Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

1/2/2015

Články

Ivo Hlobil

Challenge and Risk: The Parlerian Statues on the Old Town Tower of Charles Bridge. A Reinterpretation

Výzva a riziko: program parléřovských skulptur na Staroměstské věži Karlova mostu, podněty k jeho reinterpretaci

s. 2-33

Úvahy o přibližné době vzniku výzdoby Staroměstské mostecké věže oscilují kolem letopočtu úmrtí Karla IV. (1378). Ovšem mimořádná socha Věžníka vznikla až s definitivním dokončením věže v roce 1451. Významem zdejší sochařské výzdoby se zejména zabývali Karel Stejskal, Rudolf Chadraba, Jaromír Homolka, Ivo Kořán a naposledy Jakub Vítovský. Stať stručně rekapituluje závěry, k nimž tito historici umění dospěli. Interpretace mimořádného souboru monumentálních parléřovských skulptur znamená velkou badatelskou výzvu a zároveň vysoké riziko chybných závěrů a historizujících fabulací. Autor stati připojil vlastní podněty k reinterpretaci. Upozorňuje, že vžitá pojmenování „západní“ a „východní průčelí“ Staroměstské mostecké věže vyhovují orientačně, ale z historického hlediska nepostačují. Západní průčelí považuje analyticky za přiměřenější označovat jako „staroměstské“, východní jako „císařské či královské“. Přítomnost lva nad sochami Karla IV. a Václava IV. inovativně chápe jako symbol jejich a věčného života obou Lucemburků. Dále upozorňuje na přehlíženou zprávu V. F. Weleby z roku 1827, definitivně prokazující existenci sloupu sv. Václava před průčelím věže. Odtud vyvozuje důsledky pro interpretaci sochařské výzdoby věže. Překvapivě shledal některé ikonografické shody mezi maskami na věži a v papežském paláci v Avignonu. Ušlechtilá parléřovská maska dívky srostlé s vegetativním věncem, typu „Dafné“, proslavená typologicky shodnou konzolou v Schnüttgenově muzeu v Kolíně nad Rýnem, má starší předchůdce v českých zemích nejen na Staroměstské mostecké věži, kde na to upozornil Karel Stejskal, ale také už v jedné ze dvou figurálních konzol jižního portálu Týnského kostela (po roce 1350), mezi figurálně zdobenými konzolami pod klenbou v ambitu kláštera cisterciaček na Moravě ve Starém Brně (po roce 1323) a ve slezské Vratislavi. Zde všude se figurální konzoly typu „Dafné“ vyskytují v páru s podobně vegetabilně ozdobenými maskami muže. Vzhledem k standardní interpretaci kolínské konzoly jako „pramáti Evy“ by měly zobrazovat „praotce Adama“. Nicméně na českých, moravských a slezských klenebních konzolách typu „Dafné“ pochopitelně nestojí socha Panny Marie, stěžejní argument pro výklad kolínské konzoly jako zobrazení „pramáti Evy“. Správná interpretace figurálních masek tak zůstává, stejně jako mnoho dalších otázek sochařské výzdoby Staroměstské mostecké věže, nadále otevřená.

< zpět
| resumé | pdf |

Pavel Kalina

Carlo Fontana, Domenico Martinelli, and Georg Adam II of Martinitz: Architectural Design, Architectural Collaboration and Aristocratic Representation Around 1700

Carlo Fontana, Domenico Martinelli a Jiří Adam II. z Martinic. Architektonický návrh, architektonická spolupráce a šlechtická reprezentace kolem roku 1700

