Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

3/2015

Články

James Elkins – Richard Gregor

The Homonymic Curtain 

Homonymní opona

s. 150-155

Tento esej, vzniklý ze spolupráce dvou autorů, chce uvést novou koncepci psaní poválečných dějin umění. Richard Gregor, jenž píše o dějinách slovenského umění padesátých let a pozdějších desetiletí, se domnívá, že nedorozumění a dezinterpretace umění v západní a východní Evropě způsobují obtíže při porozumění pojmům jako „konceptuální umění“ nebo „pop art“. Jeho koncepce „homonymní opony“ popisuje podobu těchto nedorozumění. James Elkins pracuje na knize o globálních dějinách umění a využívá přitom podobnou myšlenku: jeho „koncept slovníku“ představuje metodu, jak nově definovat odborné názvy pro každý kulturní kontext. V učebnici by například každá kapitola mohla začínat slovníkem termínů redefinovaných tak, aby odpovídaly období, praxi, národu, regionu nebo historickému okamžiku zachycenému v této kapitole. Výrazy jako „kubismus“, „konceptualismus“, „avantgarda“ nebo „formalismus“ by mohly být nově definovány v každém novém kontextu. Domnívali jsme se, že tímto způsobem bychom mohli zůstat přístupní k radikálním reinterpretacím, které poznamenávají velké oblasti modernismu a postmodernismu. Například kapitola o modernismu v Chile by mohla být uvedena novou kontextuální definicí pojmu kubismu s upozorněním, že v Chile se nevyskytovali téměř žádní kubisté a kubismus byl chápán výrazně odlišnějším způsobem než ve Francii. Kapitola by mohla začínat poznámkou, že kubismus byl považován spíše za formální experiment než za nezbytnou novou orientaci avantgardy a že v chilském kontextu chyběla kritická debata, která ho doprovázela a podporovala v Paříži. Čtenáři by mohli být vyzváni, aby při čtení kapitoly chápali pojem „kubismus“ v tomto jednodušším a schematičtějším vymezení. Pojetí „homonymní opony“ a „koncept slovníku“ spolu úzce souvisejí. Jejich autoři si v tomto eseji navzájem vyměňují myšlenky a navrhují řešení aktuálních problémů interpretace.

< zpět
| resumé |

Pavel Suchánek – Tomáš Valeš

Der Bildhauer Andreas Schweigl und die Sakralkunst in Mähren zur Zeit der josephinischen Reformen

Sochař Ondřej Schweigl a sakrální umění na Moravě v éře josefinských reforem

s. 156-181

Reformní církevní politika císaře Josefa II. (vládl 1780–1790), provázená masivním rušením klášterů a laických náboženských bratrstev, reformami liturgie a příklonem ke strohým klasicistním formám, je historiky umění považována za jednu z příčin konce baroka. Razantní omezení objednávek umění ze strany bohatých církevních institucí a všudypřítomných laických konfraternit jako jedněch z nejčastějších objednavatelů umění v 17. a 18. století zásadně ovlivnilo možnosti uplatnění umělců v provinciích a ukončilo dlouhou kontinuitu mnohých a po generace fungujících měšťanských dílen. Naproti tomu i josefínské reformy, jež zůstaly i po zrušení několika nejkontroverznějších Josefových dekretů po jeho smrti v platnosti, přinesly umělcům řadu nových úkolů a tvůrčích výzev. Názorně to ukazuje případ brněnského „učeného“ sochaře Ondřeje Schweigla (1735–1812), v jehož tvorbě i nadále dominovaly tradiční církevní zakázky, avšak jejich charakter se oproti počátkům jeho kariéry výrazně proměnil. Studie detailně zkoumá tyto proměny sakrálního prostoru josefínské éry. Konfrontuje obecné teoretické představy s praktickými problémy, které spoluutvářely podobu nových sakrálních projektů. Věnuje se roli centrálních i provinčních úřadů a rovněž mechanismům, jejichž prostřednictvím byla aktivně formována podoba veřejných církevních zakázek. Studie analyzuje tři desetiletí tvorby Ondřeje Schweigla, jenž od počátku vlády Josefa II. do své smrti dodal se svou dílnou uměleckou výzdobu do bezmála tří desítek kostelů v různých částech Moravy, Slezska a Dolních Rakous. Schweiglovi se přitom podařilo nejenom úspěšně se profesně prosadit v podmínkách nové státní církevní a stavební politiky, ale především díky svému vzdělání, uměleckým schopnostem i spolupráci s dalšími tvůrci dokázal vlastní invenční uměleckou tvorbou také sám aktivně formovat původně značně obecnou představu o novém pojetí sakrálního interiéru na přelomu 18. a 19. století.

