Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

5/2011

Články

Martin Mádl

Giuseppe Bragalli and Bolognese Ceiling Painting in the Czech Lands in the 17th Century

Giuseppe Bragalli a boloňská nástěnná malba v českých zemích 17. století

s. 350-379

Boloňský malíř Giuseppe Bragalli se uplatnil v sedmdesátých a snad i v osmdesátých letech 17. století na Moravě a v Čechách. O jeho činnosti před příchodem do českých zemí se dosud mnoho neví. Je přitom pravděpodobné, že se tento malíř v roce 1671 aktivním způsobem zapojil do výzdoby zámku falckého kurfiřta Karla I. Ludvíka v Heidelbergu a snad i do přípravy efemérních architektur, budovaných u příležitosti svatby jeho syna Karla II. a dánské princezny Vilemíny Arnoštky. O rok později se dostal na doporučení hraběte Alberta Caprary a prostřednictvím agenta Alfonsa Zeffiriho do služeb olomouckého knížete biskupa Karla II. z Liechtensteinu-Castlecorna. Jeho krátké a zřejmě nepříliš úspěšné působení v biskupských službách je však známo jen z archivních pramenů. Jediným dokladem jeho činnosti v Olomouci je torzo malby v bývalém kostele kláštera premonstrátů na Hradisku. V roce 1678 provedl Bragalli výzdobu saly terreny při zámku v Děčíně, která navazuje na aktuální proudy boloňské malby kvadratur, i když nedosahuje kvalit předních boloňských děl. Děčínským malbám je pak slohově blízká malířská výzdoba tzv. Valdštejnovy pracovny ve Valdštejnském paláci v Praze. Mnohé shodné rysy mají i nástropní malby z doby kolem roku 1680 v zámku Nový Falkenburk u Jablonného v Podještědí, který patřil významnému objednavateli a mecenáši, hraběti Františkovi Antonínu Berkovi z Dubé. Spolu s Bragalliho vystoupením roste v českých zemích zájem o komplexní iluzivní malířskou výzdobu interiérů šlechtických rezidencí, která vytváří teatrální pozadí dvorskému ceremoniálu. Zájem o tento druh výzdoby pak trvá hluboko do 18. století.

< zpět
| resumé |

Petra Polláková

The Case of Beatrice Cenci: From Guido Reni to David Lynch

Případ Beatrice Cenci. Od Guida Reniho k Davidu Lynchovi

s. 380-395

Studie zkoumá část bohaté ikonografické tradice barokního obrazu od neznámého umělce ze sbírek Galerie Nazionale d´Arte Antica sídlící v římském Pallazzo Barberini. Obraz, zachycující poprsí mladé ženy, oděné do prostého bílého roucha, s hlavou ovinutou látkou na způsob turbanu, byl koncem 18. století mylně interpretován jako portrét italské šlechtičny Beatrice Cenci, popravené roku 1599 za spoluúčast na vraždě svého otce Francesca Cenciho. Vzhledem k tomu, že Francesco byl za života souzen kvůli mnoha zločinům a znám byl také jeho tyranský postoj k členům rodiny, patřily všeobecné sympatie Beatrici. Dramaticky případ vyostřilo podezření, které vznesl právní obhájce Cenciů, že Francesco svou dceru sexuálně zneužíval. Ačkoli se podezření nikdy nepodařilo prokázat, zajistilo Beatrici "aureolu" mučednice a dalo vzniknout romantickým legendám o jejím životě, a především pobytu ve vězení. V polovině 18. století se příběh Cenciů objevil v tehdy populární kronice Annali D´Italia italského učence Muratoriho. Na sklonku 18. století se ve sbírkách rodu Colonnů našel obraz mladé ženy, který byl označen za portrét Beatrice Cenci. Nedlouho poté začal být obraz spojován se jménem italského barokního malíře Guida Reniho, který údajně navštívil Beatrici v předvečer popravy, aby ji zpodobil ve chvílích nejhlubšího zármutku. Studie se zabývá jak možnými okolnostmi vzniku legend o malování portrétu ve vězení, tak i možnými příčinami tradičního propojení Reniho s tímto dílem. Romantický příběh a obraz, který se k němu vázal, dokázaly především v průběhu 19. století vzbudit fantazii mnohých evropských i amerických literátů či výtvarných umělců a inspirovat jejich vlastní díla. Fascinace údajným portrétem Beatrice Cenci přetrvala až do 20. století a i dnes je živou součástí populární kultury, jak dokazuje například současný americký film, kde se motiv údajného portrétu Beatrice Cenci objevuje a odkazuje na předcházející tradici tohoto motivu v americké literatuře.