s. 34-54

Carlo Fontana navrhl pro české země tři projekty. Tyto projekty zahrnuly spíše utopický nerealizovaný návrh Lichtenštejnského zámku v Lanškrouně, Šternberského paláce v Praze, jenž rovněž nebyl realizován, a projekt Martinického paláce taktéž pro Prahu, jenž byl použit jako základ pro provedenou přestavbu celého objektu. Od publikování windsorských plánů všech tří projektů (1977) byl Martinický palác předmětem opakovaného zájmu ze strany badatelů. Přesnější pochopení celého objektu však bylo znesnadněno skutečností, že palác slouží jako kasárna Hradní stráže a před rokem 1989 nebyl přístupný. Výsledky podrobného průzkumu paláce z pera Milady Vilímkové a Františka Kašičky navíc nebyly nikdy publikovány a v podobě strojopisu jsou přístupné pouze v češtině. V tomto článku předkládám nový pohled na dějiny paláce založený na přímém studiu jak objektu, tak souvisejících archivních materiálů. Toto nové čtení plánů i provedené stavby by nám mělo umožnit lepší chápání procesu navrhování, jenž vyvažoval ideální typologii s požadavky definovanými povahou místa. Je více než pravděpodobné, že výsledná podoba paláce byla dána zásahem Domenica Martinelliho. Nové čtení paláce by dále mělo přispět k našemu poznání rozhodovacích procesů ve šlechtickém prostředí pozdního 17. a počátku 18. století. Hrabě Martinic byl členem jednoho z předních středoevropských urozených rodů. Jako císařský vyslanec v Římě dokonale poznal kulturu papežského města. Výsledná podoba Martinického paláce byla pravděpodobně dána jeho topografickou situací, především sousedstvím nově postaveného Thunského paláce, a potřebou zajistit uspokojující výhled z nejvyšší části budovy, aby byla vizualizována sláva martinického rodu.

< zpět
| resumé |

Jindřich Vybíral

Die Uniformität der modernen Welt versus Genius Loci: Friedrich Ohmann und Otto Wagner im Wettbewerb

Uniformita moderního světa versus genius loci. Friedrich Ohmann a Otto Wagner v soutěži

s. 55-65

Pojetí modernity, které svým dílem reprezentuje vídeňský architekt Friedrich Ohmann, nepředpokládalo revoluční obrat k užitkovým hodnotám, jako tomu bylo ve tvorbě Otto Wagnera. Ohmannova modernita byla evoluční – založená na dialektické syntéze nejlepších idejí minulosti se současnými stavebními typy a konstrukcemi. Oba architekti se od sebe lišili také svým postojem ke geniu loci. Zatímco Wagner vyznával „uniformitu a demokratičnost“ moderního životního stylu, Ohmann se snažil o „správné začlenění do obrazu města, do krajiny“. Schopnost architektury vést dialog se svým prostředím, a to jak v bezprostředním fyzickém smyslu, tak ve významu kolektivního historického vědomí, představuje zásadní východisko pro interpretaci Ohmannova díla. Autor zkoumá strategie Ohmannova kontextuálního architektonického myšlení na příkladu lázeňské kolonády v Karlových Varech z let 1909–1913. Tento projekt vytvořil Ohmann jako odpověď na morfologické poměry lázeňského města a na místní stavební tradici, konkrétně na klasicismus třicátých let 19. století. Dílo je o to zajímavější, že vzniklo v konfrontaci s projekty Otto Wagnera a dalších moderních architektů, kteří se účastnili projekční soutěže z roku 1906. Příspěvek dokazuje, že Ohmannův respekt k fyzickému kontextu a kulturní paměti místa nebyl projevem konzervativního smýšlení, nýbrž že i v rámci moderního hnutí existovala souvislá kontextuální tradice a že kontextuální či akontextuální chování nelze jednoduše prezentovat jako atribut antimodernistických či modernistických pozic.

< zpět
| resumé | pdf |

Zprávy

Štefan Valášek

The Mediaeval Wall Paintings in All Saints Church in Ludrová (Slovakia): Artists and Artistic Influences in Central Europe in the First Half of 15th Century

Středověké nástěnné malby v kostele Všech svatých v Ludrové (Slovensko): umělci a umělecké vlivy ve střední Evropě v první polovině 15. století

s. 66-73

Liptov patřil k perifernímu, nepříliš hospodářsky a kulturně vyspělému pohraničnímu území v bývalém Uherském království. Avšak i v takovém kraji se nalézají výjimky, umělecká díla vynikajících kvalit. Nástěnné malby v Ludrové–Kútě to jasně dokládají. Bádání o historii a kulturním dědictví Liptova sahají do druhé poloviny 19. století, ale jako první zasadili do středoevropského kontextu ludrovské nástěnné malby čeští autoři Vlasta Dvořáková, Josef Krása a Karel Stejskal. V knize Středověká nástěnná malba na Slovensku (1978) poukazují na analogické malby v pohraničních oblastech bývalého Uherského království (v Bruck an der Mur a Utschtalu ve Štýrsku či v Mălăncravu v Transylvánii) s některými českými iluminovanými rukopisy z počátku 15. století (například ve Zmrzlíkově bibli). Autor tohoto příspěvku nenachází podobnosti a souvislosti s nástěnnými malbami již zmíněných oblastí. Za pravděpodobnější považuje výzkumy Josefa Krásy, který zdůrazňoval vliv českého knižního malířství na tvorbu Mistra z Ludrové. Gerhard Schmidt si v českém umění krásného slohu všiml výrazného sklonu k idealizaci a potlačování emotivnosti. Jako jeden z četných příkladů uvádí kánonový list z Misálu Zbyňka Zajíce z Hazmburka. Podobné znaky nalézáme také v ludrovském kristologickém cyklu ve scénách Snímání s kříže, Ukládání do hrobu, Zmrtvýchvstání a Noli me tangere. Na základě dosavadních výzkumů autor dospěl k názoru, že nástěnné malby z Ludrové se řadí k uměleckým dílům, která ovlivnilo české umění z doby kolem roku 1400. Podobnosti a analogie s některými českými iluminovanými rukopisy (s Misálem Zbyňka Zajíce z Hazmburku či s Misálem Jana Strniště z Jablonného) by nasvědčovaly tomu, že Mistr nástěnných maleb působící v presbytáři kostela v Ludrové–Kútě byl vyškolený v Praze.

