Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

1/2017

Články

Jan Dienstbier

Vain and Transitory Love: Mural Paintings in the Žirovnice Chamber and Mural Decoration in Late Gothic Secular Interiors

Marná a pomíjivá láska. Nástěnné malby žirovnické světnice a výmalba pozdně gotických profánních prostor

s. 2–25

Příspěvek přináší podrobnou analýzu pozdně středověkých nástěnných maleb v tzv. zelené světnici na hradě Žirovnice. Malby z devadesátých let 15. století vynikají výtvarnou kvalitou a jsou všeobecně považovány za důležitý příklad zelených světnic, profánních zdobených sálů, v jejichž výzdobě se výrazně uplatnila zelená barva a rostlinný dekor. Oproti starší literatuře článek akcentuje vzájemné ikonografické souvislosti výjevů zobrazených na jednotlivých stěnách žirovnického sálu: Výjevy Paridova soudu, Judity stínající Holoferna, exemplum Bába je horší než čert i obraz dříve považovaný za Šalamounův soud (patrně podobenství o manželském a nemanželském dítěti) lze totiž se vší pravděpodobností zahrnout do dobově oblíbeného konceptu kritiky moci žen (Weibermacht). Tento koncept byl podobně jako jinde také na Žirovnici spojen s alegorií prchavosti lásky a pomíjivosti vůbec. V tomto smyslu lze interpretovat i zdánlivě žánrová vyobrazení lovu a turnaje, jak ukazuje celá řada detailů, které subverzivně převracejí jejich význam. Téma pomíjivosti pozemských radostí se nejspíš uplatnilo i v souvislosti s unikátní vedutou samého hradu Žirovnice, která se ve zdejší zelené světnici také objevuje. Právě tuto roli totiž obraz hradu hrál v pozdější grafice Erharda Schoena a v soudobé kresbě Albrechta Dürera. Příspěvek dále přináší srovnání Žirovnice s dalšími obdobnými památkami v Čechách a zabývá se problematikou uměleckohistorického fenoménu zelených světnic, k jehož prosazení ve středoevropském kontextu významně přispěl český historik umění Josef Krása. Jakkoli lze tento koncept odmítnout, faktem zůstává námětová blízkost, která různé památky pozdně středověkého profánního umění pevně spojuje. Článek k tomu uvádí řadu příkladů z Itálie, Německa i Rakouska. 

< zpět
| resumé | pdf |

Pavel Kalina

The New Solomon: Architecture as the Embodiment of State Ideology and Political Practice in Early Modern Prague

Nový Šalamoun. Architektura jako materializace státní ideologie a politické praxe v raně moderní Praze

s. 26–36

Vladislavský sál (ca. 1490–1502) ve Starém královském paláci na Pražském hradě je modernímu bádání dobře znám a náleží k ikonám středověké architektury v Evropě. Navzdory tomu nebyly složité vztahy mezi jeho formou a funkcí nikdy uspokojivě vysvětleny. Překvapující je zde zejména skutečnost, že sál byl vybudován v době, kdy český král nesídlil v Praze. Vladislav z dynastie Jagellonců (českým králem od roku 1471) byl roku 1490 zvolen uherským králem a od té doby sídlil v Budíně, sídle svého někdejšího rivala — zesnulého uherského krále Matyáše Korvína. Domnívám se, že prostorová struktura Starého královského paláce fixovala mocenskou strukturu, jež byla vytvořena v tomto období jagellonské vlády. Místnosti sousedící s Vladislavským sálem byly využívány pro zasedání Zemského soudu, jenž byl od konce osmdesátých let 15. století nejdůležitější soudní institucí v zemi, komorního soudu a dvorského soudu, zatímco na východ od Vladislavského sálu stála kaple Všech svatých. Portály vedoucí ke kapli a k soudním místnostem byly navrženy jako hierarchická struktura zdůrazňující důležitost sakrálního prostoru a Zemského soudu, jenž byl v rukách nejvyšší šlechty. Zdvojená edikula portálu zároveň dostala točité pilastry a polosloupy, naznačující královu roli coby nového Šalamouna — záruky míru a spravedlnosti v království. Točité sloupy Šalamounova chrámu, které zde sloužily jako inspirace, byly reprodukovány řadou artefaktů včetně ilustrace ze Schedelovy Světové kroniky, jež byla snadno dosažitelná pro objednavatele stavby. Přímou inspirací pak mohl být památník Vladislavova soupeře Matyáše Korvína na jeho hradu v Budyšíně vytvořený na konci osmdesátých let 15. století.

