Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

4/2009

Články

Monika Borowska

Das Entfachen des Fegefeuers in der europäischen Miniatur des 13. Jahrhunderts

Počátky očistce v evropské miniatuře 13. století

s. 310-325

Článek se zabývá počátky ikonografie očistce ve středověkých rukopisech ze 13. století. Podle dosavadního bádání se očistec poprvé objevuje v anglické žaltářové miniatuře. Nejstarší z těchto liturgických rukopisů jsou Žaltář z Prestonu (1250-1255) a Žaltář Cuerden (1270). Obraz očistce se objevuje v souvislosti se spásou a osvobozením duše, jako se zádušní mší nebo s Kristem v mandorle. Ve Francii byl očistec zaveden do breviářů, jejichž objednavatelem byla královská rodina a jež byly určeny ke králově soukromé zbožnosti. V článku je zdůrazněno neobvyklé zobrazení očistce v jednom z rukopisů určených pro krále, v tzv. Bibli moralisée. Kodex 1179, nacházející se ve vídeňské Národní knihovně, vznikl kolem roku 1220 v Paříži, tudíž obraz očistce vznikl dříve než miniatura v Žaltáři z Prestonu, doposud považovaná za nejstarší zobrazení. Očistec se v něm objevuje vedle pekla v souvislosti s Posledním soudem, jako výsledek sklizně vína země (Zj 14, 14-16). Dále jsou probrána znázornění očistce, z nichž tři se vyskytují ve výchovně-vzdělávací literatuře spisů Breviari d'amor od Matfreho Ermengauda, rozšířené v okcitánském prostoru. Očistec je pojímán jako jeden ze čtyř druhů pekla, vedle předpeklí otců, předpeklí nepokřtěných dětí a vlastního pekla, do kterého sestupuje Kristus po své smrti. Další rané zobrazení očistce se nachází v jednom ze španělských rukopisů Legendy aurey. V iniciále k legendě o sv. Patrikovi se odehrává jeden z trestů v očistci. První obrazy očistce jsou ilustracemi k určitým textům, nebo sloužily k soukromé zbožnosti duchovních či vysoké šlechty. Bylo to exkluzivní "místo" šlechty, dříve než byl od poloviny 14. století šířen mezi prostými věřícími různými prostředky ve smyslu obrazové katecheze.

< zpět
| resumé |

Zuzana Všetečková - Dalibor Prix

Nástěnné malby v kapli sv. Prokopa v Praskolesích u Hořovic

The Mural Paintings in the Chapel of St Procopius in Praskolesy (Hořovice)

s. 326-348

Kaple sv. Prokopa v Praskolesích je prostým sálovým jednolodím s trojbokým závěrem a téměř čtvercovou lodí. Pískovcové kamenické články byly dovezeny do Praskoles snad z dílny, která se podílela na výstavbě hradu Karlštejna v padesátých a šedesátých letech 14. století. Kaple byla vystavěna jako hřbitovní. Komorní prostor postrádal jakoukoliv kamenickou výzdobu nebo členění a nebyl nikdy zaklenut. Patronátní právo ke kostelu v Praskolesích měl český panovník - císař Karel IV. a Václav IV., stavebníkem mohli být faráři Velík (1359-1360), Matyáš (1360-1368), Valentin (1371-1380). V letech 2005-2008 zde Miroslav Slavík odkryl a restauroval monumentální legendu sv. Prokopa, postavy sv. Michala, Jana Křtitele, sv. Apoleny, Markéty a asi Anežky Římské. Legenda sv. Prokopa se nachází v rukopisu Liber depictus z roku 1358 (Wien, ÖNB, Cod. 370, fol. 70v-73r.), v monumentálních malbách se objevuje poprvé. Praskoleský malíř ji rozvrhl do dvou pásů, v nichž se nacházejí narativní a dvorské scény. Zvlášť zaujme Vyhnání ďáblů z jeskyně a Vyhnání německých mnichů ze sázavského kláštera, Zázrak s tunikou darovanou žebrákovi, Soběslav a Břetislav mezi preláty nebo panovníky a Setkání knížete Oldřicha se sv. Prokopem při lovu na jelena. K určení výjevů jsme zvolili text České legendy z doby Karlovy. Kompaktní obrys postav sv. Prokopa a mnichů, idealizované tváře panovníků (prelátů) a elegantní postoje sv. Michala a Markéty se objevují v malířství osmdesátých nebo devadesátých let 14. století. Scéna Vyhnání německých mnichů ze Sázavského kláštera souvisela s dobovým národnostním cítěním dvora Václava IV. Monumentální legenda sv. Prokopa v Praskolesích zůstává zatím ojedinělá, k mladším příkladům patří dvě scény v kostele v Pardubičkách.

