Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

1/2011

Články

Milena Bartlová

Renaissance and Reformation in Czech Art History: Issues of Period and Interpretation

Renesance a reformace v českých dějinách umění. Otázky periodizace a výkladu

s. 2-19

Studie si klade otázku, zda kategorie "reformace", která byla užita jako rámec výstavního a badatelského projektu Umění české reformace (Kateřina Horníčková - Michal Šroněk), se může stát uměleckohistorickou kategorií v metodickém smyslu. V souboru děl, která označuje, se spojují památky běžně řazené do "pozdní gotiky" (od roku 1430 do čtvrtiny 16. století) a "české renesance" (do čtvrtiny 17. století). "Česká reformace" je pojem pocházející z církevních dějin, v nichž se odvozuje od specifického domácího vyznání z roku 1575 zvaného "česká konfese". V něm se v protikladu k dobovým vylučujícím strategiím doby konfesionalizace naopak hledal kompromisní společný jmenovatel augsburského a helvétského vyznání, českých utrakvistů a Jednoty bratrské. Rekapitulace studia pozdní gotiky a renesance v českých dějinách umění především ukazuje, že zatím byly jen málo přijímány recentní nové možnosti charakteristiky "renesance" jako stylu v Zaalpí, kde nemůže jít o "pravou" italskou renesanci. Pozdně gotickému umění se teprve v poslední dekádě začíná klást otázka po jeho konfesijním profilu - česká situace byla totiž evropsky unikání v tom, že zde byla domácí utrakvistická církev legalizována již od roku 1436 (tzv. kompaktáta). V závěru studie navrhuje několik tezí k charakteristice "umění české reformace" a formuluje směry dalšího výzkumu. Je zřejmé, že reformace by se mohla stát dosud chybějící souřadnicí k lepšímu pochopení zejména figurálního umění české renesance, ale i "postgotické" architektury.

< zpět
| resumé |

Pavla Machalíková

Zázemí řemesla a perspektivy akademických studií. K ranému dílu Josefa Führicha v Čechách

A Background in Crafts and the Perspective of Academic Studies: On the Early Works of Josef Führich in Bohemia

s. 20-39

Poznání raného díla Josefa Führicha, které vzniklo v Čechách před umělcovým odchodem do Říma, pomáhá osvětlit jeho roli v úsilí o vznik a profilaci domácí školy v soudobé malbě. Současně odkrývá vztahy mezi akademickou tvorbou umělce vnímaného v Praze jako předního představitele staroněmeckého stylu a mezi jeho oficiálními zakázkami určenými pro tradiční objednavatele a publikum. Základní východisko poskytlo Josefu Führichovi zázemí otcovy malířské dílny v Chrastavě, kde jako velmi mladý pracoval na zakázkách určených pro lidové prostředí. Písemné prameny dokládají, že na něj měl zásadní vliv nejen otec, ale také prací zprostředkovaný každodenní styk s projevy lidové zbožnosti, intenzivní prožívání katolických rituálů a nábožensky (a pietisticky) akcentované vnímání krajiny. To mělo zásadní vliv i na vývoj jeho další tvorby: po odchodu na pražskou Akademii se stal jedním z vůdčích představitelů pražského nazarénského kroužku (Serapionova bratrstva) a zastáncem reformy soudobé malby prostřednictvím příklonu ke starým mistrům (především k Dürerovi). Takto se prosadil jako jeden z ilustrátorů alba Dějin Čechů v obrazech, ale zároveň v souvislosti s pražskou "romantickou" výstavou roku 1824 se stal terčem ostré kritiky kvůli svému "staroněmectví". Současně ve dvacátých letech 19. století pracoval na zakázkách na oltářní obrazy pro řadu kostelů v severních Čechách, víceméně v blízkosti rodné Chrastavy (Raspenava, Hodkovice, Mikulášovice, Nové Město pod Smrkem). Jejich dokumentace popírá tezi Morize Dregera o absenci větších zakázek ve Führichově rané tvorbě a také dokládá způsob, jak se malíř, považovaný za průkopníka nového stylu, dokázal vyrovnat se zakázkou tradičního typu určenou pro umělecky spíše konzervativní publikum. Analýza jeho vrcholných malířských prací z doby kolem poloviny dvacátých let naznačuje, že určité prvky inspirované starým uměním dokázal propojit se současnou akademickou průpravou.

< zpět
| resumé |

Jindřich Vybíral

Modernität und Behaglichkeit. Der Wohnraum Leopold Bauers in den zwanziger Jahren des 20. Jahrhunderts

