Časopis je zařazen v databázích Web of Science (ISI Web of Knowledge) | Scopus | EBSCOARTbibliographies Modern | Design and Applied Arts IndexEuropean Science Foundation (European Index for the Humanities – ERIH)

2/2012

Články

Petr Wittlich

The Death of the Image and an Inquiry into Analogy in Art History

Smrt obrazu a zkoumání analogie v dějinách umění

s. 98-100

Studie hledá možnost, jak dnes pozitivně hodnotit závěsný obraz, jehož "smrt" byla již vícekráte vyhlášena, a shledává, že se to dotýká obecné problematiky umělecké kreativity a jejího uchopení uměleckohistorickou teorií. Inspiruje se knihou Gillese Deleuze Logique de la sensation o Francisi Baconovi, nabízející pochopení hodnoty uměleckého obrazu jako dosažení "estetické analogie", produkující podobnost nepodobnými prostředky. Pojem analogie, vysoce hodnocený i současnou kognitivní vědou, může vytvořit most mezi paradigmatem klasického závěsného obrazu a současnou uměleckou praxí, která obraz decentruje a maximálně kontextualizuje. Také pro teorii a metodologii dějin umění může být užitečný, pokud na místo preferování lineární kauzality v konstruování vývojových řad nastoupí pohled, který uváží všechny modality ve využívání seriálně proporcionálních, strukturálních i "síťových" pojetí analogie pro interpretaci umění. Tak by se dějiny umění mohly vyhnout hrozícímu nebezpečí bezbřehého kontextualismu a obnovit smysl pro kulturní hodnotu, chápanou přitom i v její historické variabilitě.

< zpět
| resumé | pdf |

Ingrid Ciulisová

Dvořák´s Pupil Johannes Wilde (1891-1970)

Dvořákův žák Johannes Wilde (1891-1970)

s. 101-108

Článek se zaměřuje na proslulého znalce umění italské renesance Johanna Wildeho. Wilde studoval dějiny umění v Budapešti, Freiburgu im Breisgau a ve Vídni. Svá studia zakončil u Maxe Dvořáka roku 1918. Od roku 1923 pracoval ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu. Každodenní kontakt s originálními díly mu poskytl možnost zabývat se základními otázkami spjatými s uměleckými materiály a technikami. Jako jeden z prvních odborníků rozpoznal význam rentgenového průzkumu pro znalectví. Wilde odešel z Rakouska společně se svou ženou historičkou umění Julií Gyarfásovou po nacistické anexi roku 1938. V Londýně mohl studovat sbírky Michelangelových kreseb v Britském muzeu: katalog, vydaný roku 1953, patří k jeho největším vědeckým úspěchům. Podobně jako Dvořák byl i Wilde vlivným učitelem a mentorem. Na Courtauldově institutu přednášel několika generacím studentů, včetně Johna Shearmana, Michaela Hirsta, Johna Whitea, Andrewa Martindala a Michaela Kitsona, kteří se stali významnými učiteli a badateli. Wilde se zasloužil o proměnu odkazu Maxe Dvořáka a Julia von Schlossera do charakteristické podoby, uznávané v širokém mezinárodním měřítku. Důsledně rozvíjel tradici vídeňské školy dějin umění v návaznosti na Moritze Thausinga a jeho žáka Franze Wickhoffa, kteří považovali znalectví za zvláštní vědeckou metodu. Wilde však posunul znalectví na novou, vysloveně analytickou úroveň. Byl jedním z prvních vídeňských historiků umění, kteří překročili hranici mezi humanitními obory a exaktními vědami. Svou zkušenost neokázale předával studentům na Courtauldově institutu.

< zpět
| resumé |

Petr Skalický - Jan Dientsbier

Mezi vzpomínkou, exemplem a obrazem. Nástěnné malby v kostele sv. Vavřince v Brandýse nad Labem

Between Memory, Exemplum, and Image: Mural Paintings in the Church of St Lawrence in Brandýs nad Labem

s. 109-126

Ve studii se na pozadí dobových textů a nástěnných maleb v kostele sv. Vavřince v Brandýse nad Labem snažíme přispět k složitým medievistickým otázkám okolo vztahů slova a obrazu. Ukazujeme, že starší interpretace maleb často podléhaly dobovým diskursivním regulativům natolik, že opomíjely důležité detaily zobrazení. V prvním části článku revidujeme dosavadní votivní četbu malby tzv. mlynářského cyklu. Námět patrně vychází z příběhu o kustodce Beatrix. Ten je známý z populární sbírky exempel Caesaria z Heisterbachu. Moralitu, která se částečně odchyluje od textu, patrně obklopovaly tematicky podobné cykly. V části druhé nově nahlížíme doposud odděleně interpretovanou dvojici maleb Trůnu milosti a tzv. Zázračného rybolovu na epištolní straně triumfálního oblouku. Jako klíč k četbě maleb nám posloužila homilie O království nebeském v 11. kapitole Vita Caroli Quarti, která je objasňuje jako tematicky kompaktní alegorii Nebeského království a Posledního soudu. Opět nejde o ilustraci homilie, ale o nový celek, který patrně vznikl kombinací s dalšími náměty, například s legendárním popisem vidění sv. Benedikta. Třetí část se věnuje jedné ze scén mariánského cyklu v presbytáři. Vzácně se vyskytující výjev Přepadení sv. Rodiny na cestě do Egypta byl doposud chybně interpretován jako scény Útěk do Egypta a Vraždění neviňátek. Závěrem upozorňujeme na možnou dualitu vztahů mezi texty a malbami. Zasazení zmíněné homilie do textu Vita Caroli Quarti souvisí s popisem Karlovy cesty do Staré Boleslavi, která nutně vedla přes Brandýs. Spíše než ke zjednodušující dataci maleb vybízí úvaha k revizi často zažité představy o jednosměrnosti vztahů směrem od slova k obrazu. Příklad brandýských maleb znovu demonstruje, že středověký obraz byl svébytným médiem se specifickou "gramatikou", a nelze ho proto vnímat jako pouhou ilustraci textu.

