Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

4/2015

Články

Tereza Johanidesová

„Úzkost z vlivu“ v dějinách umění

‘Anxiety of Influence’ in Art History

s. 250-262

Historici umění často při svých interpretacích pracují s termínem „vliv“ jako s naprosto běžným pojmovým nástrojem, aniž si uvědomují úskalí, jež s sebou jeho užívání při uměleckohistorickém výkladu nese. Kritická analýza vlivu, který se ukazuje jako příliš vágní a terminologicky nepřesně vymezený pojmem, může odhalit jeho zásadní nedostatky. Stačí poukázat na astrologické kořeny tohoto slova. Vliv v astrologii představoval neviditelnou a neuchopitelnou sílu, o níž se dalo hovořit pouze na základě pozorování jejích účinků. Při nedostatečné reflexi může hrozit, že originální astrologický význam a s ním spojené konotace analyzovaného pojmu budou přetrvávat i v prostředí dějin umění. Jeden z nejproblematičtějších bodů vlivologie představuje především jednosměrná kauzalita, kterou termín implikuje. Tento problém se o to výrazněji vyjevuje v porovnání s dalšími koncepty, navazujícími a zároveň ostře se vyhraňujícími vůči vlivu, k nimž patří především intertextualita, jež se zrodila z tendence vymýtit vlivologii v literární komparatistice, a v současnosti se ukazuje jako více než aktuální také v prostředí uměleckohistorické vědy pod označením interpiktorialita, anebo apropriace jako nedílná strategie postmoderního umění. I v českém dějepisu umění lze nalézt snahy, jak se metodologicky zajímavým způsobem vypořádat s vlivem. Od vlivologie plně uplatňované ve formalistně-genetickém dějepisu umění Vojtěcha Birnbauma lze přes kritiku vlivu u Václava Richtera dospět až k teorii napodobivé antiteze Rudolfa Chadraby, jež vznikla z velké části právě jako reakce na příliš mechanické chápání vlivu v metodologii dějin umění, ve stejné době, kdy s takřka totožným konceptem takzvané symbolické apropriace vystoupil historik islámského umění Oleg Grabar.

< zpět
| resumé |

Jana Peroutková

Transforming Babylon into Jerusalem: Chronology and dating of the architectural sculpture of the Church of Our Lady before Týn in the days of the Luxembourgs

Proměnit Babylon v Jeruzalém. Chronologie a datace architektonické skulptury chrámu Matky Boží před Týnem v lucemburském období

s. 263-288

Studie se zaměřuje na architektonickou skulpturu chrámu Matky Boží před Týnem v lucemburské době. Dochovaný soubor sochařských prací podrobuje znovu zhodnocení formální a datační roviny, čemuž přispívají i nové výsledky dendrochronologických expertiz, řeší chronologii sochařských prací, podíl jednotlivých sochařských osobností i ikonografická a ikonologická hlediska památky. Práce na severním portále a sedile můžeme vnímat jako syntézu dobově moderních evropských uměleckých přístupů. Je zde cítit hluboké poučení severoitalským popisánovským uměleckým prostředím i novým franko-flámským realismem. Tato zkušenost je ovšem vsazena do pevných základů středoevropské sochařské produkce, jak ji známe především z parléřovských center. Charakterem a ikonografií se práce na severním portále dají vročit do politického a duchovního prostředí pražského centra šedesátých a počátku sedmdesátých let 14. století. Netypickou ikonografii lze odvodit od fenoménu nové zbožnosti a s tím úzce spojeného reformačního myšlenkového rámce. V kontextu středoevropské sochařské produkce lze tyto práce po i formální stránce začlenit do přelomu šedesátých a sedmdesátých let 14. století. Avšak portál byl zaklenut až v některé z následujících stavebních etap. Severní sedile, které je viditelně druhotně vložené, je jistě reakcí na osobnost mladého krále Václava IV., jenž se brzy po smrti svého otce stěhuje do bezprostřední blízkosti Týnského chrámu. To potvrzuje nejen erb s císařskou orlicí v květinové borduře jeho šatu, ale i další ikonografie, která je úzce provázána s ranou václavskou emblematikou. Můžeme předpokládat, že sedile náleží do časného období Václavovy vlády, do raných osmdesátých let 14. století. Dataci jižního sedile je možné odvodit z postupu stavebních prací a vložit jej do první poloviny sedmdesátých let 14. století, stejně tak jako práce na konzolách pokladnice. Architektura i reliéfy portálu, sedilií, konzoly pokladnice i malá konzolka severní lodi byly výrazně barevně polychromovány, tato barevnost je na některých místech patrná do dnešních dob a může sloužit jako podklad k předpokládaným barevným rekonstrukcím.

