Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

6/2015

Články

Jan Dienstbier – Ondřej Faktor

Obrázky z pekla. Souvislosti několika vyobrazení Posledního soudu z počátku 14. století

Pictures from Hell: Links between Several Early 14th-Century Depictions of the Last Judgment 

s. 434-457

Příspěvek se věnuje širším souvislostem čtyř nástěnných maleb s tématem Posledního soudu z první poloviny 14. století: v kostelech sv. Mikuláše v Boleticích, sv. Mikuláše a Linharta v Dolních Slověnicích, Narození Panny Marie v Pičíně a malované prostory v suterénu bývalého domu zvoníka u děkanského kostela v Broumově. Ukazujeme, že pojetí pekla, které se vymyká běžnému západnímu typu, v němž hlavní roli hraje sociální stratifikace hříšníků, má ve všech lokalitách podobné rysy. Ve vyobrazení hříšníků lze přitom vysledovat snahu podat přestupky v konkrétní podobě, a nikoli pouze jako odkaz na jeden z ustálených typů oblíbeného tématu sedmi smrtelných hříchů. Zkoumáme, jakou roli hraje zapojení těchto motivů do kontextu Posledního soudu i širších cyklů, jichž je v daných případech vyobrazení Posledního soudu jen jednou z částí. Pro sledovanou ikonografii řemeslníků v pekle nacházíme více obdob v zahraničí (například Chaldon v anglickém hrabství Surrey, Bergen na Rujáně, portál münsteru v Bernu). Tendence zobrazovat hříchy konkrétně se paralelně objevuje v soudobých divadelních hrách a satirách, souvisí však i s vývojem středověké spirituality (větší důraz církve na každodenní hříchy laiků a zpověď od 13. století). Na středověkých nástěnných malbách se přitom konkretizace hříchů objevují paralelně se snahou zachytit hřích jako typ v rámci vyvíjejícího se konceptu sedmi smrtelných hříchů. V souvislosti s těmito ikonografickými schématy si všímáme vyobrazení postavy šenkýřky, které se objevuje v celé Evropě v řadě výtvarných i literárních památek od 13. století až hluboko do novověku. Typ šenkýřky má kořeny jak v reálné sociální situaci provozovatelek krčem, tak v soudobých misogynních představách. Obraz zjevně vynikal pozoruhodnou životaschopností – naposledy jej u nás lze doložit ještě v sousedských hrách českého baroka.

< zpět
| resumé |

Vendula Hnídková

Moskva viditelná a neviditelná. Předvoj socialistického realismu v české architektuře

Visible and Invisible Moscow: The Vanguard of Socialist Realism in Czech Architecture

s. 458-464

Socialistický realismus je jedním z mála stylů, který nevznikl spontánně v uměleckých kruzích, nýbrž byl vyvinut na přímou politickou objednávku. A právě z mocenských pozic byl také diktován tvůrčím jedincům, kteří v poválečném Československu museli věnovat mnoho úsilí na vynalezení jeho optimálních forem. Ovšem už ve třicátých letech se česká veřejnost seznamovala s tímto kulturním fenoménem prostřednictvím tisku, umělecké produkce a také osobních cest po Sovětském svazu. Specifickou formu pak představovaly zejména masové sjezdy profesních skupin, které se staly oblíbeným instrumentem k nastolení nového vizuálního kánonu. Také někteří z českých umělců se řadili mezi jejich hosty a o těchto událostech podali svá svědectví. Článek se proto zaměřuje zejména na problematiku v českém kontextu dosud neprobádanou, a to na I. všesvazový sjezd sovětských architektů, který se uskutečnil v červnu 1937 v Moskvě. V atmosféře probíhajících politických procesů byla zinscenována spektakulární podívaná, během níž měla být stvrzena metoda socialistického realismu jako závazný tvůrčí princip sovětských architektů. Průběh i výsledek sjezdu však zdaleka nebyl tak přesvědčivý, jednoznačný a nezpochybnitelný ve vztahu k socialistickému realismu, jak si organizátoři přáli. Svědectví o této pozoruhodné veřejné polemice lze vyčíst z archivních pramenů, denního tisku a odborných časopisů. Přitom obzvlášť cennou skupinu dobových dokumentů tvoří reportáže a vzpomínky zahraničních architektů, kteří byli do Moskvy na sjezd pozváni. Šlo o reprezentativní sestavu, v níž krom dalších figurovali Frank Lloyd Wright, Sven Markelius, Harald Hals, Francis Jourdain, Marcel Lods, André Lurçat, ale také Pavel Janák a Josef Gočár.

