Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

4/2019

Články

Blanka Kubíková

The Image of Princess and Queen Anne of Bohemia and Hungary in the Habsburg Dynasty Self-Presentation

Obraz Anny Jagellonské, české a uherské královny, v habsburské dynastické sebeprezentaci

s. 270–293

Anna Jagellonská (1503–1547) sehrála v evropských dějinách významnou úlohu. Právě její dědický nárok pomohl jejímu choti Ferdinandovi I. získat v roce 1526 českou a uherskou korunu a habsburskému rodu vládu nad celou střední Evropou. Studie ukazuje, jak portrétní vyobrazení Anny Jagellonské odrážela proměny jejího postavení a jak důležitou roli zastávala v prosazování politických plánů jagellonského, ale hlavně habsburského rodu. Významný mezník představují vídeňské dvojité zásnuby mezi Habsburky a Jagellonci v roce 1519. Anna byla od té doby zobrazována jako symbol přislíbeného spojení, avšak nikoli ve dvojici se svým ženichem, nýbrž s druhou snoubenkou, arcivévodkyní Marií. Důvodem neobvyklé prezentace bylo dlouhé váhání, který z Habsburků se s Annou ožení. Uzavřením sňatku v roce 1521 se arcivévoda Ferdinand a Anna stali vládci rakouských zemí a jejich portréty představovaly nový pár v tradiční podobě. Po roce 1526 napomáhala vyobrazení Anny, připomínající kontinuitu s jagellonskou vládou, přijetí Ferdinanda I., a Habsburků, v Čechách a Uhrách. Královna v prezentaci určené pro tyto země proto zaujímá výraznější pozici vůči Ferdinandovi než v portrétech pro Rakousy a později pro říši, kde převládaly jiné priority. Její role tam ustoupila do pozadí po korunovaci Ferdinanda I. římským králem v roce 1531, tehdy habsburská portrétní strategie cílila především na zobrazení rodové svornosti, souladu mezi Ferdinandem a jeho bratrem císařem Karlem V., a na představení nové panovnické generace. — Není snadné definovat, do jaké míry královna Anna aktivně utvářela svůj obraz. Její podíl však není tak velký jako u některých renesančních panovnic, většinou vdov či panen, které formovaly svůj obraz v souladu se svým víceméně samostatným vládnutím. Královna Anna žila po boku krále Ferdinanda a byla pečující matkou početné rodiny, přesto nebyla zcela pasivní ve veřejném životě, byla Ferdinandovým zástupcem a snad i rádcem. Král podporu své choti ocenil mimo jiné tím, že nařídil, aby na jejich společném náhrobku byla ztvárněna s královským žezlem. Této komplexní charakteristice odpovídá její celkový obraz v habsburské portrétní reprezentaci

< zpět
| resumé |

Maria Männig

The ‘Cathedral’ — a Pathos Formula of Modernism

„Katedrála“. Modernistická formule patosu

s. 294–303

Článek upozorňuje na jeden z nejdůležitějších pojmů v umělecké historiografii Hanse Sedlmayra, jímž je gotická katedrála. Při jeho analýze jsou uplatněny dva teoretické přístupy, nejprve formule patosu Abyho Warburga, poté „plovoucí označující“ Clauda Léviho-Strausse. Zatímco přístup Léviho-Strausse pomáhá vytvořit přehled mnoha různých významů připisovaných metafoře katedrály, ukazující kupředu k utopické budoucnosti, nebo zpět do romantizované minulosti, Warburgův poskytuje model kulturního vývoje, který probíhá mezi dvěma odlišnými póly, migrací a přežíváním. Studie zjišťuje, že Sedlmayrova idea katedrály je založena na pojetí „estetického chrámu“ vycházející z romantismu, a dokazuje, že jako kritik nebyl imunní vůči předmětu své kritiky. Sedlmayrovo uvažování může být následně uvedeno do souvislosti jak s teorií moderního umění, tak s uměleckou praxí. Text vystihuje kontrast mezi fragmentem a totalitou jako dvěma protichůdnými vizuálními principy, které jsou známkou gotičnosti, a nenavrhuje tak jen přezkoumání Sedlmayrova díla, ale také novou interpretaci vybraných uměleckých děl vztahujících se k toposu katedrály. V článku zaměřeném na malbu jsou exemplárně probrána díla Karla-Friedricha Schinkela, Moritze von Schwinda, Clauda Moneta a Jacksona Pollocka, ale i Lyonela Feiningera a Le Corbusiera.

