Nová zjištění: Unikátní madona na lvu pochází ze 14. století
Viz České noviny. cz - zpravodajský server ČTK
25. června 2009
Ještě jednou k recenzi Jiřího Fajta: kritičnost a otevřenost diskuse o Klosterneuburské madoně na lvu
Eventuální pokračování debaty o organizaci výstavy Slezsko - perla v České koruně přísluší Národní galerii v Praze, nositeli vědeckovýzkumného záměru. Pozastavit se však musím znovu nad tím, co se týká mne osobně. Bez komentáře přecházím lacinou invektivu Jiřího Fajta, že jsem "textu" jeho recenze "zjevně neporozuměl", a také opakované pokusy autora recenze o diskreditaci mé reakce posunem jejího smyslu (srov.: Hlobil, Ateliér č. 5: Fajt kritizoval jako nezdůvodněné vystavení prací spojovaných s Mistrem michelské madony a dílnou - Madony z Prostějova, Madony na lvu z Klosterneuburgu, ač "jistě dobře ví, co na téma vztahu umění Mistra michelské madony a stylu slezských madon na lvu napsal Albert Kutal" a další historici umění. "Mlžení tohoto druhu z jeho strany působí jako laciné klamání čtenáře." Fajt, Ateliér č. 6: "Nerozumím Hlobilově výtce, že jsem ,záměrně zamlčel´ a lacině oklamal čtenáře tvrzením, že na slezské výstavě nejsou vystaveny madony na lvu.") Pokračovat nemá smysl ani v diskusi o olomoucké Olivetské hoře. Fajt replikuje, že toto sousoší evropského významu nepřehlédl. Ve skutečnosti k němu napsal až nyní pouze několik vět.
Přejít nemohu vyjádření Jiřího Fajta o "tísnivé absenci kritického myšlení a otevřenosti" v našem akademickém prostředí na rozdíl od německých a amerických univerzit, které "mohou být v tomto ohledu v Česku ještě nějakou dobu nedostižným příkladem". Takto totiž Jiří Fajt reagoval na mé konstatování, že "nepodloženě rozpoutal diskusi nejprve kolem kvality, později ceny a nakonec autentičnosti" Klosterneuburské madony na lvu. Ovšem nikoli já, ale Jiří Fajt publikoval neudržitelné argumenty, podle nichž nemá tato gotická dřevořezba, zakoupená v roce 2004 Národní galerií v Praze v renomovaném vídeňském obchodě se starožitnostmi, pocházet z doby kolem roku 1345 (o tom Hlobil, Umění, 2005, s. 3-20, česky; týž, Bulletin NG v Praze, 2004-2005, s. 6-30, německy), ale být falzem z druhé poloviny 19. století (Fajt - Suckale, Umění, 2006, s. 3-4, 19-23, německy) nebo, jak dnes píše, až z počátku 20. století. Fajtovy důvody jsem zevrubně analyzoval jako falešná tvrzení - bod po bodu, s odkazem na ověřitelná fakta, trpělivě a neútočně (německy Umění, 2006, s. 85-95, česky na webových stránkách Umění), ač často šlo pouze o nedostatečnou znalost sledovaného segmentu gotické plastiky 14. století. Jiří Fajt neodpověděl. Namísto toho nyní jako nový "důkaz", že Klosterneuburská madona na lvu je falzifikátem, vybídl čtenáře Ateliéru, aby se při návštěvě bufetu valdštejnské jízdárny podívali dolů a sami zjistili, že tato socha je na rozdíl od sousední gotické Madony prostějovské "jakoby vtěsnána do šířkově protaženého nehlubokého obdélníku, prozrazujícího jednoznačně rozměry trámu" (za postřeh děkuje Mileně Bartlové). Prý se "rád nechá poučit", ale "pokud je mu známo - prozatím nebylo zjištěno, že by středověcí sochaři pro dřevěné sochy namísto celých kmenů poražených stromů za tímto účelem používali dubové trámy (stavební dříví)". Poučení mu mohu poskytnout, byť poněkud jiné, než by si rád představoval. Klosterneuburská madona na lvu není zhotovena z trámu, jak bombasticky sděluje, tedy z přitesaného kmene přibližně čtvercového průřezu, ale z ploché obdélné dubové desky o rozměrech 91 x 32 x 13 cm. To odpovídá skutečnosti, že nejde o plně plastickou sochu, jak je tomu v případě Madony z Prostějova, ale o reliéf - zhotovený z dubového prkna, stejně jako je tomu v případě velkého množství reliéfů dochovaných gotických chórových lavic. Jiří Fajt porovnává hrušky a jablka. Že k zhotovení Klosterneuburské madony na lvu bylo použito "stavební dříví", je pak už jen na základě předchozího falešného soudu o použití trámu chybně vykonstruovaný závěr (circulus in demonstrando). Použití "stavebního dříví" jako materiálu, z něhož měla být Klosterneuburská madona na lvu zhotovena, Jiří Fajt čtenáři podsouvá, aby mohl eliminovat výsledky dendrochronologického průzkumu této sochy.