< zpět
| resumé |

Jindřich Vybíral

"Baron Spaun ist ja nicht der erste Beste." Die Arbeit Leopold Bauers für den Inhaber der Firma Johann Lötz Witwe

"Baron Spaun není jen nějaký první lepší." Práce Leopolda Bauera pro majitele firmy Johann Lötz Witwe

s. 396-404

Max von Spaun byl v letech 1879-1908 vlastníkem firmy Johann Lötz Witwe, která pod jeho vedením získala dominantní postavení mezi sklářskými podniky ve střední Evropě a přiřadila se k nejvýznamnějším producentům secesního skla. Návrhy pro ni vytvářeli přední rakouští a němečtí umělci té doby, mezi nimi také vídeňský architekt Leopold Bauer (1872-1938). Jeho spolupráce se Spaunovou hutí se datovala od roku 1902, kdy architekt začal používat kachlíky z irizujícího kobaltového skla při obkladech svých interiérů. Údajně od roku 1903 vytvářel Bauer pro Spauna návrhy váz, které firma představila na řadě výstav. Za kolekci skla navrženého Bauerem získala Grand prix na mezinárodní výstavě v Miláně v roce 1906. V roce 1902 navrhl Bauer také přestavbu Spaunovy vily v západočeském Klášterském Mlýně (Klostermühle), která pak byla v letech 1903-1905 provedena. Mladému architektovi se zde podařilo vytvořit ještě modernější koncepci obytného prostoru než ve svých předchozích, raně moderních vilách. Spaunův dům sice měl anglickou halu, chyběly v ní však tradiční reprezentační prostory, jako pánský pokoj nebo salon. Hlavní místo připadlo prostorné ložnici, zaujímající ústřední polohu v přízemí a přímo propojené s terasou. Jednotlivé prostory byly seskupeny tak, že nevytvářely uzavřený kubus, nýbrž dvě rozevřená, vzájemně kolmá křídla. Exteriér domu vyznačuje svérázná představa kompozičního řádu bez symetrie a rafinované napětí mezi tendencí k odříkání a vypjatou zdobností. Plochy fasád byly provedeny v drsné omítce bez ornamentu a osázeny skleněnými destičkami vyrobenými ve Spaunově podniku. Bauer se zde dokázal vyhnout různým klišé, jež přinesla proměna britských reformních impulsů v dekorativní módu. Místo otřepaných variací na motivy lidové či pololidové architektury vytvořil novotvary, které přes svou modernost nepůsobily přepjatě a svou hmotností i jistou rustikalitou zapadaly do svého přírodního prostředí.

< zpět
| resumé | pdf |

Archiv

Jindřich Vybíral

Briefwechsel Max von Spauns und Leopold Bauers

Korespondence Maxe von Spaun a Leopolda Bauera

s. 405-414

V pozůstalosti Leopolda Bauera ve vídeňské Albertině je uloženo dvacet dopisů, jež architektovi v letech 1903-1906 adresoval majitel sklárny Johann Lötz Witwe v Klášterském Mlýně Max svobodný pán von Spaun. Dopisy poskytují cenné poznatky o součinnosti obou významných představitelů středoevropské umělecké scény počátku 20. století. Jejich ústředním tématem byl samozřejmě projekt, stavba a zařizování Spaunovy vily v Klášterském Mlýně, jakož i budování přilehlého hospodářského stavení a hostince. Neméně důležitý předmět vzájemné korespondence představovala příprava firemních expozic pošumavské sklárny na zimní výstavě Rakouského muzea v roce 1903 a na mezinárodních výstavách v St. Louis 1904 či v Miláně 1906. Dopisy obsahují také důležité informace o obchodních vztazích Spaunovy sklárny, včetně dosud nepovšimnutého sporu s vídeňskou nábytkářskou firmou Sándora Járaye. Zmíněny jsou návštěvy významných umělců, ale i mdlé tempo Spaunova podnikání. Z dopisů vyvstává plastický obraz samého podnikatele, jeho zájmů i zvyklostí jeho rodiny. V pozdějších dopisech stále více místa zabírá baronova postupující nemoc. Korespondenci doplňují dva Bauerovy dopisy Spaunovi, jejichž kopie jsou rovněž uchovány v Albertině. Hlavním tématem prvního je výroba váz, které chtěl architekt vystavit ve Vídeňské secesi, druhý dokládá Bauerovu snahu se Spaunovou pomocí získat titul stavebního rady. Dopisy jsou zde přetištěny v téměř úplném znění.

