Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

1/2009

Články

Zuzana Všetečková

Nástěnné malby v kostele sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci do konce vlády Lucemburků

Mural Paintings in the Church of St John the Baptist in Jindřichův Hradec under Late Luxemburg Rule

s. 2-25

V presbytáři kostela sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci se na severní stěně nacházejí pašijový cyklus z doby kolem roku 1330, namalovaný pravděpodobně v souvislosti s povoláním minoritů do Hradce, a rozměrná kompozice Bolestného Krista s Arma Christi a s donátory. Tuto malbu jsme spojili s Jindřichem II. z Hradce a Zdeňkem ze Šternberka, jehož erb se nachází před klečícím donátorem. Na protější stěně je namalovaný pás světců se sv. Václavem, sv. Vojtěchem, nově jsme určili sv. Erasma-biskupa a patrona tkalců. Vpravo od něho umístil malíř výjev z legendy sv. Doroty, na němž Teofilovi přináší Ježíšek koš s květinami - atribut světice. Páni z Hradce uctívali sv. Dorotu jako svoji patronku, neboť v erbu měli pětilistou růži. Předpokládáme, že malba byla provedena ve třetím až čtvrtém desetiletí 14. století. Víme z nápisu, že v komnatě zámku v Hradci byla v roce 1338 dokončena výpravná legenda o sv. Jiří, kterou objednal Oldřich III. z Hradce a Herman, představitel řádu německých rytířů. Monumentální postavy dvanácti apoštolů podél oken a anděla zvěstujícího Panně Marii narození Krista jsme datovali do šedesátých let 14. století. Zaujmou především italizující architektury, rámující postavy apoštolů, blízkou slohovou analogii spatřujeme na nově odkrytých malbách v kostele ve Spital bei Weitra. Interpretovali jsme izolované výjevy s Kristem na hoře Olivetské a Trůnící Madonou na pilíři v kostele a též ojedinělý "morový" obraz s Pannou Marií Ochranitelkou v ambitu kláštera. Předpokládáme, že tyto tři kompozice mohly být dílem malířů působících v klášteře ve třicátých letech 15. století. Malovanému znaku pánů z Myšlína a Prostiboře a memoriálním nápisům v interiéru kostela se věnoval historik Robert Šimůnek.

< zpět
| resumé |

Radka Miltová - Pavel Suchánek

Ceremonial Carriages of the Olomouc Bishops and Prague Archbishops of the 18th Century

Ceremoniální kočáry olomouckých biskupů a pražských arcibiskupů z 18. století

s. 26-52

V českých a moravských sbírkách se na evropské poměry dochovalo nebývalé množství ceremoniálních vozů z (arci)biskupských sbírek (dva v Náměšti na Hané, jeden v Arcidiecézním muzeu v Olomouci a dva ve Ctěnicích), což zavdalo příčinu se těmto uměleckým dílům i biskupským slavnostním aktům věnovat podrobněji. Kočáry se typologicky i konstrukčně vyvíjely a jejich podoba podléhala módním trendům a proměnám, což se mohlo projevit i v osudech jednotlivých vozů. Dané důvody vedly rovněž k nejasnostem v případě zkoumaných vozů: komparací s inventáři a korespondencí bylo možné učinit pravděpodobnější specifikace jejich původu. Všechny tři olomoucké vozy lze spojit s akvizicí biskupa Ferdinanda Julia Troyera, který je pořizoval pro potřeby své intronizace - náměšťský kočár typu karosy od některého z příslušníků rodu Esterházy, náměšťskou berlinu od hraběnky Kinské a největší z karos (dnes v Olomouci) je pravděpodobně ztotožnitelná s jedním z kočárů francouzského vyslance Louise Françoise Armanda de Plessis, vévody de Richelieu. Všechny tři Troyerovy vozy prošly úpravami čalouněných a řemeslných detailů i malovaných částí, jejichž i dnes již částečné dochování svědčí o jednotné ikonografické koncepci a vysoké umělecké úrovni zakázky. Sledování geneze karosy pražských arcibiskupů přineslo rovněž nové souvislosti, konkrétně spojení s osobou litoměřického biskupa Mořice Adolfa Karla vévody Sachsen-Zeits, který kočáru využil v průběhu své intronizace roku 1733. Detailní výzkum biskupských inventářů, popisů vjezdů i ceremoniálních vozů přináší nejen výsledky v konkretizaci osudů vozů, ale napomáhá též odhalit reprezentační strategie svých objednavatelů. Rozbor podoby intronizačních slavností v Praze a Olomouci odhalil některé odlišnosti na půdorysu obdobné sekularizované podoby ceremonií. Fenomén světského vyznění aktů podporují i ikonografická schémata malířských výzdob, která se v obecné rovině přikláněla zejména k idejím oslavy biskupské patronace nad svým lénem a akcentaci ctností svých objednavatelů.