Obdobně dramaticky Jiří Fajt dále upozorňuje, že autor Klosterneuburské madony na lvu "nejspíš ani nevěděl, jak vypadá středověký střevíc, když na pravou nohu nasadil podle délky a úhlu skosení špičky botu levou (?!)". I zde čtenáři předkládá chybně interperetované pozorování. Že bychom kvůli dnes podivně vyhlížejícím nohám sv. Bartoloměje na dubových chórových lavicích císařského dómu ve Frankfurtu nad Mohanem vyloučili i tento reliéf z katalogu gotických památek? Předtím Jiří Fajt tvrdil, že originální plastika Klosterneburské madony na lvu by nemohla být zhotovena z dubového dřeva, že jejího novogotického padělatele prozrazují příliš dlouhé prsty Ježíška, tři růže na krátkých stoncích v dlani Marie, nízká obroučka na Mariině hlavě, a dokonce i zvednutý ukazováček Ježíška měl Jiří Fajt za evidentní novotvar. Tehdy jako dnes se mýlil. Příznaky stylového odklonu Klosterneuburské madony na lvu od předchozí preciozity Mistra michelské madony ve prospěch nového realismu kolem poloviny 14. století zaměňuje za otázku kvality. Fajtovy inkriminace Klosterneuburské madony na lvu mají ovšem i pozitivní význam. Jejich analýza stále více upozorňuje na výjimečný přínos této šťastně objevené sochy pro poznání přelomového významu moravské a české gotické plastiky ve vývoji k měkkému stylu počátečních let samostatné vlády Karla IV. Klosterneuburská madona na lvu předchází všechny dochované Madony na lvu ve Slezsku, Prusku i Solnohradsku.
Jiří Fajt předpokládal, že anonymní "padělatel" Klosterneuburské madony na lvu působil v severozápadní Evropě, nejspíše v Bruggách, dnes připouští, že "mohl znát nějakou předlohu podobnou Madoně z Prostějova". Ta však pochází z Moravy Bruggám značně vzdálené stejně jako většina plastik Mistra michelské madony a dílny, přičemž je stylově diametrálně odlišná od západoevropských gotických padělků. K primárnímu poznání a ocenění prací Mistra michelské madony došlo až ve třicátých letech 20. století. Předpokladem každého falza je sběratelsky oceňovaná předloha a výhodné zpeněžení její nápodoby. Obojí Fajtovy teorie falza Klosterneuburské madony na lvu postrádá. V našem akademickém prostředí lze dnes bezpochyby psát o čemkoliv stejně jako na německých a amerických univerzitách, ale to nemá znamenat, že libovolně nekriticky cokoliv.
27. března 2007
Ivo Hlobil
Podle Mileny Bartlové dospěla diskuse o Klosterneuburské madoně k "metodicky nepřekonatelné bariéře". Má spočívat v tom, že iniciátorka diskuse "jasně vidí" souvislost inkriminované plastiky s Eiglovou madonou a já nikoliv, eventuálně: já "jasně vidím" souvislost Klosterneuburské madony na lvu s Madonou z Hrabové, Madonou z Veveří a Madonou z Prostějova, a Milena Bartlová "přes veškerou snahu nikoliv". Další diskuse prý nemá smysl, "protože v ní stojí tvrzení proti tvrzení".
Bohužel ani tentokrát nemohu s Milenou Bartlovou souhlasit. Klosterneuburská madona pochází, nebo nepochází ze 14. století. Platí pouze jedna z těchto eventualit, ne obě. Povinností historika umění v takto zcela konkrétní diskusi není postmodernisticky proklamovat nevyvratitelnost, či dokonce oprávněnost protichůdných názorů, ale usilovat o zjištění pravdy! A nestačí něco "vidět", či "nevidět", je třeba popsat a analyzovat, co "vidíme", nebo "nevidíme". Jiří Fajt formuloval své důvody, proč by měla být Klosterneuburská madona na lvu falsum, já jsem bod po bodu upozornil na jejich nesprávnost. Milena Bartlová předpokládá, že Klosterneuburská madona je falsum a priori, bez zdůvodnění. Chabá komparace s Eiglovou madonou ničím nepodporuje vznik Klosterneuburské madony na lvu ve 20. století. Dlouho nezvěstnou dřevořezbu iniciátorka diskuse zná jen ze špatně reprodukovaných fotografií, přičemž srovnává pouze nos a tvář, ne celou plastiku se zcela odlišnou draperií, chybí jakýkoliv doklad, že by se jihlavský pozlacovač Eigl věnoval řezbářské činnosti. V znalecké diskusi o Klosterneuburské madoně na lvu je třeba postupovat na základě zdůvodněných poznatků, ne účelových tvrzení. Kdo je nepřináší, ať se skutečně raději odmlčí.