< zpět
| resumé |

Zprávy

Anna Habánová

"Edler Wettstreit der beiden Völker." Die Anfänge der Tätigkeit der Reichenberger Kreisgruppe des Metznerbundes, die Oktobergruppe und Erwin Müller

"Ušlechtilá soutěž obou národů." Počátky činnosti liberecké pobočky Metznerbundu, výtvarná skupina Oktobergruppe a Erwin Müller

s. 415-426

Spolková činnost německy hovořících výtvarných umělců z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném Československu byla úzce spojena s Metznerbundem - spolkem německých výtvarníků v Čechách. Toto uskupení vzniklo v roce 1920 v Teplicích a jeho hlavní sídlo se měnilo podle bydliště svého předsedy. V první polovině dvacátých let se nalézalo v Liberci, jednom z nejdůležitějších center Němců v Čechách. S podporou libereckého magistrátu zde byla zřízena výstavní hala, liberecká pobočka Metznerbundu začala vydávat spolkový časopis a v říjnu 1922 se poprvé prezentovalo uskupení nejmladší nastupující generace malířů a grafiků Oktobergruppe. Jejím nejvýznamnějším členem se stal Erwin Müller, jehož tvorba byla od počátku ovlivněna expresionismem a především realistickými tendencemi nové věcnosti. Při sledování tvorby členů Metznerbundu není možné se vyhnout nejrůznějším otázkám. Jednou z nich je především význam německo-českého výtvarného umění pro český dějepis umění, a to nejen meziválečný. Jasná odpověď není doposud formulována z několika důvodů: Metznerbund neměl uměleckou jury - jeho členem se stali vesměs všichni německy hovořící umělci z Čech, Moravy a Slezska. Setkáváme se tudíž s nevyrovnanou kvalitou jednotlivých členů. Důležitější je ovšem formulování odpovědi na otázku, jaký vliv mají vyhrocující se politické a nacionální myšlenky především třicátých let na současné nazírání na spolek a jeho jednotlivé členy. Odpovědi na tyto i další otázky bude možné nalézt až po relevantním zhodnocení činnosti spolku. Předkládaná studie stojí na počátku tohoto výzkumu.

< zpět
| resumé | pdf |

Markéta Svobodová

Užitá typografie a knižní grafika v díle architekta Františka Kalivody

Applied Typography and Book Graphics in the Work of the Architect František Kalivoda

s. 426-437

Text věnuje pozornost typografické činnosti Františka Kalivody (1913-1971), brněnského funkcionalistického architekta, urbanisty, filmového teoretika, organizátora, redaktora i pedagoga, který významně zasáhl do kulturního dění předválečného i poválečného Československa. Kalivodovo produktivní období spadá do třicátých let 20. století, kdy do Československa přišly z Německa a Švýcarska funkcionalismus a nová věcnost. Architektova grafická a typografická činnost vyvrcholila koncem třicátých let v časopisech Ekran a Telehor. Text poukazuje na Kalivodovy české kontakty (s Bedřichem Václavkem, Evženem Linhartem, Bohuslavem Fuchsem, Josefem Vydrou, Zdeňkem Rossmannem) i kontakty zahraniční (s László Moholy-Nagyem, Janem Tschicholdem a Paulem Rennerem) a jejich vliv na Kalivodovu typografickou tvorbu, především na přínos moderního sanserifového písma Futura německého typografa Paula Rennera. Své zkušenosti z avantgardy Kalivoda přenesl plynule do typografických a grafických realizací padesátých a šedesátých let 20. století - například edice Kartografie a urbanismus, Zprávy Zemského studijního a plánovacího ústavu Moravskoslezského nebo publikace o Brně. Jako jeden z mála dokázal přejít z "výtvarné" grafiky k aplikované tiskovině, zpracované nejnovějšími technologickými postupy. Díky svým mezinárodním i domácím kontaktům a povaze precizního architekta umně využil možností českého polygrafického průmyslu, který bezesporu byl schopen vytvářet věci srovnatelné se západními publikacemi. Zúročil rovněž odborné i organizační zkušenosti z vlastní architektonické kanceláře a z vedení sekce fi-fo Levé fronty (čerpal z české poválečné fotografie). Jeho práce se tak mohou řadit k těm nejlepším dílům, která měla vliv na vysokou kulturu typografie a knižní grafiky v Československu.

< zpět
| resumé |

Recenze

Karel Thein

Alexander Nagel - Christopher S. Wood, Anachronic Renaissance

s. 437-439

Sarah W. Lynch - Elizabeth J. Petcu

Lenka Stolárová - Vít Vlnas (eds), Karel Škréta (1610-1674). Doba a dílo / Karel Škréta (1610-1674): His Work and His Era

s. 439-442

Taťána Petrasová

Werner Telesko - Richard Kurdiovsky - Andreas Nierhaus (edd.), Die Wiener Hofburg und der Rezidenzbau in Mitteleuropa im 19. Jahrhundert. Monarchische Repräsentation zwischen Ideal und Wirklichkeit

s. 442-444

Petr Wittlich

Dominique Viéville - Aline Magnien - Roland Recht - Pierre Buralio, L'Invention de l'Oeuvre Rodin et les Ambassadeurs. - David J. Getsy, Rodin, Sex and the Making of Modern Sculpture. - Cathrine Chevillot (ed.), Oublier Rodin?, La Sculpture a Paris, 1905-1914

s. 445-447

Anotace

s. 447-449 

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 450-452 

Česká resumé / English Summaries

s. 453-458