Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

5/2009

Články

Alexandra Gajewski

A Post-mortem for the Gothic Narrative: The Study of Gothic Architecture in the Duchy of Burgundy

Pitva příběhu gotiky: studie o gotické architektuře v burgundském vévodství

s. 426-437

Burgundská gotická architektura od Roberta Brannera, vydaná v roce 1960, měla vyzdvihnout význam regionálního gotického stylu, který se rozvinul v burgundském vévodství v první polovině 13. století. Branner chtěl aktualizovat zavedený narativní model zdůrazňující ústřední roli Chartres při formování regionální architektury ve světle studie Jeana Bonyho o resistenci vůči chartreské architektuře. Ovšem i z Brannerova textu je zřejmé, že sám pociťoval, že se mu nepodařilo prokázat existenci homogenního stylu v Burgundsku. Již v desetiletí následujícím po Brannerově publikaci byl narativní model gotické architektury opakovaně podroben kritice za stanovení dominantních uměleckých norem. Narativní model nicméně díky své přesvědčivé jednoduchosti stále určuje naše porozumění gotické architektuře, což pravděpodobně podporuje případ Normandie, jak ukazuje studie Lindy Grantové. Právě Burgundsko, u něhož se ani Brannerovi nepodařilo prokázat existenci regionálního stylu, poskytuje klíč k odlišnému chápání architektury tohoto období. Aniž by došlo k vytvoření stylu, užívání, výběr a zacházení s gotickými prvky v Burgundsku reflektují vnitřní sociální a politické proměny vévodství.

< zpět
| resumé |

Ondřej Faktor

Pozdně gotické nástěnné malby v Křištíně, Štěpánovicích, Lubech a Myslívi na Klatovsku

Late Gothic Mural Paintings in Křištín, Štěpánovice, Luby a Myslív in the Klatovy Region

s. 438-452

Pozdně gotické nástěnné malby v Křištíně, Lubech, Štěpánovicích a Myslívi na Klatovsku pojí doba vzniku těsně kolem roku 1500, hojné uplatnění šablonového dekoru a iluzivních prvků, a kromě maleb v Myslívi dokonce autorství jedné malířské dílny. V kostele sv. Matouše v Křištíně budí pozornost na východní zdi lodi zčásti odkrytá malba Assumpty na iluzivní konzole a monumentální postavy proroků a andělů s nápisovými páskami na klenbě presbytáře. Proroci byly toutéž dílnou namalováni také do špalet triumfálního oblouku kostela sv. Michaela ve Štěpánovicích. Oblouk je směrem do lodi rámován malovanou archivoltou s masivními kraby a nalevo od oblouku se objevují zlomky iluzivní archy. Malíři realizovali iluzivní retábly a archivoltu oblouku také v lodi kostela sv. Mikuláše v Lubech. Jeden retábl reprezentuje postava sv. Anežky, druhý Assumpta s Ježíškem, doprovázená ze stran sv. Apolenou a Barborou, jež stojí na malovaných konzolách. Ty se objevují ještě pod nohama svatých biskupů na jižní stěně presbytáře. Výklenek svatostánku v protější zdi byl výtvarně a ideově zvýrazněn malovaným tabernáklem, z něhož přetrvala jen fiála a barevné zlomky. Příbuzná památka v podobě velkolepé tabernákulové malby, imitující řezbářskou produkci, vyplňuje severní stěnu presbytáře kostela Nanebevzetí Panny Marie v Myslívi. Tabernákl vyplněný kružbami završil malíř postavou Madony s dítětem a anděly po stranách. Formální vazby nástěnných maleb ve všech čtyřech kostelech vedou především k norimberskému malířství a řezbářství druhé poloviny 15. století i k dobové grafice (rytecké návrhy monstrancí ap.). Stylová analýza potvrdila datování maleb ve všech čtyřech lokalitách do doby těsně kolem roku 1500.

< zpět
| resumé |

Lada Hubatová-Vacková

Vulcan's Engagement to Venus: Alois Studnička's Venture into the Applied Arts

Zásnuby Vulkána s Venuší: Alois Studnička a počátky uměleckého průmyslu

s. 453-468

Konkurenční prostředí trhu a srovnání produkce na světových výstavách byly v 19. století pro vládní reprezentace, průmyslníky i část intelektuální elity jednotlivých zemí signálem, že se oblast uměleckého průmyslu musí stát prioritním státním zájmem. Ministerstva vyučování i obchodu podpořily potřebu centralizované výtvarné výchovy řemeslníků a průmyslových návrhářů a nezbytnost obecné kultivace vkusu. Za tímto účelem byla v Anglii ve třicátých letech vypracována nová výtvarná didaktika. Společnost měla být systematicky vzdělávána skrze dvě institucionální základny: uměleckoprůmyslová muzea a síť odborných škol uměleckých řemesel. Článek popisuje, jak a kdy konkrétně byly impulsy z Anglie v oblasti uměleckoprůmyslové reformy přejímány v českých zemích c. k. mocnářství, a to na příkladu aktivity Aloise Studničky. Alois Studnička (1842-1928) byl učitel, propagátor řemeslnického a uměleckoprůmyslového vzdělávání, spolutvůrce uměleckoprůmyslové didaktiky, průkopnický objevitel kvalit slovanského ornamentu. Předmětem rozboru jsou tři klíčová témata: 1. problematická stratifikace sbírek Českého průmyslového muzea, které mělo být analogií londýnského South Kensington Museum, 2. představení školních osnov a didaktických metod nové sítě odborných řemeslnických škol v habsburské monarchii, respektive českých zemích, 3. výuka ornamentálního kreslení a Studničkův přínos. Studnička v rámci své životní mise ve službách apologie uměleckoprůmyslového vzdělávání v roce 1883 napsal: "… Kterak již staří Řekové a Římané o výtvarné práci soudili a v jaké ji měli úctě, o tom nejlépe svědčí bájesloví jejich, kteréž učí, že se neúhledný, chromý a hrbatý kovář Vulkán, řecký bůh, zasnoubil s Venuší, bohyní krásy, čímž se chtělo naznačiti, že se k výtvarům zaměstnání řemeslného pojí vznešená krása." České "zásnuby Vulkána s Venuší" v rané industriální éře se dají dobře představit právě na Studničkově příkladu.