< zpět
| resumé |

Daniela Rywiková

The Question of the Krumlov Miscellanea: The Chalice as Utraquist Symbol?

Problém Krumlovského sborníku aneb kalich jako utrakvistický symbol?

s. 349-363

Český dějepis umění tradičně spojuje tzv. Krumlovský sborník s utrakvistickým prostředím počátku husitských bouří. Kodex obsahuje řadu textů určených řeholníkům: vedle Zrcadla lidského spasení traktáty Alberta Velikého a Heinricha Susa, mystická pojednání o dokonalosti monastického života od sv. Bonaventury, Husův traktát O sedmi smrtelných hříších, který je ve sborníku uveden jako anonymní, a Knížky o smrti mládence bujného od Tomáše ze Štítného. Husův a Štítného traktáty byly do souboru zařazeny jako tematicky vhodné k moralizujícím mystickým textům Bonaventury a Alberta Velikého o dokonalém duchovním životě, a byly naopak určeny laikům. Rukopis patrně objednal roku 1417 v Praze Oldřich z Rožmberka pro krumlovské františkány, kterým rukopis mohl sloužit jako "textová příručka" pro pastorační činnost vykonávanou jak v laickém prostředí, tak u sousedících klarisek. Také dvě známé "husitské" iluminace sborníku, Král David s kalichem ve štítě (pag. 40) a Adorace kalichu s monstrancí (pag. 190), reflektují aktuální situaci v Čechách a na rožmberském panství v roce 1417, kdy se pražská univerzita přihlásila ke kalichu a kdy Oldřich z Rožmberka nařídil na svém panství přijímání pod obojí. Této situaci by odpovídalo zejména zmíněné vyobrazení skupiny věřících, adorujících na oltářní menze kalich s hostií (pag. 190). Skutečnost, že scéna neapostrofuje aktivní laické přijímání sub utraque, ale pasivní ostensio a adoratio, svědčí o vágní představě o liturgické praxi spojené s laickým kalichem. Datování rukopisu podporuje také modré pole na štítě krále Davida, odlišné od barev užívaných husity, naznačující obecně ekleziologicko-eschatologický význam kalicha.

< zpět
| resumé | pdf |

Karolína Fabelová

Bourdelle a Prague en 1909 et son rapport aux artistes tcheques et a Auguste Rodin

Bourdelle v Praze roku 1909 a jeho vztah k českým umělcům a Augustu Rodinovi

s. 364-384

Bourdelle (1861-1929), žák Augusta Rodina, se chtěl v roce 1909 po patnácti letech osamostatnit a získat veřejné zakázky ve Francii. Toužil nastoupit na Rodinovo místo do čela sochařského vývoje a domníval se, že Praha, kde měla roku 1902 velký úspěch Rodinova výstava, mu může k tomuto cíli dopomoci. Díky Rodinovi a Josefu Mařatkovi navázal kontakt s pražským Spolkem výtvarných umělců Mánes, který jej v listopadu 1908 oficiálně požádal o výstavu v Praze. Bourdelle nabídku nadšeně přijal a již 29. února 1909 byla v pavilonu Mánesa zahájena Bourdellova první zahraniční výstava, jež přehodnotila Rodinův odkaz a usnadnila pochopení díla Aristida Maillola. Podobně jako Rodin či francouzští kritici Gabriel Mourey a Camille Mauclair navštívil i Bourdelle Prahu, kde pronesl přednášku o Rodinovi, ve které velmi diplomaticky a pod rouškou komplimentů svého učitele kritizoval. Sám nabízel místo Rodinovy analýzy syntézu, namísto individuálního dojmu architektonickou konstrukci. Bourdellovo poselství nezůstalo bez odezvy, i když Češi jej pochopili s jistým odstupem, neboť Rodinova lekce byla příliš čerstvá. Díky své spontánnosti Bourdelle navazoval s Čechy otevřené debaty o umění, které ovlivnily celou českou sochařskou generaci, především Jana Štursu a Bourdellova pozdějšího žáka Ottu Gutfreunda. Idealizovaným obrazem umělce však již v roce 1909 otřásly dvě aféry - jednak Bourdellova nadšená předmluva k výstavě jeho přítele Jana Dědiny, jehož průměrné dílo nekorespondovalo s moderním smýšlením, jednak Bourdellovy názory na obnovu soch na Karlově mostě v Praze zničených povodní. Bourdelle se projevil jako konzervativec, když na rozdíl od českých umělců nepodpořil jejich nahrazení novými díly, ale kopiemi soch starých.

