Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

4/2014

Články

Mateusz Grzęda

From ymago to imago contrefacta: Depiction of Reality in Central Europe in the Late Middle Ages

Od ymago k imago contrefacta. Zobrazení skutečnosti ve střední Evropě v pozdním středověku

s. 318-333

Kolem roku 1500 se v německy mluvících zemích začalo používat slovo conterfait pro pojmenování portrétu, podobizny nebo nápodoby. Brzy se objevily jeho ekvivalenty i v dalších jazycích. Nové techniky reprodukování a rozmnožování, rychle se šířící v období prvotního rozmachu knihtisku, přinesly s sebou pojem conterfait, vhodný k označení věrohodné podobizny, tj. obrazu zachycujícího skutečný vzhled osoby nebo předmětu. Výskyt tohoto slova ve slovníku pojmů charakterizujících vztah obrazu ke skutečnosti poukazuje na změnu paradigmatu: označuje moment, v němž portrétní umění začalo být běžně považováno za dovednost vytvářet fyzickou podobu. Pak zbývá otázka: jak byla chápána problematika mimesis před rozšířením knihtisku? Jakou roli hrála skutečnost reflektovaná na obraze předtím, než se začal užívat pojem conterfait? Při hledání odpovědí na tyto otázky bude věnována zvláštní pozornost spisu Regulae Veteris et Novi Testamenti z doby kolem roku 1390, jehož autorem je Matěj z Janova, český kazatel a církevní reformátor. Matěj z Janova, zastánce odmítavého postoje k obrazům, poukazoval na jejich materiální charakter a zdůrazňoval, že vznikají za podmínek, při nichž rozhodující je malířův vkus (beneplacito) a invence (fantasia). Mimochodem také zdůrazňuje úlohu paměti jako důležitého nástroje umělecké tvorby, a tak identifikuje mimesis v současných obrazech. Podle Matěje z Janova malíř vytváří svá díla podle fantasmat, obrazů věcí, které sám spatřil a slyšel. Ta jsou uložena v pokladnici jeho paměti a může je použít dle vlastní vůle, jak se mu zlíbí. Portrétování proto musí být chápáno spíš jako činnost umělce spočívající v zapamatování a přepracování prvků skutečnosti než jako pouhý odraz vnějšího vzhledu portrétované osoby.

< zpět
| resumé |

Petr Voit

Výtvarná složka Skorinovy Bible ruské jako součást české knižní grafiky

The Visual Art in Skarina’s Russian Bible in the Context of Czech Book Illustration

s. 334-353

Stať se snaží zasadit vznik Bible ruské, vydané v Praze v letech 1517–1519 běloruským lékařem a překladatelem Franciskem Heorhijem Skorinou, do širších souvislostí pražského křesťanského a hebrejského knihtisku počátku 16. století. Po nevýrazných projevech během druhé poloviny 15. století se knihtisk od roku 1507 přece jen rozvíjel i v souvislosti s pomalu se konstituující čtenářskou obcí. Na růst řemesla Tiskaře Pražské bible, Mikuláše Konáče, Geršoma Kohena a Franciska Skoriny zareagovalo také sedm dřevořezáčů, postupně přišlých do Prahy pravděpodobně z Německa. Jejich knižní dekor a ilustrace lze určit v dílech všech soudobých pražských i některých mimopražských tiskařů – tedy utrakvistů, exponentů Jednoty bratrské, Židů i Skoriny. Skorina z této skupiny vyzval ke spolupráci pět umělců. On sám se výroby Bible ruské neúčastnil jen jako překladatel, ale též, poučen zkušenostmi z univerzitních let v Krakově a Padově, jako autor jednotné typografické a umělecké konstrukce. Kreslířům iniciál, dekoru a ilustrací musel proto poskytnout poměrně podrobné nápovědi. Mnohé ilustrace Bible ruské se od tradičních zobrazovacích schémat Vulgáty odklánějí díky nebývalé psychologizující beletrizaci a portrétní individualizaci (ve tvářích biblických protagonistů poznáváme rysy Jiřího z Poděbrad, Vladislava II. Jagellonského, Ludvíka Jagellonského aj.). Aby byl vztah mezi Starým a Novým zákonem vyjádřen názorněji, Skorina biblický cyklus, byť zpracovaný několika grafiky, sevřel ideovou spojnicí. Tvoří ji emblém (Slunce a srpek Měsíce) a dva grafické symboly (svatá Trojice a archa úmluvy). Přestože tyto prvky byly zahraničními badateli ostentativně vykládány jako značky tvůrců či mecenášů, zde je interpretujeme spirituálně a vřazujeme do sféry christologických nápovědí. Skorina jimi středostavovskému čtenáři manifestoval nadřazenost Nového zákona nad Starým zákonem.