< zpět
| resumé |

Pavel Brodský

Epistolae beati Sidonii ve varšavské Národní knihovně

Epistolae beati Sidonii in the National Library in Warsaw

s. 74-78

Ve varšavské Národní knihovně byl objeven doposud neznámý iluminovaný rukopis Epistolae beati Sidonii episcopi Clarimontis Arvenis, datovaný do roku 1440. Kodex obsahuje ornamentální iniciály a jednu iluminaci figurální. Rukopis je nepochybně českého původu; ornamentální systém je typickým projevem české iluminace 15. století. Výzdoba, jak ornamentální, tak především figurální, je poměrně značně kvalitní a slohově pokročilá. Rukopis prošel knihovnou Matyáše Korvína, jak dokládá dodatečně domalovaný erb na fol. 2r. Ornamentika odpovídá slohovému stupni reprezentovanému zejména dílem Mistra Šelmberské bible. Nejde jen o bordurovou floraturu, ale též o monochromní figury v dřících iniciál. Zajímavé jsou však především souvislosti s dílem Mistra Fridrichova breviáře, který, ač původem z Moravy, působil významnou část své profesionální dráhy v Dolních Rakousích. Postavám tohoto iluminátora se do značné míry blíží obličejová typika ve varšavském rukopise. O ztotožnění autorů sice patrně nelze uvažovat, ale v obecné rovině jde o doklad příbuzného slohového stupně, přechodu od doby pohusitské k pozdní gotice v užším slova smyslu.

< zpět
| resumé |

Dragan Damjanović

Architect Marko Vidaković, Zagreb Exhibition of Contemporary Czechoslovakian Architecture (1928) and the Beginnings of Modernism in Croatian Architecture

Architekt Marko Vidaković, výstava Současná československá architektura (1928) v Záhřebu a počátky modernismu v chorvatské architektuře

s. 79-91

Česká moderní architektura výrazně ovlivnila Chorvatsko – díky práci českých architektů v Chorvatsku (například na stavbě Baťovy továrny v Borovu), a především díky mnohým chorvatským a jugoslávským architektům, kteří prošli školením na pražské technice. Marko Vidaković (Golubinci, 18. 7. 1890 – Záhřeb, 5. 1. 1976) patřil k těm velmi významným. Po roce studia na Technické univerzitě ve Vídni (1909–1910) studoval s přestávkami na České vysoké škole technické v Praze v letech 1910–1919. Zásadně přispěl ke zrodu moderní architektury v Chorvatsku svou účastí na organizaci výstavy Současná československá architektura v Záhřebu (17. března – 1. dubna 1928), připravené za pomoci Zdeňka Wirtha z československého Ministerstva školství a národní osvěty. Krátce po výstavě Vidaković navrhl a postavil jednu z prvních staveb v internacionálním stylu v Záhřebu, vilu v Jurjevské ulici 27a, jejímž majitelem byl Ljudevit Pfeffernan (1928–1929). V tomto i v jeho pozdějších architektonických návrzích (v nerealizovaném návrhu pavilonu pro Záhřebské výstaviště z roku 1931) se projevují vlivy z tvorby českých architektů. Přestože Pfeffermanova vila byla Vidakovićovým posledním postaveným projektem, nerealizované návrhy různých budov pro Záhřeb (přístřešky tramvajových zastávek, 1930; pavilon umění, 1930) jasně svědčí o velkém talentu architekta, jenž si osvojil slovník moderní architektury. Prostřednictvím četných článků publikovaných v lublaňském časopise Architektura a v denním tisku vydávaném v Záhřebu a Bělehradu se významně podílel na šíření internacionálního stylu v Chorvatsku a Jugoslávii. Během druhé světové války se aktivně účastnil kampaní na záchranu srbských dětí v profašistickém Nezávislém státě Chorvatsko.