< zpět
| resumé |

Archiv

Tereza Martinčeková (ed.)

Hadí rituál: Warburgova kreuzlingenská přednáška

The Snake Ritual: Warburg's Kreuzlingen Lecture

s. 385-398

V roce 1921 se Aby Warburg nervově zhroutil a musel být hospitalizován ve švýcarském Kreuzlingenu. Přednáška o hadím rituálu se uskutečnila 21. dubna 1923 a měla prokázat, že jeho zdravotní stav už se natolik zlepšil, že je opět schopen soustředit se na vědeckou práci a může být propuštěn. Velkou část přednášky tvoří komentář k diapozitivům, které Warburg pořídil během svého několikaměsíčního pobytu mezi původními obyvateli Severní Ameriky. V oblasti Coloradské plošiny (1895-1896) se seznámil s jejich mytologií a rituály, jejichž popis se stal podkladem pro ikonograficko-religionistickou část přednášky, která pojednává o symbolickém významu hada v různých kulturách. Způsob života "Indiánů", kontrastující s importovanou španělskou kulturou a americkou městskou civilizací, mu pomohl pochopit neoddělitelnost umění a náboženství a přetrvávání (nachleben) starověkého "pohanství" v evropské kultuře. V indiánské kultuře viděl počátky vývoje od primitivního pohanství přes pohanství antiky až k modernímu člověku. Byl přesvědčen, že Indiáni jsou ovládáni fobickým strachem, jehož překonání vede skrze formu magickou, mytologickou, symbolickou až k formě logické. Odtud se začal odvíjet jeho zájem o sociální paměť lidstva a úsilí po vysvětlení funkce symbolů v ní. Tento kontextuální přístup vedl k jeho definitivnímu odvratu od strohého formalismu a estetizujících dějin umění.

< zpět
| resumé |

Zprávy

Jana Zapletalová

Škréta, Sandrart, Oretti: poznámka ke Škrétovu působení v Itálii

Škréta, Sandrart, Oretti: A Note about Škréta in Italy

s. 398-402

Období první poloviny třicátých let 17. století, kdy Karel Škréta pobýval na dnešním území Itálie, v Benátkách, Bologni, Florencii a v Římě, aby poznal tamní způsob malby, staré mistry a naučil se novým směrům, nepatří v rámci jeho života k dobře dokumentovaným. Za nejdůležitější studie na toto téma upřesňující jednotlivé vlivy italského malířství na Škrétovu práci vděčíme podrobným rozborům Jaromíra Neumanna. Pozornosti dosud unikala reflexe Karla Škréty a jeho díla ze strany starší italské historiografické literatury. Nově zde představujeme několik autorů, kteří v průběhu 17. až 19. století zaznamenali Škrétovu přítomnost v Itálii: Pellegrina Antonia Orlandiho, Pietra Zaniho a především bolognského eruditu Marcella Orettiho, který ve svém rukopisném slovníku uloženém v Archiginnasiu v Bologni věnoval Karlu Škrétovi celé katalogové heslo a zařadil našeho malíře mezi představitele bolognské malířské školy. Mezi jiným podle Marcella Orettiho zanechal Škréta v průběhu italské cesty svá díla rovněž v Neapoli v několika kostelech, které vyjmenovává. Karel Škréta se však podle dosavadního bádání do Neapole patrně nikdy nedostal. Oretti čerpal informace podle vlastního vyjádření ze Sandrartovy Teutsche Academie, která slouží jako jeden z hlavních pramenů poznání Škrétova díla. Jak se podařilo dokázat, za malířovým "neapolským pobytem" stojí překladatel Sandrartovy Teutsche Academie, který se domníval, že "Neustadt" (Nové Město), jedna z částí staré Prahy, kde Škréta zanechal některá svá díla, odpovídá italskému městu Neapol, což v doslovném překladu zní "nové město".

< zpět
| resumé |

Recenze

Jan Klípa

Umění gotiky na Chebsku. Gotické umění na území historického Chebska a sbírka gotického sochařství Galerie výtvarného umění v Chebu

s. 402-405

Herbert Karner

Jana Zapletalová, Andrea Lanzani 1641-1712

s. 405-406

Taťána Petrasová

Radim Vondráček (ed.), Biedermeier. Umění a kultura v českých zemích 1814-1848

s. 407-408

Eva Novotná

Daniela Kramerová - Vanda Skálová (edd.), Bruselský sen. Československá účast na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu a životní styl 1. poloviny 60. let

s. 409-410

Anotace

s. 411-414 

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 414-417 

Česká resumé / English Summaries

s. 418-423