< zpět
| resumé | pdf |

Richard Kurdiovsky

"Einfach nur die zweite Reihe?" - Leben und Werk des Wiener Architekten Alfred Castelliz (1870-1940)

"Jenom druhá řada?" - život a dílo vídeňského architekta Alfreda Castellize (1870-1940)

s. 53-73

Alfred Castelliz, narozený v Celji v roce 1870, studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni u tak rozdílných učitelů, jako byli Friedrich Schmidt a Otto Wagner. Oba ovlivňovali jeho styl nejen během studií, ale i jeho první samostatné práce: Castelliz vědomě navázal na historický formový repertoár a využíval secesní dekor, u obytných staveb navíc následoval představy národního lidového stylu (tzv. heimatstilu). Již v roce 1903 vedl Castelliz na vídeňské Akademii jako suplent osiřelou školu architektury Viktora Luntze, vícekrát pak zastupoval při přednáškách svého tchána Georga Niemanna a do roku 1924 vyučoval na mnohých vzdělávacích institucích, například na vídeňské státní průmyslové škole. Vítězný, ale nerealizovaný projekt hřbitovní kaple pro salcburský městský hřbitov z roku 1903 a 1905 mu sice přinesl velké uznání, ale málo vytouženého profesního úspěchu v roli samostatného architekta, a ani nedosáhl profesury na vídeňské Akademii, proto zřejmě své úvahy o teorii architektury publikoval v roce 1912 v knize spolu s pracemi svých žáků. Stylové vlivy na Castellizovo zralé dílo lze vyčíst z lázeňských síní v severomoravských Velkých Losinách z let 1930-1931. Vedle pozoruhodné afinity k současným pracím Josefa Hoffmanna, která zahrnuje typické regionální a folkloristické výpůjčky, a vztahům ke gotizujícímu expresionismu spojují Castellizovo dílo neoklasicistické tendence s dílem jeho přítele Josefa Plečnika. Alfred Castelliz náleží k "druhořadých architektů", jejichž tvorba umožňuje lépe pochopit dějiny středoevropské architektury raného 20. století v jejich často disparátně působící komplexnosti. Přitom posouval do centra tvůrčí pozornosti člověka, který má architekturu využívat a naplnit životem, jak příkladně předvedl na své poslední větší stavbě, dětském pavilonu Chaloupka ve Velkých Losinách, s potěšením z dekorace a s ohledem na lidské měřítko - třebaže mu kvůli nepříliš finančně silným objednavatelům už zůstal odepřen široký úspěch, jejž si připisují někteří z jeho současníků.

< zpět
| resumé |

Vendula Hnídková

Rondokubismus versus národní styl

Rondocubism versus the National Style

s. 74-84

Pluralita rozmanitých názvů, mezi nimiž jako nejfrekventovanější vystupují rondokubismus a národní sloh, halí architektonickou produkci v období po první světové válce. Terminologická nejednoznačnost tak jednoznačně indikuje problém vlastního charakteru tohoto stylového projevu, který se za různorodými pojmenováními nalézá. Už ve dvacátých letech 20. století představitelé meziválečné avantgardy příkře odsoudili dekorativní styl poválečného období, jehož čelními tvůrci byli architekti Pavel Janák a Josef Gočár. Negativní stigma bylo sice později překonáno několika tematickými studiemi, přesto je možné hledat další podnětné zdroje směřující k objasnění tématu mimo estetické kategorie. Rozsáhlé společenské angažmá zaměstnávalo architekty ve značném spektru uměleckých činností, a proto se možná odpověď po vlastní podstatě stylu nabízí v rámci širšího politického a kulturního kontextu. Po založení Československé republiky se někdejší protagonisté architektonického kubismu a jejich kolegové ze Svazu čs. díla, Artělu či Uměleckoprůmyslové školy dostali do takového společenského postavení, že mohli účinně ovlivňovat místní umělecký vývoj. Osobitým pojetím oficiálních zakázek vytvářeli vizuální identitu nového státního zřízení. Jak vyplývá z jejich teoretických statí, nacházeli inspirační zdroje pro ornamentálně pojímané dekory staveb i uměleckořemeslných artefaktů v niterném sepětí s místní tradicí. To ovšem neznamenalo bezprostřední citace předobrazů lidového umění. Vyspělé formy národního umění pak měly pomáhat etablovat Československo na mezinárodní scéně a zároveň vědomou ambicí o lidovější projev oslovovat širší vrstvy obyvatelstva.

