2/2016

Články

Petr Čehovský

Early Renaissance Architectural Sculpture in Lower Austria

Raně renesanční architektonická skulptura v Dolním Rakousku

s. 102-121

Dolní Rakousko patří ve střední Evropy k regionům s relativně velmi bohatě dochovaným fondem raně renesanční architektury a architektonické skulptury. Článek je zaměřen na vývoj raně renesanční architektonické skulptury této oblasti a důraz je kladen na význam objednavatele na podobu uměleckého díla a zjištění italských vzorů pro vybrané artefakty. Hlavní text je chronologicky rozdělen do několika částí podle doby vlády tehdejších panovníků: Matyáš Korvín (1485–1490), Maximilián I. Habsburský (1493–1519) a Ferdinand I. Habsburský (1521–1564). Autor na základě srovnání se soudobou italskou architektonickou skulpturou rozlišuje dolnorakouské raně renesanční architektonické skulptury, vytvořené italskými kameníky a architektonické skulptury, jejímiž autory byli kameníci domácí, zejména kameníci z cechu v Eggenburgu. Zatímco italizující, stylově čistě renesanční architektonické skulptury byly exkluzivními uměleckými zakázkami (výzdoba vídeňského domu Petera Junkherra z Edlasbergu, kamenosochařská dekorace staveb Ferdinanda I. Habsburského ad.), kvantitativně v Dolním Rakousku převažují architektonické skulptury provedené ve smíšeném stylu, kombinujícím prvky gotiky a renesance, který preferovali objednavatelé z vyšších a středních vrstev společnosti (šlechta, měšťané a duchovenstvo). Autor dospívá k závěru, že tento smíšený styl, velmi oblíbený ve středoevropské architektonické skulptuře v první polovině 16. století, byl logickou reakcí místní společnosti na výtvarnou kulturu italské renesance. V závěru článku autor shrnuje proměny metodologického přístupu v analýze raně renesanční architektonické skulptury Dolního Rakouska v posledních přibližně sedmdesáti letech. Konstatuje, že zatímco v první polovině 20. století dominovala ve výzkumu dolnorakouské raně renesanční architektonické skulptury zejména stylově-formální analýza, v současné době je přístup k analýze mnohem pestřejší a velký význam má epigrafická, ikonografická či ikonologická analýza architektonických skulptur.

< zpět
| resumé |

Peter Megyeši

Philothei symbola christiana. Emblémy v zámku Doudleby nad Orlicí 

Philothei symbola christiana: The Painted Emblems inside the Chateau in Doudleby nad Orlicí

s. 122-136

V roce 1968 publikovala Milada Lejsková-Matyášová článek o barokních malbách ve východočeském zámku Doudleby nad Orlicí, v němž identifikovala předlohy pro část unikátního ikonografického programu. Badatelka určila knižní zdroje pro dvě ze tří místností s malovanými emblémy. Předlohy pro dvanáct emblémů ve třetí místnosti zůstaly neznámé. Studie přináší identifikaci těchto emblémů pocházejících z knihy Philothei symbola christiana quibus idea hominis christiani exprimitur, jejímž autorem je Karel II. Falcký (1651–1685), píšící pod pseudonymem Philotheus. Spis s předmluvou historika Paula Hachenberga (1642–1680) obsahuje sto emblémů a byl poprvé publikován v latině v roce 1677 vydavatelem Johannesem Petrusem Zubrodem ve Frankfurtu nad Mohanem. V interiéru doudlebského zámku jsou zobrazeny následující emblémy: „SEQVE OBTVLIT VNI“ („Oddala se jedinému“), „DONEC ATTIGERIT“ („Až zasáhne“), „SE INTRICAT“ („Zaplétá se“), „DIRIGIT VNVS“ („Jediný všechno řídí“), „REDIVIVA CALORE“ („Oživená teplem“), „MVNERIS OMNE TVI“ („Všechno je tvým darem“), „ETSI REMOTVS“ („I když je vzdálený“), „SVPERGRESSVS“ („Všechno převyšující“), „ET DVRA, ET MOLLIA CEDVNT“ („Tvrdé i měkké ustupují“), „MOTIBVS INTERNIS REGITVR“ („Řídí se vnitřními pohyby“), „NON INDE QVIETEM“ („Zde nehledej klid“), „NEC CVRAT, NEC SENTIT AMANS“ („Nestará se, ani nepřemýšlí milující“). Komparace knižních grafik s nástěnnými malbami umožňuje v doudlebských dílech korigovat vícero nepřesností. Doudlebské malby představují vzácný, pokud mi je známo i nejstarší příklad uplatnění tohoto výjimečného emblematického díla v rámci aplikované emblematiky. ovině 20. století dominovala ve výzkumu dolnorakouské raně renesanční architektonické skulptury zejména stylově-formální analýza, v současné době je přístup k analýze mnohem pestřejší a velký význam má epigrafická, ikonografická či ikonologická analýza architektonických skulptur.

