Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

2/2010

Články

Arkadiusz Wojtyła

'Hoc signum erit in coelo.' On the Iconographical Programme of the Church of the Knights of the Cross with the Red Star by Charles Bridge in Prague

"Hoc signum erit in coelo." Poznámky k ikonografickému programu kostela křižovníků s červenou hvězdou u Karlova mostu v Praze

s. 102-122

Ikonografický program kostela sv. Františka v Praze, vytvářený od osmdesátých let 17. století do třetí čtvrtiny 18. století, je odrazem zbožnosti rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou, šířícího ke konci 17. století uctívání svatého Kříže a legendu o vlastních kořenech v Palestině a o svém původním vojenském poslání. Nový kostel byl vystavěn nad půdorysem řeckého kříže (vzhledem k této dispozici bylo těžké vyřešit jeho umístění v rohu konventu). Fasádu zdobily symboly Kristovy oběti a svatého Kříže (například Samsonova oslí čelist, okřídlený blesk) a interiér byl obložen červeným mramorem, který poukazoval na prolitou Kristovu krev. Svatý Kříž je také ústředním motivem hlavního oltáře i bočního oltáře Nalezení svatého Kříže s ostatkovou rakví raných římských mučedníků, uctívaných řádovými rytíři. Znamení Syna člověka je ústředním motivem Posledního soudu, zobrazeného v kupoli kostela a obohaceného o zobrazení svatých rytířů shromážděných kolem Konstantina Velikého a sv. Heleny a o nápis: "Hoc signum erit in coelo". Podobným způsobem bylo v pendentivech doplněno zobrazení čtyř evangelistů christologickými motivy (kříž, korouhev vzkříšení, kněžské roucho). Ikonografický program kostela sv. Františka, založený na spisech církevních otců a breviářových modlitbách určených ke svátkům Nalezení a Povýšení svatého Kříže, rozvíjí tezi o triumfu Ježíše Krista nad smrtí a fyzickým zánikem, o Kristovi jako věčném arciknězi a o spásné síle Kristovy krve.

< zpět
| resumé |

Martina Schneiderová

Prehistorie v díle Jaroslava Panušky

Pre-History in the Work of Jaroslav Panuška

s. 123-135

Článek se oproti běžnému úzu posledních let nezabývá ranou fantaskní tvorbou malíře Jaroslava Panušky z období fin de siecle, nýbrž méně známou fází umělcova díla s těžištěm v prvním dvacetiletí 20. století, kdy se autor intenzivně věnoval tematice pravěku a slovanského dávnověku. Panuškův obrat k prehistorii lze chápat jako paralelu k modernistickému zájmu o primitivismus. Studie se věnuje především okolnostem, jež umělce k tomuto obratu vedly, a sleduje, jak se autorovo osobnostní založení (obliba jihoslovanských a východoslovanských zemí, dobrodružná povaha, zájem o historii, praktickou archeologii a přírodu) prolíná s dobovou orientací na slovanství na jedné straně a s rostoucí popularitou pravěku na straně druhé. Proto není tato část Panuškovy tvorby vykládána jako reakce autora, který se uchyluje do ústraní, frustrován směřováním moderního umění, ale spíše jako snaha svou tvorbu pro publikum zatraktivnit, aniž by při tom opustil žánr krajinomalby, který mu byl nejbližší, či zálibu v tajemnu a bizarnostech. Kromě okolností vzniku zkoumané tvorby článek líčí některé aspekty Panuškova neavantgardně založeného projevu. V jeho chování lze identifikovat částečné naplňování specifických uměleckých typů, jako zapadlý malíř, malíř žijící mezi venkovským lidem, popřípadě malíř putující, nebo umělec-vědec, jehož prototypem byl N. K. Roerich. Právě uskutečňování těchto ideálů ukazuje Panušku jako autora, jenž z funkcí umění na rozdíl od ortodoxních modernistů nevyloučil narativnost či odkaz na mimoumělecké zdroje. Tím se jeho dílo stává rezervoárem funkcí, které modernismus odsunul do pozadí.