Modernita a pohodlí. Obytný prostor Leopolda Bauera z dvacátých let 20. století

s. 40-56

Někdejší protagonista vídeňské rané moderny Leopold Bauer (1872-1938) pěstoval ještě ve druhé polovině dvacátých let model "uměleckého interiéru" coby originálního architektova výtvoru, realizovaného špičkovými řemeslníky. Zatímco představitelé funkcionalistické avantgardy odmítali domesticitu jako překonanou historickou kategorii a snili o nové architektuře pro beztřídní společnost, Bauer chtěl ve svých interiérech uspokojovat touhu po soukromí, intimitě a pohodlí. Snažil se o obnovení autentického zážitku bydlení a pěstoval představu domova jako komfortního úkrytu před vnějším světem práce, komerce a všudypřítomného racionalismu. Jeho interiéry byly naplněny komfortním, těžkým nábytkem v quasi-historických formách, perskými koberci, zrcadly, uměleckými díly, starožitnostmi a rodinnými památkami. Měly blízko k německé verzi poněkud konvenčního neo-georgiánského stylu, který byl ve dvacátých letech oblíbený po celé Evropě i severní Americe. Na rozdíl od jeho zastánců však Bauer setrvával na modernistickém postulátu věcnosti, a byl dokonce takřka uhranut Le Corbusierovým modelem domu jako "stroje na bydlení". Svůj tradicionalismus architekt vysvětloval ohledem na konzervativní venkovskou klientelu, jeho první příčina však tkvěla především v jeho trvajícím negativním postoji k módě. Už v dobách, kdy kritizoval svého učitele Otto Wagnera pro náklonnost k pomíjivému a povrchnímu, odmítal módu chápat jako definující komponent modernity. Jestliže však odsuzoval avantgardisty, že lpěním na racionalismu masové produkce zbavují architekty jejich tvárných prostředků a celou disciplínu připravují o možnost vývoje, svou neochotou moderní realitu ztělesnit novým tvarem se odsoudil k eklekticismu a variacím na historická témata.

< zpět
| resumé | pdf |

Zprávy

Olga Fejtová

Karel Škréta. Malíř českého baroka a jeho českobratrské kořeny

Karel Škréta: The Czech Baroque Painter and His Background in the Unity of the Brethren

s. 57-59

Příspěvek sumarizuje dosavadní znalosti o konfesijní příslušnosti Karla Škréty, respektive jeho rodiny, v době předbělohorské a současně přináší aktuálně získané informace o identifikaci jmen rodičů a sourozenců Karla Škréty v soupisu členů Jednoty bratrské z roku 1607. Jde o písemnost, která byla nalezena v roce 2006 v Mladé Boleslavi jako součást archivu Matouše Konečného. Prameny spojené s životem Škrétovy užší i širší rodiny dosud pouze naznačovaly, že patřila k okruhu sympatizantů Jednoty bratrské. Nález bratrského archivu, který je dnes uložen v Muzeu Mladoboleslavska, definitivně zařadil Škrétovu rodinu v období předbělohorském mezi řádné příslušníky této konfese.

< zpět
| resumé |

Jitka Kubištová

Sial v České Lípě

Sial in Česká Lípa

s. 59-71

Stať se zabývá důležitými díly autorů liberecké kanceláře Sial v České Lípě z pohledu architektonických kvalit staveb a jejich politických a sociálních vztahů. Pro ucelenost informací si článek všímá českolipské projektové činnosti předních představitelů Sialu v padesátých letech 20. století, tedy před vlastním založením slavného Hubáčkova ateliéru v roce 1968. Umění komplikovaných padesátých let svazoval socialistický realismus. Českolipské práce Jaromíra Vacka tento styl důsledně vyznávají. Politicky volnější šedesátá léta Česká Lípa architektonicky příliš nevyužila. Jednou z progresivněji pojatých staveb měla být samoobsluha Jiřího Svobody. K jejímu realizování však město nikdy nepřikročilo. Zvláštní pozornost se v textu věnuje periodě od sedmdesátých do osmdesátých let. V tomto časovém údobí se v České Lípě i v celém regionu prudce rozvinul uranový průmysl. V této zlaté éře města se podstatně zvýšila investiční výstavba, především panelových domů pro příliv zaměstnanců uranových dolů. Dynamické tempo rozkvětu města naneštěstí přinášelo ničivé asanace původní městské zástavby. Novou tvář "uranové" České Lípy pomohly utvořit kvalitní veřejné budovy od členů ateliéru Sial (základní škola Sever od Zdeňka Zavřela a Dalibora Vokáče, budova okresního výboru Komunistické strany Československa od Otakara Binara, nákupní středisko Uran od Emila Přikryla a kulturní dům Crystal od Jiřího Suchomela). Přikrylovo nákupní středisko (1980-1983) promyšleně propojilo aktuální evropské architektonické styly, neofunkcionalismus s postmodernismem. Na vysokou hodnotu Přikrylova obchodního domu již upozornili Jan Sapák, Rostislav Švácha či Petr Kratochvíl. Jiří Suchomel v projektu kulturního domu (1974-1990) průkopnicky experimentoval s tehdy nezvyklým způsobem vytápění, se solární energií. Přestože občané města tyto stavby nikdy nepřijali, náleží k nejcennějším památkám československé architektonické tvorby minulého režimu.

< zpět
| resumé |

Recenze

Kateřina Kubínová

Ernst Badstübner - Peter Knüvener - Adam S. Labuda - Dirk Schumann (edd.), Die Kunst des Mittelalters in der Mark Brandenburg. Tradition - Transformation - Inovation

s. 71-74

Joan Boychuk

Sylva Dobalová, Zahrady Rudolfa II. Jejich vznik a vývoj

s. 75-77

Jan Wollner

Ivan Adamovič - Tomáš Pospiszyl (edd.), Planeta Eden. Svět zítřka v socialistickém Československu 1948-1978

s. 77-79

Matúš Dulla

Rostislav Švácha (ed.), Sial

s. 79-81

Anotace

s. 82-84 

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 85-88 

Česká resumé / English Summaries

s. 89-93 

Zásady úpravy textů v časopise Umění / Editing Principles for Publications in Umění/Art

s. 94-95