Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

6/2013

Články

Jan Chlíbec

The Contest between Utraquist Chalice and the Bernardino Sun

Svár kalicha s bernardinským sluncem

s. 494-519

V první polovině 15. století zásadně ovlivnil společnost svou kazatelskou činností Bernardin Sienský (1380–1444), a to nejen na Apeninském poloostrově, ale i v Záalpí. Svými kázáními obsahujícími touhu po mravní očistě si rychle podmanil všechny společenské vrstvy od prostých poddaných až po císaře Zikmunda Lucemburského. V roce 1450 byl Bernardin kanonizován a jeho ideje i kult dále šířil v německých zemích, ale i v Čechách, na Moravě a Slezsku jeho následovník Jan Kapistrán (1386–1456). Jakýmsi ideovým znamením, jehož autorem byl sám Bernardin, byl symbol Jména Ježíš, vyzývající křesťany k víře, míru a občanské svornosti. Tento emblém, který se posléze stal bojovým znamením křesťanů vůči bezvěrcům i ideologickým protivníkům, byl i znakem řádu františkánů-observantů, který Bernardin založil. Ve svých kázáních Bernardin využíval jako exempla i výtvarné umění. V pojetí funkce uměleckého díla však zůstává zcela zakotven ve středověku – hlavní hodnota výtvarného umění je podle jeho názoru v didaktické funkci a jako pomocný prostředek vedoucí křesťana ke zbožnosti; na umění tedy nazírá jen z hlediska didaktického a moralizujícího, nikoli estetického. Příklady takovýchto děl hledá v minulosti, jeho požadavkům odpovídá zejména tvorba Simona Martiniho. Definuje i díla pro křesťana škodlivá, ta určil ke zničení. V inscenovaných „bruciamenti delle vanità“ byl tak předchůdcem Girolama Savonaroly. Roku 1451 se v českých zemích objevuje Jan Kapistrán a pod jeho vlivem jsou zakládány kláštery františkánů-observantů, jakési „pevnosti“ striktního katolicismu. V této souvislosti dochází k ostrým ideologickým střetům mezi utrakvistickou většinou a katolickou stranou, přičemž se tyto spory promítají i do oblasti výtvarného umění. Na jedné straně vznikají výtvarné satirické alegorie a karikatury řádových bratří i Jana Kapistrána, druhá strana pak oponuje obrazy svých představitelů (sv. Bernardina a Kapistrána) i akcentováním mariánské tématiky. Výtvarné umění se tak stává významným médiem při řešení těchto ideologických sporů.

< zpět
| resumé | pdf |

Pavla Savická

The Winged Goddess: Iconographic Gloss on an Italian Renaissance Panel from the Collection of the National Gallery in Prague

Okřídlená bohyně. Ikonografická glosa k italské renesanční desce ze sbírek Národní galerie v Praze 

s. 520-528

Okřídlená bohyně na desce s Paridovým soudem z Národní galerie v Praze je tradičně považována za Minervu. Patrně jde o omyl, který se poprvé objevil roku 1915 v knize Paula Schubringa o italských renesančních truhlicích. Na základě novější literatury je možné opravit a zpřesnit ikonografickou analýzu pražského obrazu. Luisa Vertova v roce 1979 upozornila na to, že ve Florencii 15. století byla s křídly na hlavě zobrazována Venuše, a nikoliv Minerva, jak tvrdil Schubring. Patrné je to zejména ve výjevech Paridova soudu, kde křídla fungují jako distinktivní znak. Vertova se domnívá, že jde o křídla labutě nebo holubice. Z dochovaného obrazového materiálu vyplývá, že pražská deska do této řady zapadá a okřídlená postava představuje Venuši. Zároveň je však téměř jisté, že nejde o křídla labutí ani holubičí. Tento specifický atribut patrně nepochází od ptáků obvykle spojovaných s Venuší, ale vychází ze složitějších vztahů mezi obrazy a literaturou. Nejzajímavější vodítko v tomto směru poskytuje medaile zhotovená u příležitosti svatby Giovanny degli Albizzi a Lorenza Tornabuoniho v roce 1486, na které je okřídlená Venuše doprovázena citátem z Aeneidy. V podobném kontextu se okřídlená Venuše objevuje také v dílech Apollonia di Giovanniho, ze kterých vycházela řada dalších malířů cassoni, pravděpodobně včetně autora pražské desky. Ikonografický typ Venuše s okřídlenou hlavou je zřejmě florentského původu, ale o generaci později se vyskytuje i v Záalpí.