< zpět
| resumé |

Zprávy

Petr Pavelec

Středověké nástěnné malby v bývalé Prelatuře čp. 155 v Českém Krumlově

Mediaeval Mural Painting in the Former Prelacy No. 155 in Český Krumlov

s. 85-92

Budova krumlovské Prelatury byla postavena v době kolem poloviny 14. století a posléze opakovaně stavebně upravována. Při stavebních úpravách mezi roky 2002-2004 byly ve velkém sále jejího jižního křídla odkryty a restaurovány středověké nástěnné malby, zachované ve dvou vzájemně propojených vrstvách. Starší vrstva zahrnovala obraz Krista na kříži, ornamentální lemy architektonických prvků a heraldické motivy. Lze ji datovat na základě formální analýzy do období mezi roky 1350-1380. Mladší malířská výzdoba zachovala s mírnými korekcemi obraz Ukřižovaného a patrně také část ornamentálních lemů oken a výklenků místnosti. Nově přibyla malovaná draperie v přízemních partiích jižní stěny Vpravo je sv. Kateřina, směrem vlevo Assumpta v architektonickém baldachýnu a sv. Apolena. Ve střední části západní stěny je v pohledově dominantní poloze umístěn upravený obraz Krista na kříži ze starší malířské vrstvy. Vlevo od něho se nachází fragment malby Stromu pokrevní příbuznosti, Arbor consanguinitatis, a vpravo Strom švagrovství, Arbor affinitatis. Zcela vpravo se zachoval fragment malovaného štítu s červenou rožmberskou růží. Na severní stěně se nachází obraz znázorňující personifikovanou Smrt s typickými atributy - kosou a mečem, postavou donátora a další figurou muže, jenž Smrti uplácí mincemi. Severní stěnu dále zdobila postava sv. Barbory, zachovaná pouze torzálně, a ještě patrně další světice nebo světec, z něhož se zachoval jen fragment svatozáře. Mimořádně hodnotnou součástí této malířské vrstvy jsou především obrazy stromů příbuzenství, které nemají v nástěnném malířství na území Čech srovnání. Jejich formální pojetí vychází z tvarosloví schémat prezentovaných v prvotiscích a starých tiscích z konce 15. století, jako například v dobově velmi frekventovaném traktátu Johanna Andrease Lektura super arboribus consanguinitatis et affinitatis. Několik starých tisků s tímto spisem včetně ilustrací stromů příbuzenství se zachovalo v někdejší krumlovské knihovně pánů z Rožmberka a v krumlovské kaplanské knihovně a lze se domnívat, že některá z těchto ilustrací mohla sloužit jako předloha pro výmalbu velkého sálu Prelatury.

< zpět
| resumé |

Recenze

Giulia Bartrum

Alena Volrábová (ed.), Wenceslaus Hollar 1607-1677 and Europe Between Life and Desolation

s. 93-94

Radim Vondráček

Jiří Šerých, Michael Rentz fecit. Michael Jindřich Rentz, dvorní rytec hraběte Šporka

s. 94-97

Ondřej Hojda

Georges Didi-Huberman, La ressemblance par contact. Archéologie, anachronisme et modernité de l'empreinte

s. 97-99

Martin Horáček

John Onians, Neuroarthistory: From Aristotle and Pliny to Baxandall and Zeki

s. 100-102

Anotace

s. 103-105 

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 106-108 

Česká resumé / English Summaries

s. 109-113 

Zásady úpravy textů v časopise Umění / Editing Principles for Publications in Umění/Art

s. 114-115