Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

1/2008

Články

Milena Bartlová

Habituální performance. Úvahy o možnostech metodologické inspirace pro uměleckohistorickou medievistiku

Habitual Performances: Reflections on Possible Methodological Inspiration in Medieval Art History

s. 2-15

Obtíže, kterým čelí dějiny umění při práci se středověkým materiálem, vyplývají z jeho jinakosti (alterity). Středověký obraz odlišuje od obrazu moderního pojetí autorství, participace na veřejném životě společnosti, ontologický status i rámec reziduální orální kultury. Snaha vyhnout se tomuto problému formalismem v kombinaci s ikonografií (ikonologií) se dnes už jeví jako nedostačující. Stručně je charakterizováno společensko-politické zakotvení uměnovědného formalismu v poválečném Německu i komunistickém Československu. Esencialistické pojetí stylu určuje specifický medievistický koncept formalismu. Postmoderní teorie je kupodivu spojena se středověkým myšlením. Nikoli náhodou několik předních teoretiků postmoderny byli původním školením medievisté. Autorka navrhuje obohacení nástrojů uměleckohistorické medievistiky o kategorie "pole" a "habitus" (podle Pierra Bourdieua), performance a aktivity (agency, podle Alfreda Gella). Pojem habitus upřesňuje pro medievistické použití klasickou a paradigmatickou kategorii dějin umění - styl. Zahrnuje nejen vizuálně vnímanou formu ("držení těla"), ale také organizaci práce, společenský status a obvyklou komunikaci účastníků, finanční toky, používané technické prostředky, zřetel k publiku apod. Pojem "pole obrazu" zahrnuje nejen obraz či sochu, nýbrž zároveň také výtvarníky, jejich vzory a učitele, konceptory, objednavatele, publikum, finanční prostředky, materiály, praktické funkce obrazu a chování lidí k němu, a také jeho pohyb na moderním uměleckém trhu, funkci v muzeu, instrumentalizaci obrazu jako komerční ilustrace či ztělesnění národní identity. Pojem aktér a aktivita podle Gella lze účinně použít pro teoretické uchopení zpráv o "zázračně" jednajících a pohybujících se obrazech, jichž je ze středověku zachováno velmi mnoho a pro něž moderní myšlení postrádá vhodný nástroj. Závěrem se studie zmiňuje o nových konceptech přítomnosti a nepřítomnosti (presence and absence) zobrazených figur na byzantských ikonách.

< zpět
| resumé |

Ladislav Kesner

Dějiny umění a teorie mysli

Art History and the Theory of Mind

s. 16-28

Uměleckohistorická interpretace představuje zvláštní formu odkrývání různých způsobů hnutí mysli. Historik a kritik umění - více než kterýkoliv jiný humanista - se tak často stává jakýmsi bezděčným psychologem. Moderní dějiny umění nicméně charakterizuje paradox: na jedné straně strach z mentálního světa a vymezování se vůči disciplínám, které se lidskou myslí zabývají; obava, že by "psychologizování" narušilo epistemologický status interpretace a sebedefinici disciplíny jako vědeckého oboru. Na straně druhé neodvolatelná potřeba dovolávat se různých projevů a funkcí lidské mysli, ba sama nemožnost zkonstruovat přijatelný výklad uměleckého díla bez pojmů lidské mysli a jejího fungování. Současný rozvoj bádání o mozku a mysli a jeho filosofická reflexe představují pro dějiny umění teoretickou výzvu minimálně stejného formátu, jakou před pár desítkami let představovala invaze lingvistických modelů a celá vlna poststrukturalismu a dekonstrukce. Nové poznatky kognitivní neurovědy, zejména program biologického naturalismu, koncepce ztělesněné mysli a soudobé poznání toho, jak je kulturní význam biologicky konstruován a podmíněn, otevírají nové horizonty úvahám o smyslu a možnostech uměleckohistorické interpretace a zprostředkování významů výtvarných děl publiku. Porozumění významu mnoha výtvarných děl i samo vysvětlení logiky jeho formální syntézy, jeho vizuálního charakteru a jedinečnosti je integrálně propojeno s funkcí psychosomatického ustrojení diváka, tj. toho, jak aktivuje vrozené biologické kapacity (empatie, emoce) pro konstruování obrazového významu. Není možné rekonstruovat význam díla a poskytnout přijatelné vysvětlení toho, co znamenalo, aniž bychom vysvětlili, proč a jak působí na svého - původního i současného - diváka. V převažující akademické praxi je vědecká interpretace striktně oddělována od osobního prožitku. Nové poznatky o funkci zrcadlových neuronů a biologických základů empatie a ztělesněného porozumění ukazují na umělost přehrady interpretace - prožitek. Výzvou pro všechny, kteří se interpretací a prezentací uměleckých děl zabývají, je poznat a naučit se aktivovat interní zdroje diváků pro utváření estetického prožitku.