12. června 2006
Ivo Hlobil
V diskusi o Madoně klosterneuburské nehodlám dále pokračovat nikoli proto, že bych ji "prohrála", nýbrž ze dvou důvodů: 1/ Diskuse v této podobě nemá podle mého názoru další smysl, protože v ní stojí tvrzení proti tvrzení. Někdo něco jasně vidí, jiný přes veškerou snahu nikoliv. O čem se nedá mluvit, o tom nezbývá než mlčet. Prof. Robert Suckale, který sochu viděl ještě u starožitníka v Klosterneuburgu, řekl v soukromém rozhovoru při návštěvě Prahy počátkem května t. r., že by za smysluplné považoval pouze svolat pracovní kolokvium odborníků, kteří by mohli diskutovat přímo před sochou (až bude opět dostupná v NG po návratu z výstav). Jsem v tomto skeptičtější a myslím, že ani takový postup by nepřekonal bariéru (ne)porozumění, která je, obávám se, metodicky nepřekonatelná. 2/ V diskusi na webu nehodlám nadále pokračovat také proto, že ji Ivo Hlobil bohužel vede bojovným tónem, který je pro mne osobně ve vědecké diskusi nepřijatelný.
7. června 2006
Milena Bartlová
Milena Bartlová už nechce pokračovat v diskusi o Klosterneuburské madoně. Ani se nedivím. Absolutní výrok, který vyslovila o dávno ztracené plastice ("…protažený ostrý nos a vůbec modelace tváře Klosterneuburské madony je ze všech známých památek nejbližší Madoně zvané Eiglova…"), totiž odporuje vizuálně ověřitelné skutečnosti. Pro čtenáře připojuji detaily originálních fotografií Eiglovy madony z archivu ÚDU AV ČR a trvám na tom, že "...Klosterneuburská madona… předchází stylově příbuzné, ale už tvarově měkčí obrazy Vyšebrodského oltáře z doby před rokem 1350, přičemž nejstarší deska Narození… pochází z doby před rokem 1347, a utvářením hlavy… je velmi blízká obrazu Madony z Veveří z doby ‚po roce 1345'. Odtud lze Klosterneuburskou madonu na lvu datovat nejpozději kolem roku 1345 nebo už kolem let 1340-1345 - pokud obraz Madony z Veveří ovlivnilo předchozí umění Mistra michelské madony a nebylo tomu naopak, což se ovšem jeví jako méně pravděpodobné." (Ivo Hlobil, Neznámá Madona na lvu od Mistra michelské madony, Umění LIII, 2005, s. 3-20, zvl. s. 6, 8). Jihlavský Ferdinand Eigl byl "pouze" pozlacovač, lakýrník a písmomalíř, ne řezbář. I vlastní madonu pouze pozlatil.
25. dubna 2006
Ivo Hlobil
Srovnání reprodukcí Madony Klosterneuburské a "Madony Eiglovy"
Srovnání uvádím jako 1. týkající se tváře Panny Marie, konkrétně utváření nosu a úst; 2. relativně nejbližší při srovnávání mezi sochami skupiny okolo Madony z Michle a Madonou z Klosterneuburgu.
Dále nemám v úmyslu se diskusi podrobněji věnovat.
7. dubna 2006
Milena Bartlová
Jako přímý účastník události potvrzuji Mileně Bartlové, že byla první, kdo hovořil o Klosterneuburské madoně na lvu jako o eventuálním falsu. Jiří Fajt zprvu této plastice vytýkal pouze nízkou kvalitu.
Beru na vědomí, že kolegyně Bartlová souhlasí s argumenty Jiřího Fajta, spolupodepsané Robertem Suckalem. Pouze se domnívá, že v případě Klosterneuburské madony na lvu nejde o falsum z poloviny 19. století, ale až z první třetiny 20. století, že tato plastika vznikla ve střední Evropě, ne v Bruggách, a že jejím autorem mohl být jihlavský restaurátor a pozlacovač Eigl. (Doporučuji, pro oči nevěřících, aby Milena Bartlová ukázala na internetových stránkách vedle sebe "ze všech známých památek k sobě nejbližší tváře" Klosterneburské madony na lvu a tzv. Eiglovy madony, od konce druhé světové války nezvěstné.)
