Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

2/2014

Články

Barbora Holečková

The Sacra Conversazione in Czech Fourteenth-Century Art

Ikonografický motiv Sacra Conversazione v českém umění 14. století

s. 106-117

Příspěvek se zabývá uplatněním ikonografického schématu Sacra Conversazione v umělecké tvorbě v českých zemích ve 14. století. Nejprve sleduje vývoj týkající se bádání o ikonografickém schématu obecně. V této oblasti vzniklo několik způsobů interpretace. Pro období 14. století je pro autorku určující studie Nostra Conversatio in Caelis Est: Observations on the Sacra Conversazione in the Trecento od americké badatelky Rony Goffenové, která pojem „conversazione“ interpretuje na základě dobových literárních pramenů jako společenství a na příhodně zvolených ukázkách z dolní baziliky sv. Františka v Assisi dokumentuje vhodnost tohoto způsobu interpretace. Autorka textu na základě připomínky amerického badatele Haydena B. J. Maginnise k stati Goffenové pod tento termín zahrnuje rovněž varianty vyobrazení s donátorem, u kterých lze ještě dále rozlišit, zda jde o tzv. přímluvu za spásu duše, či o reprezentaci panovníka. Druhá část příspěvku se věnuje konkrétním vyobrazením Sacra Conversazione v českých zemích v kontextu vlády Karla IV., jenž stejně jako další královské rody onoho období vybudoval okruh tzv. beata stirps, kteří posvěcovali jeho vládu před nebeským trůnem. Zvláštní pozornost je zaměřena na první fázi výzdoby tzv. kaple sv. Kateřiny na hradě Karlštejn, kde byl motiv Sacra Conversazione uplatněn na celý prostor, a je tak jedním z nejvýznamnějších příkladů ikonografického tématu u nás. 

< zpět
| resumé | pdf |

Radka Tibitanzlová – Štěpán Vácha

Nově nalezené dílo Karla Škréty. Sv. Antonín Paduánský s Ježíškem a obrazová výzdoba kostela hybernů na Novém Městě pražském

A Newly Discovered Painting by Karel Škréta. St Anthony of Padua with the Infant Jesus and the Painting Decorations in the Church of the Irish Franciscans in the New Town of Prague

s. 118-140

Někdejší kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie při klášteře irských františkánů na Novém Městě pražském byl pověstný znamenitou obrazovou výzdobou bočních kaplí, kterou fundovali dobrodinci z řad vysoké i nižší šlechty. Oltářní retábly a štukem bohatě dekorované stěny zdobily obrazy i nástěnné malby, z nichž mnohé – pokud je známo – byly díly předních umělců působících tehdy v Čechách. Takovým případem je i nově identifikovaný obraz sv. Antonína Paduánského s Ježíškem od Karla Škréty, původně zdobící oltář ve funerální kapli hraběcí rodiny Losyů z Losinthalu. Po zrušení kláštera s kostelem roku 1786 se obraz dostal do farního kostela Narození sv. Jana Křtitele v Čížkově v západních Čechách, kde jej zcela zapomenutý na základě archivních rešerší objevila spoluautorka této studie v roce 2011. Rozsáhlý pramenný výzkum přinesl rovněž nová zjištění k původní obrazové výzdobě hybernského chrámu jako celku a napomohl docenit význam Škrétova díla. Zdá se přitom velmi pravděpodobné, že obraz byl objednán společně s dalšími dvěma Škrétovými formátově shodnými obrazy Křest Kristův a Obrácení sv. Pavla, datovanými do roku 1659. Tato dvě menší plátna byla umístěna ve štukových rámcích nad postranními průchody v losyovské kapli. Téma mystické vize světce, které patřilo k oblíbeným tématům potridentské ikonografie, je zhodnoceno v kontextu Škrétovy tvorby, respektive vztaženo k trojici návrhových kreseb; upozorněno je na pozdější recepci obrazu Janem Jiřím Heinschem. Připomenuty jsou rovněž vztahy Karla Škréty s objednavatelem hrabětem Janem Antonínem st. Losym z Losinthalu (kolem 1600–1682), kterého malíř nejspíš i portrétoval. V závěrečném oddílu je pojednáno o osudu Škrétova obrazu od konce 18. století do současnosti.