< zpět
| resumé |

Jiří Koukal

Der tote Freund von František Kovárna

Mrtvý přítel Františka Kovárny

s. 92-103

Po uzavření vysokých škol přesídlil výtvarný teoretik, kritik a estetik František Kovárna z Prahy do Bezmíře, kde v roce 1943 napsal knihu Listy mrtvému příteli. Vyrovnává se v ní se smrtí svého dávného přítele, německého historika umění, který padl v Rusku. Jméno Kovárnova přítele není v knize uvedeno, neboť se Kovárna na pozadí svého konkrétního přátelství snažil spíše o esejistické pojmenování příčin nacismu. Z archiválií však vyplývá, že Kovárnův „mrtvý přítel“ opravdu existoval, byl jím jeho vrstevník Hans-Adalbert von Stockhausen, s nímž se Kovárna spřátelil během Stockhausenova stipendijního pobytu v Praze v roce v letech 1932–1933. Listy je tak možné číst nejen jako beletrii, ale také jako vzpomínky, jež relativně přesně zachycují okolnosti Stockhausenova pražského pobytu. Ten hrál v Stockhausenově vědeckém směřování důležitou roli, neboť zde našel badatelské téma, s nímž se roku 1938 habilitoval na uměleckohistorickém semináři v Marburku. Svou práci se poté chystal rozšířit a vydat v knize o nástěnném malířství doby Karla IV. a Václava IV. K tomu však již nedošlo, neboť česko-německé vztahy se rychle horšily a Stockhausen musel také narukovat. Když v srpnu 1942 padl, položil si Kovárna otázku, jak je možné, že jeho vzdělaný přítel dobrovolně a s puškou v ruce napochodoval do cizí země, a co ho k tomu vedlo. Bez znalosti konkrétních okolností Kovárna hledal odpověď v „německé národní povaze“ a Stockhausenově rodinné tradici. Právě rodinné milieu a dobové podmínky univerzitního působení sehrály nepochybně důležitou roli v tom, kým se Stockhausen postupně stal. Podobně jako Hans-Adalbert von Stockhausen i František Kovárna zemřel v dalekém zahraniční, kam ho vyhnala násilná politická ideologie. Po Únoru 1948 odešel do exilu, neboť se jako politicky aktivní demokrat musel obávat o život.

< zpět
| resumé | pdf |

Recenze

Milena Bartlová

Lucie Storchová a kol., Koncepty a dějiny. Proměny pojmů v současné historické vědě

s. 104-106

Lubomír Konečný

Andrea Bubenik, Reframing Albrecht Dürer: The Appropriation of Art, 1528–1700

s. 106-108

Zdeněk Kazlepka

Blanka Kubíková (ed.), Giovanni Battista Piranesi (1720–1778)

s. 109-112

Lucie Vlčková

Petra Trnková, Podle přírody!, Fotografie a umění v 19. století. Příklady z českých a moravských sbírek

s. 112-115

Jan Řezáč

Oliver Kase – Heide Skowranek (edd.), Farbenmensch Kirchner

s. 115-119

Marie Rakušanová

Nicholas Sawicki, Na cestě k modernosti. Umělecké sdružení Osma a jeho okruh v letech 1900–1910

s. 119-122

Petr Wittlich

Mahulena Nešlehová, Bohumil Kubišta – grafika / Karel Srp, Bohumil Kubišta. Zářivý krystal / Jiří Jůza – Jan Kudrna – Helena Musilová – Karel Srp, Zářivý krystal. Bohumil Kubišta a české umění 1905–2013. Průniky, střety, přesahy

s. 122-124

Martina Pachmanová

Bronislava Rokytová, Dost tichého šepotu. Exilová výtvarná scéna v Československu (1933–1939)

s. 124-127

Rado Ištok

Dita Dvořáková, Ladislav Žák

s. 127-130

Anotace

s. 131-134

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 135-138

Česká resumé / English Summaries

s. 139-145

Zásady úpravy textů v časopise Umění/Art

s. 146

Editing Principles for Publications in Umění/Art

s. 147