< zpět
| resumé |

Vendula Hnídková

Hlávkův most: betonový produkt generační obměny

The Hlávka Bridge: a Product in Concrete Marking a Change of Generations

s. 37–52

Pražský Hlávkův most je v mnoha ohledech revoluční stavba. Přestože současná, více než problematická situace ostrova Štvanice i dopravní magistrály degraduje jeho vizuální hodnoty, zůstává most nesporným nositelem mnoha zcela přelomových kulturních významů. Hlávkův most (1909–1912) byl navržen v mostním oddělení pražského stavebního úřadu, kde se na počátku 20. století úspěšně prosadil konstruktér František Mencl. Ten přizval ke spolupráci na architektonické podobě stavby architekta Pavla Janáka, který se v té době však ještě nemohl prokázat žádnou větší realizací. Dvojice (velmi) mladých tvůrců tak nahradila konzervativní starší generaci stavitelů, upřednostňující tradiční, dostatečně prověřené stavební principy. Odvážné zadání technické stavby dosud neprověřeným autorům však přineslo mimořádný výsledek z hlediska inovativní konstrukce, progresivního stylu a nakonec i nízké ceny. Za konstrukčním i materiálovým řešení stálo smělé rozhodnutí pro použití betonu na veškeré součásti mostu, tedy včetně většiny sochařských děl. Volba betonu nekonvenovala jen s aktuálními trendy v mostním stavitelství, ale zároveň přispěla k výraznému snížení pořizovacích nákladů stavby. V neposlední řadě se zde beton stal nositelem radikální stylové transformace v přelomovém období, kdy Pavel Janák postupně dospěl k rozhodnutí nahradit wagnerovskou modernu novým dynamičtějším výrazem, který jsme si zvykli označovat jako architektonický kubismus. Přesto ani explicitně kubistické prvky v podobě původních mostních budek a zároveň soklů pro Štursovy sousoší nejsou tak ryze kubistické, jak by se mohly na první pohled zdát.

< zpět
| resumé |

Archiv

Tomáš Kolich

Juan Antonio Ramírez a ikonografie místa

Juan Antonio Ramírez and the Iconography of Place

s. 53–57

Juan Antonio Ramírez (1948–2009) patří k nejzajímavějším osobnostem španělských dějin umění. Jeden ze svých hlavních odborných zájmů označil jako ikonografii místa (la iconografía del lugar). Ramírez se zaměřoval na vizualizace fantastických a utopistických staveb, architektonické ekfráze či filmová prostředí. Dlouhodobě studoval vývoj lidské architektonické představivosti, její zdroje a limity, a to, jak se projevuje a proměňuje mezi textem, obrazem a reálnými stavbami. Předkládaný článek Prostor a fantazie. Fantastická literatura versus fantastická architektura (1985) je vůbec prvním českým překladem z Ramírezova díla. Shrnuje několik témat, kterým Ramírez věnoval samostatné studie. Ramírez zde porovnává fantastickou literaturu s fantastickou architekturou a kategorizuje možné druhy interakcí (nefantastická architektura ve fantastické literatuře, architektura narušená vlivem fantastického, architektura jako symbol duševního stavu atd.) Přibližuje se metodám literární topografie, analyzuje popisy prostředí v několika beletristických dílech a ukazuje, jak se v nich projevuje fantastický aspekt. Dále se věnuje fenoménu Šalamounova chrámu a pokusům o jeho rekonstrukce (například od J. B. Villalpanda či B. Lamy), které vznikaly jako kreativní propojení biblických textů, archeologických poznatků a dobové architektonické praxe. Ramírez sleduje i vliv těchto rekonstrukcí na prostředích v některých renesančních obrazech. Nakonec se zaobírá architektonickými utopiemi na ilustracích vědecko-fantastických časopisů první poloviny 20. století, ve kterých se projevoval vliv soudobé architektonické produkce moderny a art deca. Ukazuje, jak se postupně vytvářela ikonografie vědecko-fantastické architektury. Dokládá, že jeho pojetí ikonografie místa umožňuje studovat oblasti zdánlivě příliš vzdálené časově i žánrově. Ramírezova ikonografie místa je tak doposud málo využívanou perspektivou v dějinách umění, která přináší nejen témata nová, ale dovoluje i komplexněji nahlížet již zavedená díla.

< zpět
| resumé |

Juan Antonio Ramírez

Prostor a fantazie. Fantastická literatura versus fantastická architektura

s. 58–65

Rozhovor

Eva Janáčová

Sara Lipton in Conversation with Eva Janáčová

s. 66–70

Recenze

Petr Chotěbor

Richard Němec, Architektura — vláda — země. Rezidence Karla IV. v Praze a zemích Koruny české

s. 71–73

Martin Pavlíček

Petr Macek — Richard Biegel — Jakub Bachtík (edd.), Barokní architektura v Čechách

s. 73–76

Jindřich Vybíral

Harald R. Stühlinger, Der Wettbewerb zur Wiener Ringstraße. Entstehung, Projekte, Auswirkungen / Harald R. Stühlinger (ed.), Vom Werden der Wiener Ringstrasse

s. 77–80

Nicholas Sawicky

Tomáš Winter — Lenka Bydžovská — Pavla Machalíková — Taťána Petrasová (edd.), Rembrandtova tramvaj. Kubismus, tradice a „jiné“ umění 

s. 80–82

Martin Charvát

Agnes Husslein-Arco — Alexander Klee (eds), Cubism — Constructivism — Form Art. Klimt, Kupka, Picasso and Others

s. 83–84

Petr Wittlich

Lenka Bydžovská a Karel Srp (edd.), Krása bude křečovitá. Surrealismus v Československu 1933–1939

s. 85–86

Anotace

s. 87–91

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 92–95

Česká resumé / English Summaries

s. 96–99

Zásady úpravy textů v časopise Umění/Art

s. 100–101