< zpět
| resumé |

Markéta Svobodová

František Kalivoda, László Moholy-Nagy and the Left Front in Prague and Brno

František Kalivoda a László Moholy-Nagy mezi pražskou a brněnskou Levou frontou

s. 141-153

Článek se zabývá kontakty mezi brněnským architektem, typografem a organizátorem kulturního dění Františkem Kalivodou a maďarským avantgardním výtvarníkem László Moholy-Nagyem. Tyto kontakty souvisejí s Kalivodovým zájmem o experimentální film a pozdější aktivitou navazující na jeho činnost ve filmové sekci sdružení Levá fronta. Po neúspěšné snaze vydávat mezinárodní filmový časopis Ekran se Kalivoda společně se švýcarským teoretikem architektury Sigfriedem Giedionem a Moholy-Nagyem odhodlal k jiné aktivitě – výsledkem byla publikace Telehor s podtitulem „mezinárodní časopis pro vizuální kulturu“. Švýcarské nakladatelství Lars Müller Publishers vydalo v rozmezí let 2011 až 2013 reprint tohoto avantgardního časopisu, který vznikl ve spolupráci s curyšským nakladatelem Hansem Girsbergerem v roce 1936 na půdě první Československé republiky. Přínosné pro tento počin se stalo především to, že vyšly obě mutace: s barevnou obálkou, jako originál dobového Telehoru i černobílou obálkou se zasvěcenými komentáři historiků umění Klemense Grubera a Olivera A. I. Botara, kteří časopis začleněním do historických událostí, ale i komparací s dobovou západní produkcí uvádějí do celkového mezinárodního kontextu. V souvislosti s vydáním reprintu Telehoru se autorka článku mimo jiné snaží zodpovědět otázku, jaký vztah měla česká avantgarda k dílu László Moholy-Nagye, kam až sahaly jeho kontakty s Československem, odkud se vynořovaly různorodé názory na jeho dílo a jak korespondovaly s ideovým naladěním společnosti nejen třicátých let 20. století, kdy vzájemná spolupráce mezi Moholy-Nagyem a Kalivodou zrovna kulminovala. Článek je doplněn edicí korespondence Moholy-Nagye s Františkem Kalivodou z let 1933–1946, uloženou ve sbírce dějin architektury Muzea města Brna.

< zpět
| resumé | pdf |

Archiv

Markéta Svobodová

‘Mein lieber Ka’. Letters from László Moholy-Nagy to František Kalivoda, 1933–1946

 „Mein lieber Ka“. Dopisy László Moholy-Nagye Františku Kalivodovi z let 1933–1946

s. 154-160

Dopisy László Moholy-Nagye architektu Františku Kalivodovi z let 1933–1946, které jsou uloženy ve sbírce Muzea města Brna, zachycují spolupráci mezi oběma výtvarníky především v období vzniku časopisu Telehor. Kalivoda navázal kontakt s Moholy-Nagyem během svého působení ve filmové sekci Levé fronty prostřednictvím estetika a literárního teoretika Bendřicha Václavka, s nímž intenzivně spolupracoval již od roku 1925. Kalivoda se osobně s Moholy-Nagyem setkal v létě 1933 na mezinárodním kongresu moderní architektury CIAM Marseille – Athény, kde maďarský výtvarník natáčel o průběhu kongresu film. Nejstarší dopis je z října 1933 a týká se právě půjčování a výměny filmů. V dopisech z let 1935–1937 se dočítáme o společných projektech: Moholy-Nagyových výstavách v Československu (1935), přípravě Telehoru (1936) a o Mezinárodním architektonickém sdružení CIRPAC. Dopisy z doby vydávání Telehoru jsou spíše pracovního charakteru a dokládají pravidelnou komunikaci mezi oběma hlavními aktéry; anglicky psané dopisy zaslané Kalivodovi Moholy-Nagyem z Chicaga v letech 1938, 1939, 1945 a 1946 dokumentují přátelskou komunikaci navzdory dramatické předválečné i poválečné době. Korespondence mezi oběma výtvarníky musela být ve skutečnosti mnohem obsáhlejší, což napovídají citáty z dopisů v Telehoru nebo ta část korespondence Moholy-Nagye, která byla nalezena na webových stránkách aukční síně Christie’s v Londýně. Zatím se nepodařilo objevit žádné dopisy směřující od Kalivody k Moholy-Nagyovi.

< zpět
| resumé |

Zprávy

Romuald Kaczmarek

Bemerkungen zum Turmwächter des Altstädter Brückenturms

Poznámky k Věžníkovi Staroměstské mostecké věže

s. 161-162

Romuald Kaczmarek reagoval na stať Iva Hlobila v třetím čísle časopisu Umění LXI, 2013, o „Věžníkovi“ Staroměstské mostecké věže Karlova mostu. Souhlasil s nově navrhovaným datováním sochy kolem roku 1450, ale k její interpretaci měl dvě připomínky: 1) S odkazem na vlastní, přesnější fotodokumentaci upozornil, že v Hlobilově stati zmíněný historik umění Anton Grueber fantazíroval, když napsal, že „Věžník“ v levé, dnes chybějící ruce původně držel závoru vrat k věži mostu. Podle zachovaných prstů měl destruovanou ruku pouze zastrčenu za opasek. 2) Torzálně zachovaná ručka na hlavě „Věžníka“ není pravá, jak předpokládal Ivo Hlobil, nýbrž jde o levici. Podle velikosti a protažených proporcí souhlasil s tím, že jde o ruku opice-démona. Smysl výjevu Romuald Kaczmarek ponechal otevřený: „Socha mohla umně kombinovat více významů, které se při jejím obcházení postupně vyjevovaly – typ Atlanta versus nestoudník ukazující zadnici, aluze na sv. Kryštofa versus osobu, která by jako tento světec mohla přecházet přes rozvodněnou řeku, v ruce s klíčem od mostní brány, ovšem prosta dobromyslnosti a laskavosti obra z počátku křesťanství.“

< zpět
| resumé |

Ivo Hlobil

Turmwächter oder letzter Baumeister der Karlsbrücke?