< zpět
| resumé | pdf |

Jana Zapletalová

Malíř Giovanni Carlone na Moravě. Stará Voda

Painter Giovanni Carlone in Moravia: Stará Voda 

s. 289-306

Dnes devastovaný kostel sv. Jakuba Většího a sv. Anny ve Staré Vodě ve vojenském újezdu Libavá náležel na konci 17. století k nejdůležitějším poutním místům olomoucké diecéze. Za stavbou nového kostela stál v letech 1682–1688 kníže-biskup Karel II. z Liechtentesteinu-Castelcorna (1624–1695), jakožto mecenáš a objednavatel výzdoby. Zásadní podíl na podobě kostela a dekoraci jeho interiérů, jejichž starší podoba je dnes známa pouze z archiválií a fotodokumentace, nesli umělci z oblasti lombardských jezer. Architektonické plány pocházejí od císařského architekta Giovanniho Pietra Tencally (1629–1702) z Bissone, kamenické a sochařské práce provedl Andrea Aglio (kolem 1650–1698) z Arza, štuky vytvořili Matteo Rezzi a křestním jménem neuvedený člen rodiny Fontanů z Chiassa. Studium malířské výzdoby kostela ve Staré Vodě, které je hlavním námětem článku, obohatilo seznam známých freskařů pracujících v 17. století na Moravě o jméno dalšího ticinského malíře – Giovanniho Carlona (1636–1713) z Rovia, jenž vymaloval centrální fresku na klenbě lodi i čtyři alegorická znázornění kontinentů na jejích stěnách. Dochované, byť značně poničené Carlonovy malby se vyznačují neobvyklou ikonografií s emblematickými prvky. Pro sestavení programu malířské výzdoby byl nepochybně využit vedle jiných spisů traktát Jacoba Masena Speculum Imaginum Veritatis Occultae. Malby ve Staré Vodě patrně nevycházejí z existujících emblémů, nýbrž podobně jako na Svatém Kopečku u Olomouce uchopují se znalostí Masenovy teorie zobrazená témata invenčně a svébytně. I když Carlonovy fresky nedosahují náročnosti programu malířské výzdoby baziliky na Svatém Kopečku, paralely mezi konstrukcí některých maleb jsou evidentní. Nelze proto vyloučit, že rovněž za ikonografií starovodských fresek stál Martin Antonín Lublinský (1636–1690). Malířská výzdoba kostela sv. Jakuba Většího a sv. Anny ve Staré Vodě dokumentuje vysoké ambice Karla II. z Liechtensteinu-Castelcorna v roli mecenáše a potvrzuje vyspělost kulturního a intelektuálního prostředí Olomouce posledních desetiletí 17. století.

< zpět
| resumé |

Zprávy

Jakub Hauser

Výtvarníci ruské a ukrajinské meziválečné emigrace a slovanská galerie Jiřího Karáska ze Lvovic

Russian and Ukrainian Émigré Artists in the Interwar Period and Jiří Karásek of Lvovice’s Slavic Gallery

s. 307-322

Vývoji uměleckých sbírek básníka Jiřího Karáska ze Lvovic a expozici jeho galerie v pražském Tyršově domě, veřejně přístupné od roku 1925, byla dosud věnována pozornost převážně v obecné rovině. Karáskova koexistence s Československou obcí sokolskou a jeho snahy o vybudování specificky slovanské sbírky dosud unikaly konkrétnějšímu badatelskému zájmu. Článek sleduje proměny Karáskových sběratelských preferencí od 20. let minulého století a roli jeho blízkých kontaktů s představiteli emigrace z území bývalého carského Ruska pro vývoj akviziční a výstavní politiky jeho galerie. Popisuje formování koncepce jeho sbírky v kontextu lokálních požadavků na vznik obrazárny slovanských autorů a jeho vymezovaní se proti domněle konkurenčnímu projektu sbírky Slovanského ústavu, iniciované ruským historikem umění a byzantologem Nikolajem Okuněvem. Na základě archivních a sbírkových fondů Karáskovy galerie, které dnes představují jeden z nejvýznamnějších oddílů sbírek Památníku národního písemnictví, sleduje text Karáskovy kontakty s výtvarníky ruského a ukrajinského exilu. Ty se odrazily v podobě sbírky i expozice jeho galerie, v jejím výstavním programu a v básníkově publikační činnosti. Jiří Karásek ze Lvovic se prokazatelně snažil ve své sbírkotvorné činnosti pokrýt tvorbu výtvarníků emigrantů z Ruska žijících v Československu. Nejintenzivnější kontakty udržoval s několika autory, především s malířem Platonem Dějevem a sochaři Alexandrem Golovinem a Eugenijem Bržezinským. Propagaci tvorby Dějeva a Golovina se věnoval na stránkách periodik i ve formování stálé expozice své galerie, s Golovinem udržoval kontakt i po umělcově další emigraci do Paříže.

< zpět
| resumé |

Recenze

Jan Zachariáš

Felix Thürlemann, Mehr als ein Bild. Für eine Kunstgeschichte des hyperimage

s. 323-325

Jan Chlíbec

Petr Jindra – Michaela Ottová (edd.), Obrazy krásy a spásy. Gotika v jihozápadních Čechách

s. 325-330

Radka Nokkala Miltová

Ivan Prokop Muchka – Ivo Purš – Sylva Dobalová – Jaroslava Hausenblasová, Hvězda. Arcivévoda Ferdinand Tyrolský a jeho letohrádek v evropském kontextu

s. 330-332

Aleš Veselý

Tomáš Valeš, Příběhy slávy a zapomnění. Znojemští umělci, jejich díla a osudy na sklonku baroka

s. 332-334

Steffen Eigl

Aleš Filip – Roman Musil (edd.), Mnichov. Zářící metropole umění 1870–1918 / München. Leuchtende Kunstmetropole 1870–1918

s. 334-337

Anotace

s. 338-340

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 341-343

Česká resumé / English Summaries

s. 344-347