< zpět
| resumé | pdf |

Katarzyna Cytlak

Complexity and Contradiction in Central European Radical Architecture. Experiments in Art and Architecture in the 1970s

Složitost a protiklad ve středoevropské radikální architektuře. Experimenty v umění a architektuře v sedmdesátých letech 20. století

s. 182-203

Článek se zabývá otázkou existence vizionářského nebo „radikálního“ přístupu k architektuře ve středovýchodní Evropě. Za pomoci příkladů umělecké a architektonické tvorby sedmdesátých let z Polska, Československa, Maďarska a Rumunska hledá odpovědi na otázky týkající se charakteru pokusů, které podnikali v umění a architektuře východního bloku „nearchitekti“. Mohli bychom mluvit o homogenním hnutí experimentální architektury v této oblasti v sedmdesátých letech? Měly architektonické projekty tohoto období společné charakteristiky a cíle? Lišily se projekty od podobných návrhů vytvářených v západní Evropě v téže době? Nejdříve představujme několik příkladů, které ukazují formální souvislosti mezi východoevropskými architektonickými koncepcemi a projekty některých západních architektů a umělců. Poté podrobně analyzujme koncepční, substanciální a sémantické sbližování i rozdíly mezi architektonickými projekty z Východu a Západu. Na závěr poukazujeme na originální charakter východoevropské architektury. Článek předkládá kritickou reflexi architektury vnímané v kontextu autoritářského politického systému. Při zkoumání architektonických projektů z východní a střední Evropy se zaměřuje především na vztah mezi formálním jazykem architektury a jeho ideologickými, politickými a sociálními konotacemi.

< zpět
| resumé |

Archiv

Lubomír Konečný

Josef Krása: Jacob Burckhardt

Recently Discovered Writings by Josef Krása

s. 204-208

V letošním roce uplynulo třicet let od úmrtí Josefa Krásy (9. 8. 1933 – 20. 2. 1985), jednoho z nejvýznamnějších českých historiků umění. Toto výročí připomněla výstava ve Window Gallery Ústavu dějin umění AV ČR v Praze, která ukázala nejen Krásův „život a dílo“, ale přinesla i nejedno překvapení. Představila Josefa Krásu také jako sportovce, lehkého atleta, a jako autora kreseb, kterými bravurně zaznamenával předměty svého odborného zájmu. Není dostatečně známo, že Josef Krása se intenzivně zajímal o historiografii a metodologii dějin umění a plody tohoto zájmu zveřejňoval zejména v závěru svého života v osmdesátých letech minulého století. Tehdy byly publikovány jeho doslovy v knihách Lva Fjodoroviče Žegina (Jazyk malířského díla: Konvencionální povaha umění minulosti, 1980), Erwina Panofského (Význam ve výtvarném umění, 1981), Vincence Kramáře (O obrazech a galeriích, 1983) a Ernsta H. Gombricha (Umění a iluze: Studie o psychologii obrazového znázorňování, 1985); pro Kapitoly z českého dějepisu umění (1986) napsal medailony Vincence Kramáře, Karla Chytila a Jana Květa. Recentní pořádání Krásovy pozůstalosti uložené v oddělení dokumentace Ústavu dějin umění vedlo k nalezení několika dosud nepublikovaných textů metodologického anebo historiografického charakteru, které byly předneseny na konferencích, jejichž materiály posléze z různých důvodů nebyly vydány. Takový je případ studií Některá kriteria interpretace (1981) a Antické tradice v českém umění (1982). Zvláštní skupinu pak tvoří práce věnované významným osobnostem kulturní historie: další studie o Chytilovi, Poznámky k dílu Konrada Burdacha a zde otištěný text o Jacobu Burckhardtovi. Ten vznikl snad v roce 1973 pro pravděpodobně nerealizovaný přednáškový cyklus. Ústav dějin umění plánuje vydání všech uvedených studií v jednom samostatném svazku.

