Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

1/2014

Články

Marek Walczak

Power and History: The Past as a Means of Legitimating a Ruler’s Authority in the Court Art of Fourteenth-Century Poland

Moc a dějiny. Minulost jako prostředek k legitimizaci panovníkovy autority v polském dvorském umění 14. století

s. 2-16

Malý kostel sv. Felixe a Adaukta byl při rozsáhlých rekonstrukčních pracích, prováděných na krakovském hradě za vlády Kazimíra Velikého (1333–1370), záměrně zachován a včleněn do nové gotické stavby jako upomínka na minulost. Důvodem mohlo být přesvědčení o předkřesťanském původu rotundy. Ve spisech, utvářejících kánon polské středověké historiografie, mělo studium předkřesťanských dějin polského království nesmírný význam. V Polsku, stejně jako v dalších zemích, se usilovalo o ztotožňování nenávratně pomíjejících událostí s určitými artefakty, které se díky svým přirozeným vlastnostem zachovávají po dlouhou dobu neporušené. Szczerbiec („meč se zubatým ostřím“) z poloviny 13. století, tradičně ovšem spojovaný s prvním korunovaným panovníkem Polska Boleslavem Chrabrým (967–1025) bezpochyby představoval takový umělecký předmět. Legenda byla zformulována a poprvé použita při příležitosti korunovace Vladislava Lokýtka (1320). Kamenný náhrobek Boleslava Chrabrého, zbudovaný v lodi katedrály v Poznani, byl trvalým vyjádřením památky na předka z piastovské dynastie. Kazimír rozšířil kult předků jako prostředek k posílení vlastní moci spojením s předcházejícími polskými králi. Výjimečný význam měl pro něj kostel ve Wiślici, ke kterému Kazimír ‚speciali afficiebatur devotione‘. Kazimírovi stavitelé zachovali pozdně románský westwerk a integrovali ho do západního průčelí nového gotického kostela. Zvláštní místo náleželo sv. Stanislavovi, jehož kult využívali Piastovci k ideologickému zdůvodnění svého práva na krakovský trůn a zdůraznění kontinuity království. Stavba nové katedrály v Krakově (kolem 1320–1364) byla potvrzením toho, že místa spojená s kultem patrona království byla chována ve velké úctě. Dvě románské věže flankující fasádu, a navíc i trojlodní krypta pod bývalým západním chórem byly při stavbě nového kostela ponechány neporušené. Zachování rozsáhlé části románské katedrály tak znamenalo projev úcty k minulosti. 

< zpět
| resumé |

Bronislava Rokytová

The Prague Intermezzo of the Painter and Photographer Hannes Beckmann (1934–1948): Dessau – Prague – New York

Pražské intermezzo malíře a fotografa Hannese Beckmanna (1934–1948): Dessau – Praha – New York 

s. 17-35

Hannes Beckmann (1909–1977) patří k absolventům Bauhausu, o nichž dosud mnoho nevíme. Úděl tohoto malíře, fotografa, scénografa, ale také teoretika je spojen s Československem, kam byl nucen z politických důvodů emigrovat v roce 1934. Zařadil se k uprchlíkům před nacismem, jejichž život se musel přizpůsobovat proměnlivému diktátu státních úřadů, ovlivňovaných sílícím tlakem sousedního Německa. Hannes Beckmann přes veškeré obtíže, kdy opakovaně a nezávisle prožíval metamorfózy z německého občana na československého a naopak, vytvořil dílo s jasným názorem, zaměřené na geometrickou i organickou abstrakci. Zřetelný vliv Vasilije Kandiského a Paula Kleea byl pro české výtvarné umění třicátých let 20. století nezvyklý a ještě po Beckmannovu odchodu z Československa nenacházel delší dobu jednoznačné pokračovatele. Téměř patnáct let prožitých v Československu nebylo zcela typickým intermezzem v životě emigranta. Přestože musel dodržovat státní nařízení pro uprchlíky nebo byl závislý na finanční podpoře rodiny, která byla českého původu, stále nekompromisně pracoval. Dokazuje to Beckmannova návštěva Vasilije Kandinského v Paříži i jejich společná korespondence, která trvala do roku 1939. S dalšími českými umělci byl zastoupen na I. výstavě nesdružených umělců v SVU Mánes v Praze v roce 1936. Publikoval také teoretické texty věnované fotografii nebo scénografii v pražských německých periodikách. Byl vícekrát zatčen a vyslýchán pro podezřelou činnost, za niž bylo považováno jeho fotografování. Na konci války byl zadržován v trestném táboře pro versiebte Arier, ale všechna tato zdánlivá omezení nakonec vyzněla ve prospěch jeho nezávislosti ve výtvarném projevu a vyvrcholila výstavou Hannese Beckmanna – československého občana, v Museu of Non-Objective Painting v New Yorku, kam se mu podařilo odjet v roce 1948.