Ovšem proklamace a eliminace nejkřiklavějších chyb argumentace Jiřího Fajta nic nemění na zevrubně zdůvodněné skutečnosti, že Klosterneuburská madona na lvu není falešná - falešné jsou inkriminace kritiků.
5. března 2006
Ivo Hlobil
Upřesnění k Madoně klosterneuburské
V prvním čísle LIV. ročníku Umění vyšly dva příspěvky týkající se mj. otázky, zda socha Madony klosterneuburské je pravým středověkým dílem, nebo novodobým falzem. V obou lze číst narážky na jednání nákupní komise Sbírky starého umění Národní galerie v Praze, a to v nikoli nevýznamné úloze (Ivo Hlobil je užívá při argumentaci podle mého názoru nesprávné jak věcně, tak v intenci, jíž se snaží přičíst hodnocení sochy pouze na konto jednoho ze spoluautorů článku, totiž bývalého pracovníka NG Jiřího Fajta). Z jakéhosi důvodu přitom autoři obou textů nezmiňují moje jméno, ačkoli oba vědí, že při jednání komise i později na veřejném fóru jsem právě jen já vystoupila s pochybnostmi o významu, a dokonce i o pravosti předmětného díla.
Ivo Hlobil připomíná neveřejnou povahu jednání nákupní komise. Musím se doznat, že mám tendenci konvenční (nikoli formální) závazek mlčenlivosti přičítat jiným tématům, než je otázka tohoto typu, a zároveň přiznávám, že jsem se tedy patrně dopustila porušení tohoto pravidla v jeho přísné podobě. (Je ovšem třeba dodat, že již asi dva roky nejsou tyto poradní komise specialistů skutečnými "nákupními komisemi", protože o nákupu děl pro celou NG rozhoduje jediná komise jejího ředitele - kterou musela Madona klosterneuburská také projít - a bývalé komise při sbírkách nemají ani poradní, nýbrž pouze informativní charakter a zůstaly zachovány v podstatě pro dodržení tradičního dekora.) Porušila jsem je však na přímou výzvu ředitele Sbírky starého umění NG na veřejném setkání odborníků a veřejnosti za účasti novinářů, které bylo dosti početně navštíveno a které svolala NG záhy po převezení sochy z Vídně do Prahy, nedlouho po jednání "nákupní" komise na podzim roku 2003. Zde jsem zopakovala své kritické poznámky k hodnocení sochy jako pravého díla, které se přirozeně do velké míry kryjí s těmi, které systematicky a důkladně probírají autoři obou příspěvků. Vzhledem k tomu, že přítomní specialisté (kromě Ivo Hlobila také Jiří Fajt, Michaela Ottová, Aleš Mudra a Jan Royt) stejně jako restaurátoři svorně moje názory odmítli, s čímž jsem se pak setkala ještě několikrát při rozhovorech s dalšími kolegy, přestala jsem své mínění vyslovovat veřejně. Je jistě přirozené, že nyní chápu kritiku, jejímž spoluautorem je Robert Suckale, tedy jedna z největších soudobých autorit evropské medievistiky, jako určité zadostiučinění.
Jen malou poznámku k závěru kritické stati Fajta a Suckaleho, jež se snaží připsat Madonu klosterneuburskou jako falzum konkrétní západoevropské dílně, činné v polovině 19. století. V obou veřejných diskusích na téma Klosterneuburské madony již zaznělo, podle mého názoru oprávněně, že pro analýzu sochy jako možného falza musíme studovat mentalitu společnosti a vztah k starým výtvarným dílům v 19. a 20. století (zasvěceně o tom hovořil zejména Vít Vlnas). Podle mého názoru je Klosterneuburská madona dílem, které reaguje již na vědecké poznání středověkého sochařství, a to nesporně přímo ve střední Evropě. Takový detail, jako je téměř přesná reprodukce vztahu obroučky a závoje na temeni sochy (obr. 1 na s. 86), mohl vytvořit jen řezbář, který sochy skupiny okolo tzv. Mistra michelské madony osobně a dobře znal. Chtěla bych upozornit na to, že protažený ostrý nos a vůbec modelace tváře Klosterneuburské madony je ze všech známých památek nejbližší Madoně zvané Eiglova. Tato socha patřila jihlavskému restaurátorovi a pozlacovači, činnému v první třetině 20. století, od druhé světové války je bohužel ztracená a známe ji jenom z fotografií. Domnívám se, že řezbáře Klosterneuburské madony bychom měli hledat spíše v okruhu a v době takových lidí, jako byl Eigl. Jeho cílem také nejspíše nebylo falzum určené pro starožitnický trh, ale nápodoba starého díla pro kostel či pro zámožného soukromníka.
3. března 2006