< zpět
| resumé |

Anja K. Ševčík

Philippe de Champaigne -'bon peintre et bon chrétien': A Story of Discovery

Philippe de Champaigne - "bon peintre et bon chrétien". Příběh objevení

s. 29-37

V roce 2000 Moravská galerie v Brně získala z české soukromé sbírky mimořádně kvalitní Portrét dámy od anonymního umělce ze 17. století, který byl v uměleckohistorické literatuře dosud zcela neznámý. Článek nejprve shrnuje problémy připsání a pokusy o identifikaci. Na základě varianty portrétu z Bowes Museum v Barnard Castle (Anglie) a studijní kresby z Metropolitního muzea v New Yorku lze brněnský obraz identifikovat jako dílo nejvýznamnějšího francouzského portrétisty první poloviny 17. století Philippa de Champaigne (1602-1674), pocházejícího z Bruselu, a popsat jako podobiznu jeho manželky Charlotty Duchesne (1613-1638). Před nedávnem, v době, kdy brněnská verze ještě nebyla známa, byla malba z Bowes Museum zastoupena na výstavě Philippe de Champaigne. Entre politique et devotion v Lille a Ženevě (2007-2008) jako jediné dochované, originální převedení newyorské studijní kresby. Srovnání kvality však prokazuje převahu brněnského obrazu a anglická verze se jeví jako kopie nebo dílenská replika. Podobizna je výmluvným dokladem Champaignových uměleckých názorů a naturalistické přesvědčivosti. Kromě toho článek analyzuje obraz jako vzácný dokument umělcova soukromého zázemí, jeho manželské věrnosti dodržované i po časné manželčině smrti a rovněž jako doklad jeho zbožnosti. Na pozadí spirituality jansenistického kláštera Port Royal, s nímž byl Champaigne úzce spjat, se na závěr uvažuje o možnosti, že by mohlo jít o posmrtný portrét.