< zpět
| resumé |

Dita Dvořáková

Architektura a státní bytová politika v letech třetí Československé republiky (1945–1948)

Architecture and the State Housing Policy in the Years of the Third Czechoslovak Republic (1945–1948)

s. 304–319

Etapa lidově demokratické republiky (1945–1948) představuje období, během něhož se zástupcům české architektonické obce podařilo obsadit vlivné pozice ve státní správě a spoluurčit tak přípravy i průběh poválečné stavební obnovy. Jejich dlouhodobý společensko-reformní koncept, založený na představě překonání liberálního kapitalismu, korespondoval s cíli poválečného socializujícího státu. Architekti se uplatnili především v oblasti plánování bytové výstavby, jež patřila k prioritám sociální politiky první vlády Klementa Gottwalda. Hlavní iniciátoři poválečného stavebního vývoje, radikálně levicově orientovaní architekti Jiří Štursa, Karel Janů, Jiří Voženílek a Oldřich Stibor, participovali na tvorbě štědře dimenzovaného standardu dvouletkového bytu a podíleli se na formulaci zásad zhospodárnění nové výstavby prostřednictvím typizace staveb. Během přípravy dvouletého hospodářského plánu, tzn. ještě před únorem 1948, kalkulovali s industrializací stavebního procesu a státem kontrolovanou výstavbou prováděnou hromadnými akcemi. Zhmotněním teoretických příprav se měl stát nový typ městských obytných souborů, tzv. dvouletková sídliště. V časové tísni, kvůli smíšenému hospodářskému systému, kdy stále převládaly soukromé architektonické ateliéry, stavební firmy i výrobny stavebnin, však tento raný plán typizace a zprůmyslnění architektury ztroskotal.

< zpět
| resumé |

Zprávy

Peter Megyeši

The Trecento Angevin Polyptych, the Adoration of the Magi, and a Thirsty Servant

Anjouovský polyptych italského trecenta,Klanění tří králů a žíznivý sluha

s. 320–332

Přenosný skládací polyptych, dnes ve sbírkách Moravské galerie v Brně (A 559), publikovala Olga Pujmanová před čtyřiceti lety jako jedno z nejstarších a zároveň nejkvalitnějších děl italského trecenta v bývalém Československu. Později se jím zabývali badatelé Mojmír S. Frinta, Tanja Michalsky, Kaliopi Chamonikola, Markus Hörsch a Vinni Lucherini. Studie se věnuje ikonografii scény Klanění tří králů, která obsahuje dosud přehlížený motiv pijícího sluhy. Scéna na anjouovském polyptychu je nejstarším příkladem ikonografického typu Klanění tří králů, rozšířeného zejména v nástěnném malířství 14. a 15. století. Jeho objasnění přináší spis Speculum humanae salvationis (Zrcadlo lidského spasení). V deváté kapitole, pojednávající o pokloně tří králů, je jako událost předznamenávající tento novozákonní příběh uvedena pasáž z Druhé knihy Samuelovy (23, 15–17). Motiv pijícího sluhy evokuje typologické propojení událostí Starého a Nového zákona, ale zejména zviditelněním žíznivé touhy po pozemské vodě upozorňuje i na nebeskou vodu věčné milosti, kterou podle textu přináší „nebeský šenkýř“ z Betléma. Žíznivý sluha ve scéně Klanění tří králů — jako vizualizace touhy po životodárné tekutině, nejen v tělesném, ale i duchovním smyslu — patří k příkladům kolektivní imaginace, které se ve formě podobenství vyskytují na více místech Bible: Izajáš (12, 3; 44, 3; 55, 1), Žalm (42, 1–3), Ján (4, 13–14; 7, 37–38). Analýza zobrazení Klanění tří králů objasnila záměrné významy, vytvářené při koncipování ikonografického programu, které mohl vnímatel během zbožné kontemplace v obraze nacházet. Objekt, sloužící na cestách, sám cestu zobrazuje a tematizuje nejen fyzické putování a uhašení žízně pozemskou vodou, ale svému uživateli sugeruje i myšlenky na duchovní cestu, směřující k „nebeskému šenkýři, který nalije vodu milosti těm, kteří žízní, a hojně dá vodu života těm, kteří jsou vyprahlí“.

