Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

3/2009

Články

Jana Zapletalová

Marat Icones, Dionýsius Strauss a koncepty výzdoby sídel hradiských premonstrátů

Marat Icones, Dionýsius Strauss and Concepts for the Decoration Paintings in the Residences of the Premonstratensians of Hradisko

s. 218-235

Album označené Marat Icones a uchovávané v kroměřížské zámecké knihovně obsahuje kromě cenných kreseb a grafických listů z římského uměleckého prostředí jedenáct folií textu z pera řádového umělce a příslušníka premonstrátské kanonie Hradisko Dionýsia Strausse. Na úvodní texty s pojednáním o palestinských městech, přehledem císařů s jejich motty i excerpované pasáže z Kircherova spisu o hieroglyfech navazuje pětice folií s latinsky psaným konceptem malířské výzdoby premonstrátských rezidencí v Šebetově, v Konici a ve Vřesovicích. Dionýsius Strauss v nich podává podrobný popis námětů maleb určených k výzdobě jednotlivých sálů především šebetovské rezidence včetně latinských nápisů, které měly malby doprovázet. Na základě rozboru a studia celého textu se podařilo rukopis datovat do období let 1715-1720 a určit, že text jako celek nesloužil ani jako popis stávající výzdoby, ani jako její koncept, nýbrž vznikl v posledních letech Straussova života a zčásti popisoval malby již realizované, zčásti byl teprve návrhem k výzdobě. Srovnání způsobu utváření latinských citátů a výběru témat jednotlivých nástěnných maleb v kontextu celkové výzdoby přineslo rovněž zajímavé zjištění týkající se nástěnných maleb v bývalé premonstrátské knihovně na Hradisku. Straussovy koncepty na výzdobu šebetovské rezidence se opírají o několik kreseb z okruhu Carla Marattiho a Giovanniho Battisty Gaulliho obsažených v témže albu a z většiny zůstaly pouze v podobě návrhů, což však nijak nesnižuje význam tohoto textu, který je jedním z mála dochovaných konceptů malířské výzdoby klášterních objektů z období 17. a 18. století.

< zpět
| resumé |

Marie Platovská

Královské Vinohrady a jejich vývoj v 19. a 20. století

Royal Vinohrady and Its Urban Development in the 19th and 20th Centuries

s. 236-247

Historie Královských Vinohrad trvala od června 1849 do ledna 1922. Správní reformy z roku 1848 zrušily středověký viničný obvod na pražských fortifikačních pozemcích i s privilegiemi z doby Karla IV. Tento akt spolu se zákonem o prozatímním obecním zřízení z roku 1849 umožnil politikům a podnikatelům zainteresovaným na Viničních horách založení obce Vinohrady. Zákon, připravený ve Vídni Franzem Stadionem, přinesl moderní pojem samosprávné obce a symbolicky legalizoval nástup podnikatelsko-bankovní třídy nutné k oživení ekonomiky habsburského soustátí. Základní geometrie budoucích Vinohrad je čitelná již na Jüttnerově plánu Prahy z let 1811-1816, který zde zachycuje řídce rozmístěné viničné usedlosti, historicky zakódované cesty a nově založené Wimmerovy sady. Sady a naučné zahrady za hradbami byly součástí životního stylu biedermeirského měšťana, cílem romantických a vzdělávacích procházek. Souvislou a velkorysou zástavbou činžovními bloky se vinohradští radní intenzivně zabývali až po prohlášení Prahy otevřeným městem roku 1866. Konec prusko-rakouské války rozhodl o rušení hradeb i s tzv. reversem demoličního pásma (příklad Vídně z let 1857-1860). Tři etapy vinohradské zástavby - charakterizované presitteovským zahušťováním kolem stávajících topografických dominant a regulovanou novoklasicistní uliční sítí blokové zástavby s historizujícími a posléze secesními prvky -vytvořily moderní sídliště poskytující dobový komfort nově strukturované střední vrstvě (83 367 obyvatel k roku 1922). Složitá jednání vinohradské radnice s Prahou o sloučení ukončil až prvorepublikový zákon, na jehož základě se Královské Vinohrady 1. ledna 1922 staly součástí tzv. Velké Prahy.