< zpět
| resumé |

Jan Zachariáš

Vincent van Gogh´s A Pair of Shoes: An Attempt at an Interpretation

Pár bot Vincenta van Gogha: pokus o interpretaci

s. 354-370

Studie naznačuje nové možnosti výkladu van Goghova díla Pár bot, o něž se pokoušeli mnozí historici umění. Nové čtení obrazu napověděl také „spor“ interpretací, který o dílo vedli Martin Heidegger, Meyer Schapiro a Jacques Derrida. Obraz van Gogh namaloval za svého pařížského pobytu, zřejmě roku 1886. Navázal jím na tradici evropského, zvláště holandského zátiší. V druhé polovině 19. století byl všední oděv důležitým dobovým jednotícím elementem, význam měl i střevíc, podle něhož se dal určit sociální status. V malířových dílech z venkova převládá dřevák, ať jako součást zátiší, nebo jako obuv modelů, v dílech vzniklých ve městě se objevují různé druhy kožených bot. Pár bot lze tedy situovat do městského prostředí. O van Goghově obrazu píše Heidegger v textu Der Ursprung des Kunstwerkes; často se mylně soudí, že Heidegger zde přisuzuje znázorněné boty selce. Při pozorném čtení, ale lze dojít k závěru, že nespojuje boty se selkou, tedy venkovským prostředím, neboť van Goghův obraz je pro něho pouze záminkou k tázání se po podstatě věci – bot. Na Heideggerovu stať reagoval Schapiro, který na základě uměleckohistorické argumentace zjišťuje, že boty patřily van Goghovi a že jde o metonymický autoportrét. „Spor“ zakončil Derrida. Ten nachází v Schapirově textu zjednodušení, jež Schapirovi znemožňují lépe proniknout k jádru Heideggerova myšlení. V Schapirově argumentaci jsou důležité citace z dobové literatury (Hamsun, Flaubert), které podle něho přibližují van Goghovu vlastní recepci bot. Dodnes však není potvrzeno, že van Gogh tyto texty znal. Pravděpodobnější se zdá, že van Gogh reflektoval některé teze ohledně starých bot z knihy Sartor Resartus Thomase Carlylea. Jako další, dosud neznámý zdroj je možné uvézt román Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži, kde je v rozmluvě dvou bratrů zachycena reflexe bot. Ta spíše odpovídá van Goghovu obrazu. Jako „přímý“ pramen znázornění se také nabízí rytina Gustava Dorého Houndsditch, kterou van Gogh znal. Obraz bot je signifikantním dílem, dokumentujícím tíhnutí moderní malby k „věcovosti“ (Dingliebe), kdy se obyčejná věc dostává do centra pozornosti, což svým způsobem završuje anatomie věci provedená některými kubisty. 

< zpět
| resumé | pdf |

Archiv

Karel Srp

Jan Mukařovský a Josef Král: posudky na Karla Teigeho

Jan Mukařovský and Josef Král: Two Evaluations of the Work of Karel Teige

s. 371-375

V archivu Univerzity Karlovy v Praze se nacházejí dosud nezveřejněné posudky Jana Mukařovského a Josefa Krále ze začátku roku 1946, napsané na dvě práce hlavního teoretika české meziválečné avantgardy Karla Teiga – knihu Jarmark umění (1936) a studii Jan Zrzavý-předchůdce (1941). Teige se snažil získat doktorát na Karlově univerzitě na přímou žádost Jana Mukařovského, aby si zajistil pevné místo. Rigorózní řízení probíhalo v prvé polovině roku 1946, ale nebylo dokončeno, neboť se nepřihlásil k závěrečné zkoušce. Pravděpodobně si chtěl uchovat nezávislost a odmítal se podvolit svazujícímu školskému řádu. Zejména posudek estetika a literárního vědce Jana Mukařovského dává nahlédnout do jeho vztahu k Teigovi, kterého – ačkoli byl o devět let mladší – velmi uznával jako průkopníka nových uměleckých názorů a ve svých studiích často citoval jeho díla. Mukařovský i Teige vydali shodně v roce 1936 své stěžejní práce (Teige Jarmark umění, Mukařovský Estetickou funkci, normu a hodnotu jako sociální fakty), v  nichž se ukázalo, že oba se z odlišných úhlů zabývají vztahem mezi umělcem, uměleckým dílem a sociální základnou, ze které dílo vyrůstá. Od druhé poloviny třicátých let do konce let čtyřicátých se úzce přátelili. Měli společné zájmy o moderní malířství (Jana Zrzavého, Josefa Šímu, Jindřicha Štyrského a Toyen), architekturu a dílo F. X. Šaldy. K sociologii se mezi dvěma světovými válkami nevyjadřovala jen levicová avantgarda, ale zabýval se jí i autor druhého posudku – filosof Josef Král, jenž navazoval na T. G. Masaryka a kritizoval marxistické přístupy. Odmítal tudíž spojovat svobodu umělce jen s tržními mechanismy. Král, přestože zastával protichůdná hlediska, rovněž Teiga doporučil. S rychle se měnícími politickými poměry v roce 1948 však další případné Teigovo angažmá na Karlově univerzitě nebylo možné.

< zpět
| resumé |

Recenze

Ondřej Váša

Pavel Kalina, Umění a mystika. Od Hildegardy z Bingen k abstraktnímu expresionismu

s. 376-379

Jan Chlíbec

Piotr Oszczanowski, Pomnik chrześcijańskiego rycerza. Nagrobek Melchiora von Redern we Frýdlancie

s. 379-381

Alena Volrábová

Petr Voit, Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí I. Severinsko-kosořská dynastie 1488–1557

s. 381-383

Richard Kurdiovsky

Jindřich Vybíral, Friedrich Ohmann. Objev baroku a počátky moderní architektury v Čechách / Die Entdeckung des Barocks und die Anfänge der modernen Architektur in Böhmen

s. 383-387

Zuzana Štefková

Martina Pachmanová, Zrození umělkyně z pěny limonády. Genderové kontexty české moderní teorie a kritiky umění

s. 387-389

Anotace

s. 390-393

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 394-398

Česká resumé / English Summaries

s. 399-402