< zpět
| resumé |

Anna Hamrlová

Superiores generales: Telčský soubor obrazů jezuitských generálů v kontextu předloh, pojetí a funkce

Superiores generales: The Telč Collection of Paintings of Jesuit Generals in the Context of Print Models, Conception and Function

s. 333–342

Jezuitské domy bývaly zdobeny obrazovými cykly představujícími řadu témat, od světeckých cyklů až po portrétní zachycení významných církevních představitelů. Jako nedílnou součást výzdoby tak bylo možné, podobně jako u jiných řádů, zhlédnout portréty nejvyšších řádových představitelů, generálů či též superiores. Cykly jezuitských generálů visely především ve větších a významnějších kolejích Tovaryšstva Ježíšova, do současnosti se však dochovaly jen fragmenty někdejších ucelených souborů čítajících mnohdy pouze několik kusů z původního počtu maleb. Mnohem více je zmiňují písemné prameny. V tomto kontextu zaujme obrazový cyklus původem z Telče, kde se podařilo dochovat kompletní soubor obrazů s osmnácti malbami znázorňujícími všechny hlavní představitele jezuitského řádu od jeho založení sv. Ignácem z Loyoly až po jeho formální zrušení v roce 1773 za generála Lorenza Ricciho. Soubor byl původně součástí vybavení telčské jezuitské koleje a v současné době představuje jednu z posledních částí dochovaného mobiliáře. Obrazové cykly běžně vznikaly podle grafických předloh, u telčského cyklu generálů jako předloha sloužil především grafický soubor Arnolda van Westerhoulta z knihy Imagines praepositorum generalium Societatis Iesu (1748, 1759), částečně vycházející ze starších vyobrazení představitelů řádu. Soubor však vyvolává otázky, jež mohou poukazovat na další souvislosti. Jde především o zrcadlové přetočení některých portrétů cyklu vypovídající o někdejším rozmístění obrazů do několika skupin a o existenci více malířských rukopisů patrných na dochovaných dílech. Nejkvalitnější obraz cyklu, zachycující podobu Františka Retze, vyhotovil významný pražský malíř německého původu Jan Petr Molitor.

< zpět
| resumé |

Recenze

Eva Skopalová

Dan Karlholm — Keith Moxey (ed.), Time in the History of Art

s. 343–345

Daniela Rywiková

Aleš Mudra (ed.), V oplatce jsi všecken tajně, Praha 2017

s. 345–348

Dalibor Prix

Jakub Adamski, Gotycka architektura sakralna na Śląsku w latach 1200–1420

s. 349–353

Tomáš Valeš

Andrzej Kozieł (ed.), Malarstwo barokowe na Śląsku

s. 353–357

Karel Thein

Hana Buddeus, Zobrazení bez reprodukce? Fotografie a performance v českém umění sedmdesátých let 20. století

s. 357–359

Anotace

s. 360–364

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 365–366

Česká resumé / English Summaries

s. 367–371