< zpět
| resumé |

Marie Platovská

Vznik panelového sídliště jako typu osídlení. Zástavba pražského Červeného vrchu

The Emergence of a Panel Housing Estate as a Type of Settlement: The Construction of Červený vrch in Prague

s. 136-152

Historie zakládání sídlišť "na zelené louce" a jejich urbanistického uspořádání je známa z nejstarších dob, teoreticky zpracovávána již ve středověku a renesanci. Ale až s teoriemi a projekty CIAM v první polovině 20. století přichází vzor, který byl reálně aplikován po druhé světové válce, v době bytové nouze. Panelová sídliště se stavěla po celé západní Evropě (zvláště ve Francii a Skandinávii), avšak masivního projevu dosáhla až v době socialistické výstavby v zemích tzv. sovětského bloku. Manifest CIAM a Athénskou chartu převzala česká architektonická avantgarda a dotvořila je do podoby programu časopisu Stavba 1932-1933. Vize avantgardních architektů, podporované též necessistními idejemi Karla Honzíka, se mohly uskutečnit až v podmínkách socialistické republiky. Ihned po únoru 1948 bylo znárodněno stavebnictví a sjednoceny soukromé architektonické ateliéry pod státní organizaci Stavoprojekt. Panelová výstavba a její hromadné rozšíření bylo určováno shora: od politického rozhodnutí k plánované ekonomice přes diktát paneláren k metodice a normám typizačního ústavu. Závěrečný článek tvořili architekti projektového ústavu a na úplném konci byla rodina. Základní kvalitu bytu představoval tzv. plošný standard, záleželo pouze na kvantitě bytových jednotek, úspoře času i materiálu. Dospělo se k typizaci, unifikaci a jeřábovým dráhám. V šedesátých letech byla umožněna veřejná diskuse, k řešení byli přizváni sociologové. Výsledkem bylo zvětšení plochy bytů a variace dispozic. Konkrétní aplikací obecního vývoje sídlišť je studie o urbanistickém vývoji Vokovic, od osídlení venkovského typu až k sídlišti pro deset tisíc obyvatel.

< zpět
| resumé |

Zprávy

Jana Zapletalová

Karel Škréta: Notes from the Archives in Italy

Karel Škréta. Poznámky z italských archivů

s. 152-158

Příspěvek sestávající ze čtyř nesourodých "střípků" poskytuje několik údajů týkajících se Karla Škréty staršího i jeho syna a jejich působení v Itálii. Jméno Karla Škréty staršího se objevuje v inventářích post mortem dvou italských sbírek, které byly oba pořízeny shodou okolností roku 1656, tedy přibližně dvě desetiletí po Škrétově italské cestě. První inventář zmiňuje dva Škrétovy obrazy s námětem Adama a Evy, jež vlastnil benátský malíř a sběratel německého původu Michiel Pietra. Dalším Škrétovým obrazem pocházejícím z období malířovy italské cesty, o němž jsme zpraveni pouze díky starým rukopisným inventářům soukromých sbírek, představuje "Tripudio di giocatori" z veronské kolekce Giovanniho Pietra Cortoniho, veronského advokáta a významného sběratele. Cortoniho sbírku, o jejíž koupi se ucházela švédská královna Kristýna nebo modenský vévoda František I., se podařilo získat mirandolskému vévodovi Alexandrovi II. Picovi, který ji vystavil v Mirandole. Na počátku 18. století byla sbírka rozprodána v Bologni. Obrazy z obou sbírek nejsou v současné době známy. Předkládaný text nabízí alespoň informace o majitelích obou kolekcí a sleduje osudy těchto sbírek po jejich smrti. Třetí a čtvrtá část textu obrací pozornost k římským archivům a poskytuje několik zmínek týkajících se obou malířů: drobný, zatím pouze hypotetický doklad o pobytu Karla Škréty staršího ve farnosti Santa Maria del Popolo a tříleté působení jeho syna v Římě v rozmezí let 1673-1675, v důsledku kterého bude zapotřebí přehodnotit dosavadní předpokládanou spoluúčast Karla Škréty mladšího na realizacích některých pozdních děl jeho otce. Z římských archiválií vychází rovněž najevo, že se Karel Škréta mladší nenarodil roku 1646, jak se dosud předpokládalo, nýbrž až v roce 1650.