< zpět
| resumé | pdf |

Martin Zlatohlávek

From Raphael to Michelangelo: Early 16th-Century Roman Drawings in the Collections of the Czech Republic

Mezi Raffaelem a Michelangelem. Římská kresba počátku 16. století ve sbírkách České republiky

s. 529-541

Autor se zabývá kresbami, které jednak dokumentují tvůrčí napětí nebo spolupráci, jednak vyvolávají otázku po námětu. Z kresby Amora z Moravské galerie v Brně, která byla s otazníkem připsána Raffaelovi a vztahuje se k Amorovi na fresce Galatei ve vile Farnesina, lze odvodit, že použitá pozice dětského těla se opakuje v pracích Sebastiana del Piombo. K již známým odkazům autor článku připojuje Sebastianovu Studii Venuše se spícími figurami z milánské Ambrosiany, na jejímž rubu je „kopie“ antické sochy Herkula, ale bez hlavy a s jinou pozicí rukou, čímž se přiblížil podobě Raffaelova Amora. Na téže kresbě je ještě načrtnuta figura Kentaura, jejíž pozice je příbuzná tritonům na Raffaelově Studii pro ozdobný okraj talíře, která je ze stejné doby, jako výše zmiňované kresby Sebastianovy. Přestože vztah mezi oběma umělci byl napjatý, tyto drobnosti dokumentují vzájemné ovlivňování. Tvůrčí spolupráce však panovala mezi Raffaelem a Giovannim da Udine. Ten mistrovy práce doplňoval malbou různých druhů rostlin a zvířat. Kresba Oříšků z Moravské galerie dokazuje, že se Giovanni připravoval studiemi podle konkrétních předmětů. Na kresbě Sedící figury s andělem z Olomouce, která byla připsána Sebastinovi del Piombo s tím, že je studií figury nad kaplí Borgherini v San Pietro in Montorio, je nerozřešeno, kdo je touto figurou. Autor článku navazuje na předchozí analýzy, kde jména figur byla odvozována z námětů v kapli – Bičování Krista a Proměnění Páně – a figury nahoře interpretuje jako nositele jejich starozákonního předznamenání. Tuto výzdobu srovnal s její pozdější verzí od Federica Zuccara v římském Oratoriu del Gonfalone. Tam evidentně sedí Prorok a Sibyla. Sebastiano del Piombo pro kapli Borgherini asi připravoval také Proroka a Sibylu, která je studována na olomoucké kresbě. Proč byla na fresce změněna v mužského proroka, není známo. Nad kaplí tedy sedí dva bezejmenní proroci, předpovídající Kristovo Bičování.

< zpět
| resumé | pdf |

Richard Němec

Architektura a ideologie. Výchovné instituce Adolfa Hitlera v protektorátu Čechy a Morava a v Říšské župě Sudety

Architecture and Ideology: Hitler Youth Organisations in the Protectorate of Bohemia and Moravia and the Sudeten Reichsgau

s. 542-571

Autor řeší dosud nepojednané téma – architekturu totalitního nacionálněsocialistického režimu – a zabývá se monograficky dvojicí měst, okupované Prahy/Prag a Jihlavy/Iglau, jednoho z německých jazykových ostrůvků na Vysočině, a nastiňuje proces realizace, či naopak derealizace výchovných institucí Adolfa Hitlera. Jako korektivní materiál vybral politická správní centra Říšské župy Sudety Ústí/Aussig, Opavu/Troppau a Karlovy Vary/Karlsbad. Na základě studia archivního materiálu v českých i německých archivech i znalosti rozsáhlé moderní analytické i dobové propagandistické literatury autor určuje, do jaké míry se architektura stala projekční plochou fašistické propagandy v okupovaném i anektovaném prostoru, vymezuje podíl Říšské centrály pro organizaci prostoru (Reichsstelle für Raumordnung), a ukazuje, jak se propagandistické požadavky projevily ve specifických typologiích a stylistickém vokabuláři zde sledovaných Hitlerových domů a ubytoven i jejich – v dějinách umění zatím netematizovaného – zasazení do prostoru okupované bývalé Československé republiky. Projekty, publikované zde poprvé, řízené v protektorátu Říšským vedením pro Hitlerovu mládež v Berlíně ( Kulturamt, Reichsjugendführung, RJF, Abteilung HJ), dokládají propojení říšské a protektorátní stavební správy, mimo jiné s Plánovací komisí pro hlavní město Prahu. Autor se ptá, jak mnoho němečtí i čeští architekti participovali zištně na nacionálněsocialistickém systému, a otevírá pro budoucí bádání zatím tabuizovanou otázku viny a kolaborace s nacisty a percepce tohoto fenoménu v uměleckohistorickém kontextu, tj. měřítek aktivní spolupráce architektů nejen německých, ale i českých, kteří se účastnili plánování a realizace projektů a jednoznačně se tím podíleli na upevnění totalitního režimu a sloužícího de facto k násilné germanizaci vlastního, okupovaného, českého národa.

