je jako poezie. V kruzích vzdělaných uomini famosi, duchaplných cortigiane oneste, včetně módními směry ovlivněné aristokratické mládeže, čtoucí si v cortegianovské literatuře o grazia jako o cíli vznešeného chování a vystupování, se pohyboval i mladý Paolo. Do tohoto intelektuálně orientovaného prostředí z doby kolem roku 1550, jemuž ideově odpovídá i náš obraz, lze částečně nahlédnout prostřednictvím Rime Gaspary Stampy, které byly znovu vydány v roce 1738 v Benátkách. Tato reedice, již inicioval Antonio Rambaldo hrabě Collalto (1681-1740), císařský tajný rada, diplomat, erudita a mecenáš, zahrnovala kromě veršů Gaspary i verše Collaltinovy a jejich současníků včetně básní členů Accademia dell Arcadia, mezi něž patřil i vzdělaný hrabě. Podíl arkadiánů v tomto "básnickém sborníku" má zároveň význam pro rozkrytí uvažování o Collaltinovi, včetně recepce petrarkovské literatury, v první polovině settecenta.

< zpět
| resumé | pdf |

Blanka Kubíková

Interpretace dvojportrétu Marie Manrique Pernštejnské de Lara s nahým dítětem. Pozdní dílo Jakoba Seiseneggera?

An Interpretation of the Dual Portrait of Marie Manrique Pernštejn de Lara with a Naked Child: A Late Work of Jakob Seisenegger?

s. 193-205

Dvojportrét z Lobkowiczkých sbírek zachycující Marii Manrique de Lara se synem Janem v raném dětském věku představuje v souboru portrétů z 16. století, které se dochovaly na našem území, obraz unikátní svou ikonografií. Dítě je zpodobeno nahé a celý obraz byl s největší pravděpodobností koncipován jako mariánský kryptoportrét. V kontextu evropského malířství se však s tímto typem vyobrazení setkáváme především v habsburském prostředí a jeho tradice je doložena i v jiných evropských zemích. Motivací k objednání díla se nejspíše stalo narození dědice panství, zajištění kontinuity rodu. S touto funkcí se také často na mariánských kryptoportrétech setkáváme. Reprezentativní dvojportrét, s největší pravděpodobností součást manželských podobizen, však zároveň výrazným způsobem vypovídá o elitním společenském postavení rodiny v nejbližším okruhu panovnické rodiny a o příslušnosti Vratislava z Pernštejna k výlučnému společenství Řádu zlatého rouna. Vyjadřuje zcela jasně konfesní katolickou pozici manželů Pernštejnových v situaci, kdy někteří z jejich blízkých rodinných příslušníků byli katolickou církví prohlašováni za heretiky. Dvojportrét je nejspíše i významným příspěvkem k poznání díla Jakoba Seiseneggera, protože patrně jde o jeho pozdní práci, datovatelnou lety 1561-1562, tedy snad přibližně soudobou s portrétem Viléma z Rožmberka.

< zpět
| resumé |

Tomáš Winter

Vodník a nevědomí

The Water Sprite and the Unconscious

s. 206-220

V českém výtvarném umění 19. a 20. století sehrál významnou roli zájem o pohádkové motivy. Mezi nejrůznějšími nadpřirozenými bytostmi a bájnými příběhy si získala zvláštní oblibu postava vodníka. Přestože její zobrazování ovlivnila literární tradice, umělci se jí nevěnovali pouze v ilustračním a anekdotickém smyslu. Z této postavy učinili v určitých situacích vícevýznamový symbol: její původní obsah modifikovali a otevřeli novým možnostem čtení. Jedním z řešení, jak se pomocí vodníka dotknout hlubší, psychologicky motivované tematiky, bylo jeho využití při symbolizaci latentního světa a nevědomí. Tuto spojitost můžeme vysvětlit přinejmenším třemi důvody. Prvním je bytostné sepětí vodníka s vodou, obecně symbolizující nevědomí. Druhým důvodem jsou mytické kořeny této postavy. Podle výkladu Carla Gustava Junga jsou mýty původními zjeveními předvědomé duše, bezděčnými výpověďmi o nevědomých duševních událostech. Důvodem třetím je vizuální ztvárnění vodníka v některých dílech, která tyto asociace navozují skrze vlastní obrazovou formu. Článek sleduje historické prameny o zrodu vodníka a interpretuje zobrazení této figury v českém výtvarném umění se vztahem k nevědomí. Upozorňuje na práce Hanuše Schwaigera, Mikoláše Alše, Maxmiliána Pirnera, Felixe Jeneweina, Jaroslava Špillara, Jaroslava Panušky, Josefa Váchala, Jana Konůpka, Jana Zrzavého, Emila Filly, Josefa Lady a dalších umělců.