< zpět
| resumé | pdf |

Lukáš Bártl

Poezie všedního dne ve fotografii

Poetry of Everyday Life in Photography

s. 36-54

Na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století zaplavily československé noviny, obrazové časopisy, ale i fotografické publikace lehké a ideologicky nezabarvené snímky, později zařazené do takzvané poezie všedního dne. Přestože jde o významný fenomén v domácích dějinách fotografie, nebyla tématu doposud věnována žádná ucelená studie, ale pouze dílčí texty v syntetických pracích z dějin české fotografie. Právě tyto texty jsou jediným zdrojem informací o šíři autorského okruhu a zdrojích poezie všedního dne, jež byly nejčastěji spatřovány ve Skupině 42, dílu Henriho Cartier-Bressona a výstavě Lidská rodina. Je namístě těmto podnětům přiznat jistý význam, přesto je třeba k nim přistupovat kriticky – jako mnohem podstatnější se zdá negativní vymezení tehdejších fotografů vůči socialistickému realismu, což je muselo vést k tvorbě „bezkonfliktních“, tedy realistických a do značné míry i bezobsažných snímků. V předloženém textu vymezuji okruh autorů tvořících v duchu poezie všedního dne nejen na základě jejich konkrétních fotografií, ale také v souvislosti s publikováním těchto snímků v dobovém tisku i knihách. K nejdůležitějším autorům řadím pražské fotografy Jiřího Jeníčka, Václava Jírů, Ericha Einhorna, Josefa Illíka či doposud jen málo známého Borise Baromykina. Z brněnských fotografů uvádím Jana Berana, Miloše Budíka, Soňu a Vladimíra Skoupilovy a zčásti též dílo Josefa Tichého, Pavla Diase, Bohuslava Buriana či fotografie dvou výjimečných osobností, Karla Otto Hrubého a Viléma Reichmanna. Z fotografů olomoucké skupiny DOFO představuji Iva Přečka, Jana Hajna, Ruperta Kytku či Jaroslava Vávru, mimo tato centra je nutné jmenovat přinejmenším Marii Šechtlovou a Františka Dvořáka. V závěru studie se zabývám použitím fotografií vytvořených v duchu poezie všedního dne v dobovém tisku a naznačuji souvislosti mezi těmito fotografiemi a obrazovými publikacemi či filmem. 

< zpět
| resumé |

Archiv

Bronislava Rokytová

‘Lieber Herr Beckmann…’ From Wassily Kandinsky’s letters to Hannes Beckmann in Prague (1934–1939)

„Lieber Herr Beckmann...“ Z dopisů Vasilije Kandinského Hanessu Beckmannovi do Prahy (1934–1939)

s. 55-65

Ve sbírce The Getty Research Institute v Los Angeles se dochovalo jedenáct dopisů Vasilije Kandinského (1896–1944), které psal z Paříže do Prahy svému bývalému studentu z Bauhausu v Dessau. Německý umělec Hannes Beckmann (1909–1977) patřil k antinacisticky smýšlejícím emigrantům, z nichž mnozí ve třicátých letech 20. století nalezli azyl v Československu. Konvolut dopisů z let 1934–1939, které mu Vasilij Kandinský adresoval, jsou ve fondu Hannes Beckmann uloženy i s další korespondencí zajímavých osobností, mimo jiné z Československa. Dopisy Vasilije Kandinského objasňují přátelský vztah, který umělec se svými studenty udržoval i po uzavření Bauhausu. Hannes Beckmann mu pravidelně do Paříže zasílal fotoreprodukce svých nových děl a konzultoval s Kandinským statě o umění, které publikoval v Praze. Jeden z dopisů obsahuje podrobný Kandinského komentář k článku o skupině Der Blaue Reiter, reagující na výstavu Entartete Kunst v Mnichově. První část dopisů do roku 1935 vyjadřuje spíše kulturní a společenské dění. Dopisy napsané po roce 1937 však již citelně odrážejí zásahy sílící nacistické politiky, která začala ovlivňovat životy umělců v Praze i v Paříži. Události, které vedly až k obsazení Československa Německem, byly pro Hannese Beckmanna impulsem k hledání možností, jak odejít do zahraničí. Vasilij Kandinský, který oslovil v této záležitosti například Josefa Alberse, se snažil Beckmannovi i jeho rodině zajistit pomoc, aby mohli odcestovat do Spojených států amerických. Po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava to však již bylo velice složité. Přesto poslední Kandinského dochovaný dopis končil nadějí, „manchmal kommt die Chance ‚über Nacht‘, und so wird es wohl auch in Ihrem Fall werden.“ [Někdy se naskytne příležitost „přes noc“, a tak to bude určitě také ve Vašem případě.] 

< zpět
| resumé | pdf |

Rozhovor

Ladislav Kesner

Art History Is the Best Discipline: Horst Bredekamp in Conversation with Ladislav Kesner

s. 66-73

Recenze

Lada Hubatová-Vacková

Tomáš Jirsa, Fyziognomie psaní. V záhybech literárního ornamentu

s. 73-76

Lenka Vrlíková

Tomáš Winter, Palmy na Vltavě, Primitivismus, mimoevropské kultury a české výtvarné umění 1850–1950

s. 77-78

Vojtěch Lahoda

Alena Pomajzlová (ed.), Rytmy + pohyb + světlo. Impulsy futurismu v českém umění

s. 79-80

Elizabeth Clegg

Lena Lešková (ed.), Košická moderna. Umenie Košíc v dvadsiatych rokoch 20. storočia / Košice Modernism: Art in Košice in the Nineteen-Twenties

s. 81-85

Lenka Pastýříková

Hana Rousová, Zdeněk Dvořák 1897–1943. Sochař abstrakcionista

s. 85-87

Tomáš Hříbek

Piotr Piotrowski, Art and Democracy in Post-Communist Europe

s. 87-89

Anotace

s. 89-93

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 94-97

Česká resumé / English Summaries

s. 98-101

Zásady úpravy textů v časopise Umění/Art

s. 102

Editing Principles for Publications in Umění/Art

s. 103