< zpět
| resumé | pdf |

Lukáš Bártl

Skupina VOX

VOX Group

s. 469-476

Skupina VOX (Jan Beran, Miloš Budík, Antonín Hinšt, Karel Otto Hrubý, Soňa Skoupilová, Vladimír Skoupil a Josef Tichý) patří nepochybně k výrazným uměleckým sdružením šedesátých a počátku sedmdesátých let v Československu. Skupina se zformovala v Brně, které v daném období bylo jedním z kulturních center, kde umění kvasilo o něco svobodněji než v hlavním městě. Fotografie zde nalezla zázemí nejen v oficiálních institucích (Kabinet Jaromíra Funkeho při Domu umění města Brna, Sbírka fotografie Moravské galerie v Brně), ale i v obrovské členské základně amatérského hnutí, z něhož částečně vzešla i skupina VOX. VOX neměl žádný přesně formulovaný program, ani nebyl skupinou snažící se o generační výpověď. Všechny autory svedl dohromady prostý zájem o fotografii, obesílání mezinárodních salonů a navštěvování kurzů fotografie ať již v roli pedagogů, či žáků. V čem však spočívá specifikum skupiny VOX, je vytváření jednotně koncipovaných výstav. Můžeme tedy hovořit o jakémsi "programu výstav". Dnes jej však lze rekonstruovat jen obtížně. Tvorbu členů skupiny VOX lze rozdělit do několika proudů. Miloš Budík a Karel Otto Hrubý vytvořili mnoho zdařilých snímků v duchu poezie všedního dne. Z dílny Jana Berana pochází společensko-kritické fotografie vzniklé po okupaci v srpnu 1968. Antonín Hinšt a Karel Otto Hrubý byli především krajináři, avšak pozoruhodné jsou také jejich fotografie zdevastované průmyslové krajiny, jež patří k prvním uměleckým dílům vyjadřujícím jasné ekologické postoje jejich tvůrců. Trochu solitérní je dílo Josefa Tichého, kreativně využívající ženského aktu k silně stylizovaným snímkům. Ve výše zmíněných proudech dosáhli autoři skupiny VOX nepřehlédnutelných výsledků a jejich díla patří nepochybně k trvalým hodnotám české kultury.

< zpět
| resumé |

Archiv

Vendula Hnídková (ed.)

Chtivost architektury. Autobiografické zápisky Pavla Janáka

The Avidness of Architecture: The Autobiographical Notes of Pavel Janák

s. 477-494

Předkládané autobiografické zápisky Pavla Janáka představují jedinečný pramen poznání, a to nejen poznání života jednotlivce, ale také transformující se české společnosti na přelomu 19.-20. století. Poznámky, spontánně zaznamenávané během dlouhého časového úseku v rozmezí let 1943-1950, měly patrně vyústit v životopisnou studii. Ale na rozdíl od dalších teoretických, rovněž nepublikovaných spisů, kterými se Janák průběžně zabýval v daném období, zůstaly jeho memoáry pouze v torzální podobě. Architekt Janák zde s neotřelou upřímností líčí strázně dospívání, rytmus všedních dnů dětských let, ale rovněž postupné nacházení vlastní cesty k architektuře. Ta začíná v dusivé atmosféře české techniky, která absencí relevantních podnětů a pedagogických osobností vyprovokovala studenty k vytvoření paralelní inspirační platformy v podobě Spolku posluchačů architektury. Po Janákovu studiu u Otty Wagnera ve Vídni a studijní cestě do Itálie graduje formativní období jeho působením v kanceláři Jana Kotěry. Janák v zápiscích pokračuje výčtem architektonických projektů, které lze vzhledem k neucelenému charakteru celého soupisu považovat za obzvlášť důležité, i pro značný časový odstup od doby jejich vzniku. Pozdější glosy se váží i k událostem, jako byl negativní ohlas Mezinárodní výstavy dekorativních a průmyslových umění v Paříži v roce 1925 a přípravy Výstavy soudobé kultury v Brně v roce 1928. Přesto moment, který výrazně vybočuje z celkového souboru vzpomínek, je popis dne 22. února 1948.

< zpět
| resumé |

Recenze

Miroslav Petříček

Josef Vojvodík, Povrch, skrytost, ambivalence: manýrismus, baroko a (česká) avantgarda

s. 495-496

Pavel Scheufler

Petra Trnková, Technický obraz na malířských štaflích. Česko-němečtí fotoamatéři a umělecká fotografie, 1890-1914

s. 496-498

Lenka Pastýříková

Petr Wittlich, Jan Štursa

s. 498-500

 

< zpět
| resumé |

Matthew S. Witkovsky

Jindřich Toman, Foto/montáž tiskem. Photo/Montage in Print

s. 500-503

Anotace

s. 503-505 

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 506-508 

Česká resumé / English Summaries

s. 509-513