< zpět
| resumé |

Marjeta Ciglenečki

The Kurent: Artistic Interpretations

Kurent: Umělecké interpretace

s. 465-480

Kurent (také korant) je nejpopulárnější tradiční masopustní maska z oblasti kolem města Ptuj ve východním Slovinsku. Předpokládá se, že její původ sahá do antiky, avšak někteří badatelé ji spojují se slovanskou kulturou a migrací Slovanů do střední Evropy a na Balkán v raném středověku. Kurent patří do velké skupiny masek oblečených do kožichu, které jsou známé po celé Evropě. Jejich účelem vždy bylo zahánět zimu a ohlašovat jaro. V okolí Ptuje je dodnes tradice kurenta a dalších masopustních masek velmi živá, což je mimořádně vzácné. První písemné prameny týkající se kurenta a dalších masopustních masek z této oblasti se objevily v polovině 19. století. Související etnografický výzkum zintenzivněl ve třicátých letech 20. století, kdy kurent začal přitahovat také pozornost umělců. Mnoho umělců nedokázalo odolat pokušení kurenta namalovat (nebo vytvořit sochy, fotografie, romány, básně a filmy). Za zmínku stojí zejména fotograf Stojan Kerbler (narozen 1938) a malíř France Mihelič (1907–1998), pro něhož se postava masopustní masky stala oblíbeným a stálým motivem. Od jeho prvního obrazu Mrtvý kurent (1938) po kresby z posledních let života se zobrazení a symbolika Miheličova kurenta radikálně proměnily. Je příznačné, že některá z jeho nejpopulárnějších děl ovlivnila pojetí masopustní masky obecně. Umělcova interpretace masky, která je ovšem poněkud v rozporu se závěry etnologů, měla také značný vliv na pořádání každoročního masopustu v Ptuji. Tvorba dvou umělců – Franceho Miheliče a Stojana Kerblera – se výrazně odlišuje, přesto se oba věnovali kouzlu starých mýtů, které lze stále vysledovat v masopustní tradici, a objevili svou vlastní interpretaci tohoto motivu prostřednictvím hlubokého, citlivého a pravidelného pozorování událostí a vlastního názoru na pozůstatky pohanských rituálů.

< zpět
| resumé |

Archiv

Milada Studničková (ed.)

Josef Krása: Mandevillův cestopis a jeho antické zdroje

Josef Krása: Illuminations Created for the Czech Translation of Mandeville’s Travels 

s. 481-484

Studie zabývající se antickými prameny iluminací k českému překladu Mandevillova cestopisu v rukopise Britské knihovny v Londýně Ms. Additional 24189 patří k dosud nepublikovaným textům Josefa Krásy ze soukromého rodinného archivu, které jako připomínku třicátého výročí úmrtí tohoto významného českého historika umění otiskujeme v našem časopise. Jde o přednášku, která zazněla na pracovním setkání Antické tradice v českém umění, uspořádaném ve dnech 22.–23. listopadu 1982 ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Akce tematicky navazovala na stejnojmennou výstavu v Královském letohrádku (srpen až říjen 1982), kterou Národní galerie připravila v souvislosti s konáním 16. mezinárodní konference EIRÉNÉ v Praze. Pozoruhodnými londýnskými kresbami, jež do kontextu českého umění poprvé zařadil Otto Pächt, se Josef Krása intenzivně zabýval na počátku osmdesátých let minulého století, kdy připravoval doprovodný komentář k vydání faksimile rukopisu. Publikace vyšla v roce 1983 v anglické a německé mutaci (The Travels of Sir John Mandeville: A Manuscript in the British Library, New York, George Braziller, 1983; Die Reisen des Ritters John Mandeville, München, Prestel-Verlag, 1983). Text přednášky se tak do určité míry shoduje s jeho popisem iluminací na fol. 15r a 16r (The Travels, plate 19, 27).

< zpět
| resumé |

Zprávy

Martina Kovářová

Franz Ignaz Günther und sein Werk in Olmütz

K dílu Franze Ignaze Günthera v Olomouci

s. 485-491

Článek se věnuje řezbám představujícím Vzkříšeného Krista z let 1752–1753, vytvořeným špičkovým bavorským rokokovým sochařem Franzem Ignazem Güntherem (1725–1775) pro olomoucké kostely sv. Mořice a sv. Michala. O umělcově rané tvorbě a jeho působení na území Moravy je nám známo zatím poměrně málo informací. Díky objevu Viléma Jůzy, jenž umělci v polovině padesátých let minulého století připsal sochařskou výzdobu hlavního oltáře kostela Nejsvětější Trojice v Kopřivné na Šumpersku, se záhy dostalo této fázi umělcovy tvorby patřičné pozornosti bavorských badatelů, kteří ve svých statích uvedli možné hypotézy, vysvětlující důvody umělcova příchodu na Moravu. Dvě nově připsané řezby potvrzují dřívější předpoklad, že Günther byl v rozmezí let 1752–1753 činný jako tovaryš v dílně olomouckého sochaře Ondřeje Zahnera (1709–1752). Tehdy byl osloven hraběcím rodem Žerotínů-Lingenau k provedení sochařské výzdoby hlavního oltáře kostela Nejsvětější Trojice v Kopřivné.

< zpět
| resumé | pdf |

Recenze

Sophie Oosterwijk

Jan Chlíbec – Jiří Roháček, Figure & Lettering: Sepulchral Sculpture of the Jagiellonian Period in Bohemia

s. 492-493

Roman Prahl

Eva Bendová – Ondřej Váša, Proměny Williama Hogartha. Nezřízenost bídy

s. 494-495

Lucie Valdhansová

Joseph Masheck, Adolf Loos. The Art of Architecture

s. 496-497

Pavel Zatloukal

Jindřich Vybíral, Leopold Bauer – Heretik moderní architektury

s. 498-501

Lada Hubatová-Vacková

Iva Mojžišová, Škola moderného videnia. Bratislavská ŠUR 1928–1939 / Ľubomír Longauer, Vyzliekanie z kroja. Úžitková grafika na Slovensku po roku 1918, 2. Okruh Školy umeleckých remesiel

s. 502-505

Tomáš Pospiszyl

Anna Pravdová – Tomáš Winter (edd.), Seňorita Franco a Krvavý pes. Malíř, karikaturista a ilustrátor Antonín Pelc (1895–1967)

s. 505-506

Anotace

s. 507-510

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 511-513

Česká resumé / English Summaries

s. 514-518

Obsah LXIII. ročníku Umění / Art

s. 519-520