< zpět
| resumé |

Vendula Hnídková

Umění, identita a reprezentace. Bartoňové z Dobenína

Art, Identity, and Representation: the Bartoňs of Dobenín

s. 109-126

Rod Bartoňů se na přelomu 19.-20. století etabloval mezi dominantními textilními podnikateli Rakouska-Uherska. Zakladatel úspěšného impéria Josef Bartoň byl za své zásluhy na rozvoji průmyslu, ale rovněž za rozsáhlé charitativní aktivity v roce 1912 nobilitován a získal predikát z Dobenína. Moment povýšení do šlechtického stavu přitom nezastínil skromný, venkovský původ rodiny. Reprezentace Bartoňů v sobě otevřeně slučovala atributy obou společenských úrovní, výchozí i té dosažené, a to v základní polaritě chalupa-zámek. Identita příslušníků rodu Bartoňů se formovala v kontextu komplikovaného procesu emancipace českého národa ve sféře sociální, ekonomické i kulturní. Střet českého a německého elementu vnímali Bartoňové obzvlášť intenzivně v nesnadných začátcích podnikání a přirozeným důsledkem tohoto mentálního zázemí se stal jejich zvýšený prožitek češství a později upřímná identifikace s Československou republikou. Teprve existence samostatného státu umožnila Bartoňům manifestovat vlastenecké přesvědčení zcela veřejně prostřednictvím vizuální kultury. Do té doby se východiska slovanského umění uplatnila především v jedinečných formách a motivech rekonstrukce jejich zámku v Novém Městě nad Metují podle projektu Dušana Jurkoviče. Po roce 1918 se však záběr jejich podpůrných aktivit mohutně rozšířil, Bartoňové neváhali poskytovat značné finanční prostředky na podporu mnoha kulturních podniků. Za jisté vyvrcholení těchto snah lze považovat výzdobu kaple Bartoňů v katedrále sv. Víta, příkladnou obnovu zbraslavského velkostatku a především velkorysé poskytnutí tamního konventu pro expozice Národní galerie.

< zpět
| resumé |

Rozhovor

Lenka Bydžovská - Karel Srp

Otevřený účet. Rozhovor s Petrem Wittlichem u příležitosti jeho osmdesátin

s. 145-149 

Zprávy

Helena Dáňová

Tyrolean Master Narciss of Bolzano and the Relief of the Assumption of the Virgin Mary in the National Gallery in Prague

Tyrolský mistr Narciss z Bolzana a reliéf Nanebevzetí Panny Marie z Národní galerie v Praze

s. 150-156

Ikonograficky velmi zajímavý reliéf představuje vůbec nejstarší dochované řezbářské dílo s vyobrazením Nanebevzetí Panny Marie. Kompozičně vychází z norimberského Tucherova oltáře, ale zároveň bylo modifikováno hojně šířenými grafikami Mistra E. S. Reliéf pochází z konopišťské sbírky Ferdinanda d'Este, ve sbírce Národní galerie v Praze je od roku 1939. Stylová analýza podpořená závěry restaurátorského i přírodovědného průzkumu prokázala, že pražský reliéf vznikl v dílně tyrolského mistra Narcisse z Bolzana (doloženého v letech 1474-1517). Nejdůležitější komparativní analogie představují oltáře ve Völs am Schlern (datován 1488), Fiera di Primiero (148.[5]?) a reliéf s Nanebevzetím Krista (kolem roku 1490) ze sbírky Victoria and Albert Museum v Londýně. Na všech těchto dílech najdeme charakteristické obličejové typy se špičatými nosy i obdobné členění tuhých lámaných draperií. Reliéf Nanebevzetí Panny Marie z pražské Národní galerie vznikl ve stejném období jako jmenovaná díla, v druhé polovině osmdesátých let 15. století. Pro dílnu Narcisse z Bolzana je charakteristický eklektický přístup ve výběru jednotlivých motivů z různých grafických listů Mistra E. S., který se projevil také v komponování pražského reliéfu. Zajímavým prvkem na pražském díle je skála pod nohama Panny Marie. Ačkoli její výtvarné ztvárnění vychází z vyobrazení skály na grafickém listu L 169 od Mistra E. S., výběr tohoto motivu mohl být inspirován malbou Madona ve skalách (1483-1485) od Leonarda da Vinci, kterou namaloval pro milánského vévodu Ludovica il Moro a jež se stala záhy po svém vzniku velmi slavnou.

< zpět
| resumé | pdf |

Recenze

Milena Bartlová

Jiří A. Svoboda, Počátky umění

s. 156-158

Martin Krummholz

Friedrich Polleross, Die Kunst der Diplomatie. Auf den Spuren des kaiserlichen Botschafters Leopold Joseph Graf von Lamberg (1653-1706)

s. 158-162

Kateřina Kubínová

Helena Zápalková (ed.), Kristus z Litovle. Restaurování 2007-2010

s. 162-165

Tomáš Valeš

Milan Togner, Malířství 17. století na Moravě

s. 165-168

Christopher Long

Wilfried Posch, Clemens Holzmeister. Architekt zwischen Kunst und Politik

s. 168-170

Anotace

s. 170-173 

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 173-175 

Česká resumé / English Summaries

s. 176-180