< zpět
| resumé |

David Voda – Sabine Voda Eschgfäller

Goetheanum z chlebové střídy. Náhrobní stéla Emílie Hudečkové v Olomouci v kontextu antroposofické sepulkrální plastiky a okultní praxe komunikace s mrtvými

The Bread Goetheanum: The Sepulchral Stela of Emílie Hudečková in Olomouc in the Context of Anthroposophic Sepulchral Sculpture

s. 572-584

Text se na příkladu ojedinělé olomoucké náhrobní plastiky diletující sochařky a antroposofky Emílie Hudečkové (1890–1956) pokouší vymezit podoby a kritéria antroposofického, respektive tzv. goetheanského stylu, především jeho „okultní“ východiska. Goetheanský styl vznikl ve švýcarském Dornachu po roce 1913 pod vlivem švýcarsko-rakouského reformního architekta, umělce, pedagoga a zakladatele antroposofie Rudolfa Steinera (1861–1925), jehož umělecké dílo poutá v posledních letech obnovený uměleckohistorický zájem. Podrobnému rozboru je věnována tzv. praxe okultní komunikace s mrtvými a její vliv na architektonické linie, plochy a tvary. V tomto pojetí představovalo plasticko-architektonické dílo „silové-organické“ pole, jímž bylo možno pronikat do „duchovního“ světa a zpětně „mrtví“ do světa fyzického. Působení „duchovního světa“ formovalo – dle antroposofické teorie – též hlavní stylová kritéria goetheanského slohu: tzv. dvakrát zprohýbanou plochu (die doppelt gebogene Fläche) či charakteristické tympánovité „duchovní“ hlavové díly, typické pro antroposofické stavby, nábytek aj. Náhrobek Emílie Hudečkové, jehož model vznikl z chlebové střídy mezi lety 1949–1953, je konečně uveden do kontextu k budovám obou Goethean (první 1913–1920, shořelo 1922–1923; druhé 1925–1928), ale rovněž do dobového kontextu antroposofické sepulkrální plastiky a tvorby pomníků ve střední Evropě. Mezi podstatná díla tohoto stylu náleží náhrobek Ody Wallerové v Mnichově (spolupráce Rudolf Steiner, Cécile Peipersová, po roce 1913), patnáct metrů vysoký pomník padlým světové války Michael hilf! z mědi a betonu – špičkové dílo krystalinizujícího antroposofického stylu (Walther Kniebe, 1928–1932, zničeno 1940) či sepulkrální díla Felixe Kaysera z třicátých let 20. století a Güntera Olinga z let 1943–1945. 

< zpět
| resumé |

Recenze

Heiner Borggrefe

Lubomír Konečný – Štěpán Vácha – Beket Bukovinská (eds), Hans von Aachen in Context. Proceedings of the International Conference Prague 22–25 September 2010

s. 585-586

Martin Krummholz

Peter Heinrich, Johann Lucas von Hildebrandt (1668–1754). Sakralarchitektur für Kaiserhaus und Adel

s. 587-589

Taťána Petrasová

Martin Horáček, Přesná renesance v české architektuře 19. století. Dobová diskuse o slohu

s. 590-591

Radim Vondráček

Lada Hubatová-Vacková, Tiché revoluce uvnitř ornamentu. Studie z dějin uměleckého průmyslu a dekorativního umění v letech 1880–1930

s. 592-594

Lenka Bydžovská

Jindřich Toman – Matthew S. Witkovsky (eds), Jindřich Heisler: Surrealism under Pressure 1938–1953

s. 594-595

Anotace

s. 596-599

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 600-602 

Česká resumé / English Summaries

s. 603-607

Obsah LXI. ročníku Umění / Art

s. 608-609