< zpět
| resumé | pdf |

Marek Pučalík - Tomáš Valeš

Neue Feststellungen zum Prager Schaffen Franz Anton Maulbertschs

Nová zjištění k pražské tvorbě Franze Antona Maulbertsche

s. 158-163

Příspěvek je věnován pražskému dílu vídeňského akademického malíře Franze Antona Maulbertsche (1724-1796), kterého můžeme považovat za jednu z nejdůležitějších postav rakouské malby druhé poloviny 18. století. I když je jeho nejdůležitější pražskou realizací výmalba Filosofického sálu knihovny premonstrátského kláštera na Strahově (1794), nejsou bez zajímavosti ani další díla tohoto malíře spjatá s jeho pražským působením. Je to především obraz sv. Jana Nepomuckého, adorujícího Paladium země české, který byl donedávna považován za ztracený. Toto plátno, objednané členem premonstrátského řádu a farářem v Kmětiněvsi Benediktem Forstem roku 1794 (dodán během roku 1795) pro boční oltář zdejšího kostela sv. Václava, bylo nově lokalizováno v sakristii baziliky Nanebevzetí Panny Marie v Praze na Strahově. Malíř jako světcův ctitel dodal obraz zdarma, pouze za zajištění nákladů, spojených s jeho vznikem a dopravou na místo určení. S plátnem můžeme nově spojit přípravnou Maulbertschovu kresbu nacházející se ve vídeňské Albertině (inv. č. 25. 025), jejíž datace se dá nově posunout k roku 1794. Ta byla přípravnou variantou ke zmíněnému obrazu, od něhož se liší především zrcadlovým obrácením a několika dalšími dílčími změnami - vypuštěním repusoárové postavy anděla, přemístěním závěsu či změnou tvaru ostění dveří. Do stejného období spadá také objednávka Maulbertschova obrazu Nejsvětější Trojice, určeného pro hlavní oltář bývalého kostela trinitářů ve Spálené ulici na Novém Městě pražském. S obrazem, ke kterému se váže olejová skica ve sbírkách Barokního muzea v rakouském Salcburku (inv. č. 0022), lze nově spojit také drobnou práci provedenou v oleji, nacházející se v pražské soukromé sbírce. I když u ní musíme Maulbertschovo autorství vyloučit, nabízí se hypotetická možnost, že může pocházet od jednoho z mistrových spolupracovníků (Martin Michl?) podílejících se také na vzniku pražské fresky. Ostatně jsou dochovány rovněž další drobné malířské práce vzniklé podle Maulbertschova originálu.

< zpět
| resumé | pdf |

Recenze

Václav Hájek

Miroslav Petříček, Myšlení obrazem. Průvodce současným filosofickým myšlením pro středně (ne)pokročilé / Zbyněk Baladrán - Vít Havránek - Věra Krejčová (edd.), Atlas transformace

s. 164-166

Romuald Kaczmarek

Pavel Kalina, Benedikt Ried a počátky záalpské renesance

s. 166-168

Jonathan Blower

Theodor Brückler, Thronfolger Franz Ferdinand als Denkmalpfleger. Die Kunstakten der Militärkanzlei im österreichischen Staatsarchiv (Kriegsarchiv)

s. 169-172

Benjamin Benus

Wendy A. Grossman, Man Ray, African Art, and the Modernist Lens

s. 172-174

Anotace

s. 175-178 

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 178-181 

Česká resumé / English Summaries

s. 182-186