< zpět
| resumé |

Tomáš Winter

Cannibals in Bohemia

Kanibalové v Čechách

s. 248-260

Jedním z nejmonumentálněji působících pláten Františka Tichého je obraz Bílí černoši z roku 1936. Jde o konečnou variantu tématu, kterým se malíř dlouhodoběji zabýval. Článek sleduje okolnosti vzniku díla a hledá jeho inspirační zdroje. Za jeho přímou literární předlohu považuje slavný román Daniela Defoa Robinson Crusoe. Obraz Tichého a zejména k němu vztahující se kresba hlavy černocha odpovídají charakteru divochů, kteří v této knize vystupují. Pravidelně provozují rituální kanibalismus. Tento motiv podporuje obsahovou sílu Bílých černochů a dává jim specifický význam v širším proudu moderního primitivismu, obracejícího se k původním kulturám Ameriky, Afriky a Oceánie. Kanibalismus jakožto myšlenkový stereotyp v něm sehrál zvláštní úlohu. Představuje jeden z uzlových bodů, které svazují dynamicky modelovanou síť názorů a stanovisek, jež jsou pro primitivismus příznačná. V diskusi o kanibalismu se významně utváří pro primitivismus klíčová ambivalence "našeho" a "jiného". Ačkoli české země neoplývaly zámořskými koloniemi, můžeme tuto diskusi sledovat i na domácím materiálu, reprezentovaném jak cizími překladovými pracemi, tak původními texty českých autorů. Studie si detailněji všímá česky vydaných děl, které kanibalismus tzv. primitivních kultur zpřítomňují, a to od počátku 16. až do konce 19. století. Zvláštní pozornost je věnována cestopisům. Vedle prací zahraničních autorů to jsou především díla Enriqua Stanka Vráze, Čeňka Paclta a Josefa Kořenského. Obraz Františka Tichého Bílí černoši zastupuje v určitém smyslu završení tohoto diskursu.

< zpět
| resumé | pdf |

Milan Pech

Kýč v diskusi mezi lety 1938-1948

Discussions on Kitsch in the Years between 1938 and 1948

s. 261-272

Článek pojednává o problematice kýče v protektorátu Čechy a Morava. Autor zkoumá příčiny rozšíření kýče v době okupace a krátce po ní. Přibližuje dobovou odbornou diskusi o kýči a poukazuje na její význam pro formování české kultury po roce 1945. Na základě analýzy archivních materiálů jsou popsány různé způsoby, jak byl kýč v protektorátu definován, co bylo příčinou jeho rozšíření, jak reagovala umělecká kritika a stát. Následně je ukázáno, jak se s pojmem kýč pracovalo v poválečné éře do roku 1948. Rozvoj kýče v daném období je v textu zdůvodněn těmito faktory: kulturním konzervatismem širokých vrstev českého obyvatelstva, německou kulturní politikou a kulturní konjunkturou. Ta je zde vysvětlována jako důsledek národně obranného postoje české společnosti, jejího tradicionalistického naladění a celkovou hospodářskou situací občanů. Autor tvrdí, že česká kultura nabývala rozličných forem v závislosti na pravidlech, která byla nastavena okupanty. Tyto formy se lišily podle míry, s níž podléhaly daným regulím. V článku se hovoří také o tom, že byl kýč definován dvojím způsobem. Konzervativní a lidový výklad spojoval kýč s diletantstvím a technicky nedokonalým zpracováním díla. Levicověji, promoderně orientovaný výklad viděl v kýči práci náhražkovou, lživou, manipulativní a formálně dokonalou. Podle autora byl stát nucen zasáhnout na konci války v otázce uměleckého trhu. Důvodem byla lichva s uměním a prodej bezcenných výrobků, vydávaných za umělecká díla. Jak se dále dokládá, po osvobození Československa nebyla diskuse o kýči přerušena. Naopak vyvrcholila ve výstavách Umění a kýč v roce 1948. Protektorát Čechy a Morava je zde interpretován jako katalyzátor procesů přítomných v české kultuře už v meziválečném Československu.