Věžník, nebo poslední stavitel Karlova mostu?

s. 163-164

Ivo Hlobil návazně na zjištění Romualda Kaczmarka, uveřejněná v tomto čísle Umění, konstatoval, že jsou výstižná. Navíc mohou přispět k řešení otázek spojených s interpretací „Věžníka“. „Věžník“ bez „petlice“ nemusel být vůbec věžníkem. Socha mohla zpodobňovat muže jiné profese. S opicí na zádech je znázorněn „werkmeister“ v trpasličí galerii východního chóru dómu ve Wormsu. Ten má pravou ruku položenou na opasku, v levé drží úhelnici (Winkelmaß). Kurt Gerstenberg zde viděl symbol pracovní posedlostí a skepse „werkmeistrů“. Anton Legner psal o metafoře trápení (Quälgeist), o tom, že opice byly odjakživa synonymem neřesti a hříchu. V Bernu se spojení kameníků s opicemi interpretuje pozitivně. Kamenící se díky mimetickým schopnostem označovali jako „Affen Gottes“, přičemž kvádr kamene se před opracováním nazýval „der Aff“. Pražský „Věžník“ snad zpodobňoval posledního ze středověkých stavitelů Karlova mostu.

< zpět
| resumé |

Hana Černá

Regotizace pražské barokní gotiky. Proměny kostela Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově po roce 1871

The Re-Gothicising of Baroque-Gothic in Prague: The Transformation of the Church of the Virgin Mary and Charlemagne in Karlov after 1871

s. 165-178

Článek dokládá nedochovanou barokně gotickou podobu presbyteria kostela na Karlově před regotizačními úpravami, provedenými v letech 1871–1873. Obnovu, odstraňující barokní prvky z interiéru kněžiště, řídil architekt městského pražského úřadu Alois Turek (1810–1893) se souhlasem vídeňské Centrální komise pro výzkum a zachování uměleckých a historických památek. Nově nalezené a vyhodnocené archivní a ikonografické prameny, restaurátorské zprávy, a zejména zaměření – provedená Augustem Prokopem, Friedrichem Schulkem a Carlem Laužilem, studenty architektury na vídeňské Akademii výtvarných umění u Friedricha von Schmidta v rámci studijní cesty do Prahy v roce 1864 – dokládají překvapivě přesně stav presbyteria z roku 1740. Podle těchto zaměření i dalších ikonografických pramenů byla výzdoba presbyteria tvořena gotizující výmalbou klenebních polí, doplněnou barokní páskou s akanty a zvoncovitými květy, provedenými reliéfně ve štuku. Vídeňská zaměření potvrdila vznik gotizující výmalby z doby před regotizací. Zároveň zachytila důležitý detail nedochovaných barokních štukových zdvojených jehlancových hlavic svazkových přípor. Výmalba byla při restaurování v letech 1966–1967 obnovena do původní podoby z roku 1740, štuková výzdoba byla obnovena jen zčásti v nízkém reliéfu v klenebních polích. Ze srovnání nově doloženého barokně gotického presbyteria a lodi karlovského kostela s interiérem východní části chrámu Panny Marie, sv. Wolfganga a sv. Benedikta v Kladrubech u Stříbra, který je dílem Jana Blažeje Santiniho Aichela (1677–1723) z let 1718–1726, vyplývá, že se tvůrce obnovy interiéru na Karlově zjevně inspiroval dílem J. B. Santiniho Aichela. Věrohodnost teze, že barokizace interiéru na Karlově je hypotetickým dílem Františka Maxmiliána Kaňky (1674–1766) lze vhodně demonstrovat užitím santiniovských hlavic na Karlově, které se shodně objevují například v Kaňkově doložené barokizaci augustiniánského klášterního kostela v Roudnici nad Labem. 

< zpět
| resumé |

Recenze

Ivan Gerát

Jan Klípa, Ymago de Praga. Desková malba ve střední Evropě 1400–1430

s. 179-181

Jan Chlíbec

Václav Bůžek – Ondřej Jakubec, Kratochvíle posledních Rožmberků

s. 181-184

Andrzej Kozieł

Pavel Preiss, Václav Vavřinec Reiner. Dílo, život a doba malíře českého baroka

s. 185-187

Martin Horáček

Richard Biegel, Mezi barokem a klasicismem. Proměny architektury v Čechách a Evropě druhé poloviny 18. století

s. 187-190

Jiří Pešek

Taťána Petrasová – Roman Prahl (edd.), Mnichov – Praha. Výtvarné umění mezi tradicí a modernou / München – Prag. Kunst zwischen Tradition und Moderne

s. 191-194

Sarah Metcalf

František Dryje – Bertrand Schmitt (eds), Jan Švankmajer: Dimensions of Dialogue / Between Film and Fine Art

s. 194-196

Anotace

s. 197-200

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 201-203

Česká resumé / English Summaries

s. 204-210