< zpět
| resumé |

Lenka Bydžovská - Karel Srp

Neptun ve skafandru

Neptune in a Diving Suit

s. 221-236

Článek se zaměřuje na proslulou "skafandrovou přednášku" Salvadora Dalího, jež se uskutečnila v létě 1936 na Mezinárodní surrealistické výstavě v Londýně, kde chtěl Dalí metaforicky na vlastním těle předvést shromážděným divákům, že se při tvorbě noří do nevědomí. Proměnil se v "bytost-objekt" a otevřel množství otázek, plynoucích ze vztahu povrchu a hloubky, vnějšího a vnitřního, společného a soukromého. Námět skafandru, s nímž Dalí nápaditě pracoval, plně patřil do ikonografického rejstříku meziválečné avantgardy a v průběhu let nabýval ve výtvarném umění a literatuře různých významů. Zajímavý příklad poskytuje fotografická reprodukce skafandru z německého časopisu Die Koralle (1925), kterou několik autorů (László Moholy-Nagy, Hannah Höchová, Jindřich Štyrský a Toyen) zapojilo do svých koláží. Text také upozorňuje na podněty vycházející z divadelního prostředí (Oskar Schlemmer, Jindřich Honzl), v němž potápěč mnohdy vystupoval ve dvojici se svůdnou tanečnicí, aby společně ztělesnili polaritu techniky a slasti. V díle malířky Toyen nastal posun od původního okouzlení puristickým tvaroslovím v obraze Potápěč (1926) až k obálce českého vydání Bretonových Spojitých nádob (1934), na níž použila historické vyobrazení skafandru z knih o alchymii a magii, aby vrátila tento motiv do souvislosti s tradičními vědami. Ukazuje se, že každý z avantgardních směrů si přivlastnil skafandr po svém: dadaismus i konstruktivismus, poetismus i surrealismus. Na jedné straně budil obdiv pro svou technickou dokonalost, umožňující průzkum neprobádaných oblastí, na straně druhé, jak doložil Hal Foster, se stal jedním z příkladů "unheimlich", zlověstného, jiného. Z těchto hledisek se odvíjí úvaha o povaze a záměru Dalího londýnské performance, zdatně využité k upevnění vlastní slávy a obchodní úspěšnosti, ale přesahující rámec pouhého "triviálního podniku".

< zpět
| resumé |

Archiv

Vendula Hnídková

Viděno vlastníma očima. Nález neznámého konceptu autobiografie Pavla Janáka

In the Artist's Own Eyes: The Discovery of a Previously Unknown Draft Autobiography by Pavel Janák

s. 237-242

Životní osudy architekta Pavla Janáka, jeho tvorba a tvůrčí východiska se zdají už náležitě probádané na základě velkého množství archivních pramenů i nesmírně rozsáhlé primární a sekundární literatury. Přesto aktuální nález konceptu Janákovy autobiografie rozšířil spektrum dostupných informací o poněkud překvapivý rozměr, a to ve dvojím smyslu. Nedlouhý text datovaný k 7. březnu 1955 se retrospektivně vrací do formativního období první dekády 20. století, kdy Vídeň byla jedním ze stěžejních epicenter architektonického dění. Janák na počátku roku 1906 získal cestovní stipendium Aloise Turka určené k poznávací cestě do Itálie, které však chtěl přednostně využít k financování studia na vídeňské Akademii a až posléze splnit stipendijní podmínku, tedy strávit jeden rok v Itálii. Rukopis přináší mimořádné svědectví o skutečné délce pobytu mladého studenta v ateliéru Otty Wagnera a o charakteru tamního přístupu k architektuře. Zatímco vůči Wagnerově pojetí uměleckého tvoření projevuje v souladu s postoji zachycenými v článku Od moderní architektury k architektuře rezervovaný odstup, o to větší poznání mu přináší cesta na jih, kterou byl nucen nastoupit téměř nedobrovolně už koncem dubna 1907. Benátky, Padova, Ferrara, Bologna, Florencie a Řím staví vnímavého tvůrce před nově nahlížené problémy pravdy v architektuře, utváření architektonického a veřejného prostoru a v neposlední řadě uplatnění pomníků ve volných prostranstvích. Do Itálie se Janák vrací po celý život a zde načerpané podněty nově zapracovává ve větší či menší míře do vlastních projektů. I proto nelze nahlížet na formulované teze jako na text podmíněný dobou svého vzniku, ale spíše jako na nesmírně otevřenou osobní výpověď.