< zpět
| resumé |

Zprávy

Milan Togner

Italské kresby z alba Marat Icones

Italian Drawings from the Album Marat Icones

s. 273-282

Album Marat Icones, pravděpodobně kreslířské taccuino, ze zámecké knihovny v Kroměříži získal olomoucký premonstrát a malíř Dionýsius Strauss za svého pobytu v Římě (1691-1692). Textové části svazku, jeho překladu a vyhodnocení, věnovala pozornost Jana Zapletalová v předcházející studii v tomto čísle Umění. Kromě textové části obsahuje svazek 77 grafických listů, mědirytin a čárových leptů, z toho 17 grafik souvisejících bezprostředně s Marattiho dílem. U grafických listů je zastoupeno 78 autorů v různém stupni podílu na jejich realizaci, časově zabírají období od konce cinquecenta do prvních dvou desetiletí settecenta a v převážné většině případů jsou římské provenience. U 18 kreseb je, jak se domnívám, evidentní jejich italská provenience, a to i v případech, kdy jsou zachovány pouhé fragmenty, druhotně použité jako podlepový materiál. Kresby komponované do oválu jsou zřejmě nejstarší, kreslířsky nepochybně dílem jedné ruky a vykazují dostatek formálních znaků, které jejich autorství výrazně přibližují k tvorbě Carla Marattiho. Zvláště jeho kreslířské dílo, uožené snad ve všech významnějších sbírkách italské kresby, je ovšem dosud zpracováno jen značně nesoustavně a právě tento fakt neumožňuje jednoznačné potvrzení atribuce. V případě druhého významného autora kreseb ve svazku, Giovanniho Battisty Gaulliho, zvaného Baciccio, je situace poněkud jednodušší. Souvislost souboru kreseb spjatých s jeho jménem je zcela evidentní a dostatek, dnes již poměrně detailně zpracovaného srovnávacího materiálu, tuto souvislost prokazuje. Právě možnost široké komparace autentických Gaulliho kreseb jeho bezprostřední autorství v našem případě vylučuje, snad s výjimkou charakteristických primi pensieri, ovšem i zde je otázka autorství relativizována právě zcela uvolněným, velmi skicovitým kreslířským přednesem. Převážná většina těchto kreseb vznikla v jeho bezprostřední blízkosti, snad v dílenském okruhu, a ovlivnění jejich autora Gaulliho tvorbou je mimořádně silné.

< zpět
| resumé |

Archiv

Jakub Potůček

Dopis Jana Kotěry Františku Ulrichovi ze dne 25. ledna 1910

A Letter from Jan Kotěra to František Ulrich Dated 25 January 1910

s. 282-286

Vypsání soutěže na regulační plán tzv. labské a orliční kotliny v roce 1909 představovalo ve své době jeden z nejzásadnějších urbanistických počinů města Hradce Králové. Do soutěžního klání, o které původně projevili mimořádný zájem také mladí pražští architekti, vesměs stoupenci myšlenek Otty Wagnera, se nakonec přihlásilo pouze devět autorských týmů. Přestože porota nakonec ohodnotila trojici nejpodnětnějších studií (první cenu získal společný návrh Vladimíra Zákrejse, Josefa Šejny a Václava Rejchla mladšího, druhou cenou byla poctěna studie Oldřicha Lisky a Otakara Klumpara a třetí cenu si odnesli projektanti Jan Bažant, Antonín Papež a Julius Spíšek), ani jedna z nich se nedočkala uplatnění v praxi. Do věci se vložil na žádost Františka Ulricha architekt Jan Kotěra, který po detailním prostudování nejvýše oceněných projektů královéhradeckému starostovi doporučil, aby spoluautoři prvních dvou odměněných návrhů, místní architekti Václav Rejchl mladší a Oldřich Liska, společně vypracovali plán nový, definitivní. Kotěra si povšiml, že ani jedna z trojice studií městu nenabízí ideální urbanistickou koncepci, neboť každá z nich dobře řešila jen některé z hlavních požadavků. Definitivní regulační plán Hradce Králové dokončený architekty Oldřichem Liskou a Václavem Rejchlem mladším roku 1911 tak skutečně představoval syntézu hlavních myšlenek obou předcházejících studií z roku 1909. Článek pojednává o anabázi této významné urbanistické soutěže a úzké spolupráci starosty města Hradce Králové Františka Ulricha s architektem Janem Kotěrou.

< zpět
| resumé |

Recenze

Milada Studničková

Antje-Fee Köllermann, Conrad Laib. Ein spätgotischer Maler aus Schwaben in Salzburg

s. 286-288

Szilvia Bodnár

Alena Volrábová, Německá kresba 1540-1650. Die Deutsche Zeichnung 1540-1650

s. 288-289

Martina Šárovcová

Andrea Rousová (ed.), Tance a slavnosti 16.-18. století

s. 290-292

Marcel Fišer

Vojtěch Lahoda, Emil Filla

s. 292-294

Anotace

s. 294-296 

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 296-299 

Česká resumé / English Summaries

s. 300-305