< zpět
| resumé |

Zprávy

Veronika Rollová

Otevírání Pražského hradu v šedesátých letech. Nerealizovaná alej Socialismu

The Opening of Prague Castle in the 1960s and the Never Implemented Plan for an ‘Avenue of Socialism’ (1959–1968)

s. 209-220

Nová československá ústava z roku 1960 deklarovala vybudování socialismu v Československu. Tento dějinný okamžik měla podpořit zesílená propaganda. Jedním z jejích hlavních ohnisek se stal Pražský hrad, který se v šedesátých letech začal znovu otevírat lidem. V roce 1959 byla politbyrem Ústředního výboru Komunistické strany Československa ustavena tzv. Ideová rada pro úpravy Pražského hradu. Jejím úkolem byla příprava a realizace koncepce rozsáhlých stavebních úprav, které měly vyjádřit „svým významem i rozsahem historickou epochu dovršení výstavby socialismu v naší vlasti“ a dát najevo, že Pražský hrad není jen místem reprezentačního charakteru, ale také „pracovním místem, kde se v plné šíři odráží budovatelské úsilí a denní život pracujících celé republiky“. Předsedou Ideové rady byl prezident republiky a první tajemník ÚV KSČ a dále ji tvořili významní političtí i vědečtí pracovníci a zástupci kulturních a společenských organizací spolu s vedoucím Kanceláře prezidenta republiky. Předpokládalo se, že se Pražský hrad stane cílem zájezdů pracujících, kteří zamíří do Paláce práce či Muzea dějin československého lidu, a Dům československých dětí přivítá nejmladší návštěvníky. Vrcholem nové ideové koncepce měla být tzv. alej Socialismu, procházková trasa, vytvářející monumentální spojení Hradu s „budoucím ideovým městským centrem“ na Letné. Měla být vyzdobena uměleckými díly na téma cesty Československa k socialismu. Alej nebyla nikdy realizována, na tom, jak se její koncepce v průběhu let 1959 až 1967 vyvíjela, přesto můžeme pozorovat proměny přístupu předních představitelů režimu k výtvarnému umění a k propagandě.

< zpět
| resumé |

Recenze

Michael Ann Holly

Ján Bakoš, Discourses and Strategies: The Role of the Vienna School in Shaping Central European Approaches to Art History & Related Discourses

s. 221-223

Klára Benešovská

Roman Lavička, Pozdně gotické kostely na rožmberském panství

s. 223-225

Blanka Kubíková

Ingrid Štibraná, Rodová portrétna galéria a umelecké zbierky Pálffyovcov na Červenom Kameni. Obdobie prvých troch generácií rodu v 16.–17. storočí

s. 225-229

Petra Oulíková

Jiří Fronek, Johann Hiebel (1679–1755). Malíř fresek středoevropského baroka

s. 229-231

Dagmar Ždychová

Brouillon KUB, Les artistes cubistes et la caricature 1911–1918

s. 231-233

Robert Silverio

Tomáš Pospěch (ed.), Česká fotografie 1938–2000 v recenzích, textech, dokumentech / Tomáš Pospěch, Myslet fotografii. Česká fotografie 1938–2000

s. 233-235

Anotace

s. 236-238

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 239-242

Česká resumé / English Summaries

s. 243-247