< zpět
| resumé |

Martin Mádl

Giacomo Tencalla and Ceiling Painting in 17th-Century Bohemia and Moravia

Giacomo Tencalla a nástěnná malba 17. století v českých zemích

s. 38-64

Po polovině 17. století dosahovalo nástěnné malířství ve střední Evropě přes velký stavební rozmach jen nevysoké umělecké úrovně. Výjimku představovala produkce malíře Carpofora Tencally, který pracoval pro císařský dvůr a pro vysokou šlechtu a preláty v několika středoevropských zemích. V posledních desetiletích bylo Carpoforu Tencallovi připisováno také několik malířských cyklů na Moravě a v Čechách. Tyto cykly jsou na Carpoforově vzoru přímo závislé, avšak jejich kvalita je horší. To bylo dosud vykládáno podílem mistrových pomocníků či pozdějšími restaurátorskými zásahy. Domníváme se však, že Carpoforo je autorem jen některých maleb na Moravě a jeho pobyt v Čechách nelze doložit. Autorem části maleb v pavilonu Květné zahrady v moravské Kroměříži a na Svatém Kopečku u Olomouce, v Čechách pak malířských cyklů na zámcích Lnáře, Roudnice nad Labem, Milešov, Libochovice, Trója v Praze-Bubenči a na některých dalších místech byl s největší pravděpodobností Carpoforův příbuzný Giacomo Tencalla. Ten se u Carpofora vyškolil, ale v Čechách již pracoval samostatně při výzdobě rezidencí, které projektovali Francesco Caratti (Tencallův příbuzný a soused z Bissone) a jeho následovník Antonio Porta. Giacomovy malby lze charakterizovat jako málo invenční, vícekrát opakované kopie podstatně kvalitnějších Carpoforových maleb. Je dokonce možné, že některé Giacomovy práce opakují motivy zaniklé výzdoby Leopoldova křídla vídeňského Hofburgu. Giacomo Tencalla pracoval pro biskupa Karla II. z Liechtensteina-Castelcorna, pro knížete Lobkowicze a Dietrichsteina a hrabata Černína, Slavatu, Kaplíře a Šternberka. Většina z nich se však spokojila s průměrnou, neoriginální malířskou výzdobou svých rezidencí z ruky nevýrazného napodobitele.

< zpět
| resumé | pdf |

Zprávy

Jana Zapletalová

'Jacobus Tencalla figlius Joannis de Bissone': The Origin and the Life of the Painter Giacomo Tencalla

"Jacobus Tencalla figlius Joannis de Bissone" aneb původ a život malíře Giacoma Tencally

s. 65-76

V návaznosti na nová zjištění Martina Mádla o aktivitě dosud zcela neznámého malíře Giacoma Tencally na dnešním území České republiky přináší předkládaný článek výsledky archivních bádání týkajících se tohoto malíře, jeho rodiny a působení v oblasti severoitalských jezer a Prahy. Hlavním přínosem práce se stalo zjištění totožnosti této dosud záhadné umělecké postavy, stanovení základních životních dat a vyjasnění příbuzenského poměru ke Carpoforu Tencallovi a dalším příslušníkům rodu. Studium matrik, korespondence a právních sporů ze švýcarských archivů přineslo mnoho nových informací o životě Giacoma Tencally a jeho krajanů, které následně přispěly ke stanovení datace některých záalpských prací Giacoma, například nástěnných maleb ve šternberském zámku v Praze-Tróji. V neposlední řadě se ukázalo, že štukatér Giovanni Maria Antonio Tencalla, který si vzal za ženu vnučku slavného malíře Carpofora a pracoval ve Vídni a na dalších místech střední Evropy, byl synem zmíněného malíře Giacoma. Navzdory bohaté archivní dokumentaci však nelze zatím s Giacomem Tencallou spojit žádnou malbu na jih od Alp.

< zpět
| resumé | pdf |

Recenze

Marek Walczak

Andrzej Niedzielenko - Vít Vlnas (eds), Silesia - a Pearl in the Bohemian Crown. Three Periods of Flourishing Artistic Relations. - Mateusz Kapustka - Jan Klípa - Andrzej Kozieł et al., Silesia - a Pearl in the Bohemian Crown. History - Culture - Art

s. 76-81

Martina Šárovcová

Barry Frederic H. Graham, Bohemian and Moravian Graduals 1420-1620

s. 81-85

| pdf |

Štěpán Vácha

Michal Šroněk, Jan Jiří Heinsch (1647-1712). Malíř barokní zbožnosti

s. 85-87

Petr Wittlich

Lenka Bydžovská - Karel Srp, Josef Šíma - Návrat Theseův

s. 87-88

Anotace

s. 89-91 

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 92-94 

Česká resumé / English Summaries

s. 95-99 

Zásady úpravy textů v časopise Umění / Editing Principles for Publications in Umění / Art

s. 101-102