< zpět
| resumé |

Zprávy

Mahulena Nešlehová

K objevu Kubištových malířských skic z Florencie

The Discovery of Kubišta's Painting Sketches from Florence

s. 243-247

Čtyři plenérové skici vůdčí osobnosti české avantgardy počátku 20. století malíře Bohumila Kubišty (1884-1918), které se objevily na trhu s uměleckými díly, zvedly mimořádnou pozornost. Šlo o nevelké, olejovými barvami suverénně podané studie, které umělec vytvořil na počátku roku 1907 za svého studijního pobytu ve Florencii. Všechny byly na rubu označeny názvy a vročením a na lícové straně dodatečně podepsány barvou. Jejich náměty se vztahovaly k tamní městské krajině, jejímuž poznávání se Kubišta s dychtivostí věnoval. Dvě skici zachycovaly regulací nespoutané povodí řeky Arna (Arno, 07; Arno, 10. 2. 07), další zpodobovala do zeleně ponořenou vilu ve Fiesole (Villa di Fiesole, 07) a čtvrtá práce Marina di Pisa, postihovala zimní pošmournou atmosféru přístavní zátoky, kterou v pozadí lemovaly průmyslové objekty. Tři z těchto skic získala Galerie moderního umění v Hradci Králové, jedna zůstává v soukromé sbírce. Autentičnost objevených děl jednoznačně potvrdila restaurátorská a technologická expertiza provedená v ateliéru Národní galerie v Praze. Důležitým faktorem, prokazujícím pravost skic, bylo kromě složení a stáří barev laciné pojidlo, které malíř tehdy přimíchával do barev. Bylo totiž obsažené ve vzorcích barev obrazu Promenáda u Arna (1907, Západočeská galerie v Plzni), prokazatelně vzniklým ve Florencii. Stejné složení barev včetně užitého druhu pojidla ztvrdila též expertiza malby Na trhu (1907), řadící se do téhož souboru děl. Přestože volné malířské zpracování uvedených skic koloristicky spíše odpovídá předcházející impresivnější etapě Kubištovy tvorby, spočívá jejich význam v jistotě a dovednosti, jimiž umělec dokázal vyjádřit vnitřní podstatu daného místa. Upozorňují nás zároveň na jeho zájem o problematiku světla a barvy ve vztahu k tvaru a prostoru i na smysl pro stavebnost obrazu, jež se staly přínosem Kubištova italského pobytu. Podstatně tak obohacují nejen kolekci děl vzniklých ve Florencii, ale i naše poznání jeho rané tvorby.

< zpět
| resumé |

Recenze

Kaliopi Chamonikola

Margit Stadlober, Der Wald in der Malerei und der Graphik des Donaustils

s. 247-251

Martin Krummholz

Andreas Kreul, Johann Bernhard Fischer von Erlach. Regie der Relation

s. 252-254

Jaromír Olšovský

Andrzej Niedzielenko - Vít Vlnas (ed.), Slezsko - perla v České koruně. Tři období rozkvětu vzájemných uměleckých vztahů. - Mateusz Kapustka - Jan Klípa - Andrzej Kozieł et al. (ed.), Slezsko - perla v České koruně. Historie - kultura - umění

s. 254-257

Marie Rakušanová

Karel Srp, Rudolf Kremlička. - Karel Srp (ed.), Rudolf Kremlička. O něm a s ním. Vlastní texty Rudolfa Kremličky a texty o Rudolfu Kremličkovi

s. 257-261

Anotace

s. 261-263 

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 264-268 

Česká resumé / English Summaries

s. 269-274