< zpět
| resumé |

Martina Hrabová

Between Ideal and Ideology: the Parallel Worlds of František Sammer

Mezi ideálem a ideologií. Paralelní světy Františka Sammera

s. 137-166

Architekt František Sammer vstoupil do české historiografie především jako autor poválečných realizací ve stylu socialistického realismu a urbanistického plánu města Plzně. Nemalé překvapení proto přináší podrobnější pohled do jeho činnosti v období mezi dvěma světovými válkami. Článek čerpá z dosud neznámých dokumentů týkajících se Sammerova působení v zahraničí ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století. Na základě nově objevených pramenů a především Sammerovy nepublikované korespondence přináší unikátní vhled do složité situace v Sovětském svazu třicátých let a do komunity duchovního vůdce Šrí Aurobinda v jihoindickém Pondicherry. Tyto myšlenkové a společenské systémy představuje v širších souvislostech mezinárodní architektonické avantgardy. Východiska pro své odborné uplatnění získal Sammer během dvouleté praxe v ateliéru Le Corbusiera a Pierra Jeannereta v Paříži. Odsud se za uskutečněním svých ideálů vypravil do Sovětského svazu, Japonska a Indie. Pracoval v ateliérech architektů, jakými byli Nikolaj Kolli, bratři Vesninové, Mojsej Ginzburg a Antonín Raymond. Pojilo jej přátelství s  Charlotte Pérriandovou, Junzō Sakakurou, Jane Westovou, Williamem Holfordem či Gordonem Stephensonem. Článek dokazuje, že František Sammer v Sovětském svazu bojoval za zachování principů avantgardní architektury a později sehrál důležitou úlohu v uvedení moderní architektury na území Indie. Zároveň poukazuje na myšlenkovou kontinuitu v Sammerově působení v období před druhou světovou válkou i po válce, a vyvrací tak dosavadní představu o architektově nekritické seberealizaci ve službách totalitního režimu.

< zpět
| resumé | pdf |

Zprávy

Alice Fornasiero

Reconstructing The Flagellation of Christ by Jacopo Tintoretto at the Prague Picture Gallery

Rekonstrukce fragmentů Bičování Krista od Jacopa Tintoretta z Obrazárny Pražského hradu

s. 167-170

Obraz Bičování Krista od Jacopa Tintoretta z Obrazárny Pražského hradu se jevil jako fragment většího originálu. Oříznutí krajních postav dosvědčovalo, že malba byla v minulosti zmenšena. Hypotézu potvrzuje také srovnání současných rozměrů malby s různými rozměry zaznamenanými v inventářích hradních sbírek a objev dvou kopií této malby. První z nich je kresba od neznámého kreslíře, dochovaná v drážďanském Grafickém kabinetu, druhá kopií, kterou mezi lety 1689–1691 namaloval Christian Schröder, dvorní malíř a inspektor hradní obrazárny. Kresba byla součástí sbírky Gottfrieda Wagnera (1652–1725) z Lipska, již tvořilo 10 202 kreseb a jedna Rubensova malba. Schröderova kopie patřila do souboru 43 kopií provedených podle obrazů ze sbírek uložených na Pražském hradě, které si objednal kníže Gundakar Dietrichstein pro výzdobu svého zámku v Libochovicích. Srovnání originální malby s rozměry uvedenými v inventářích a objev dvou kopií umožnily stanovit různá období, kdy byla malba oříznuta. Drážďanská kresba a Schröderova kopie navíc připomínají vyváženost původní Tintorettovy kompozice.

< zpět
| resumé |

Tomáš Hylmar

Od Bloku ke Svazu. Cesta ke vzniku jednotné organizace československých výtvarníků v roce 1947

From the Block to the Union: The Creation of the United Organisation of Czechoslovak Artists in 1947

s. 171-181

Charakteristickým jevem poválečné kulturní politiky v Československu se stalo organizování výtvarných umělců. Během tří let se umělci pokoušeli vytvořit své zastřešující instituce pro ideové a hospodářské otázky. Nakonec se podařilo založit Ústřední blok výtvarníků ČSR pro řešení koncepčních otázek a Svaz československých výtvarných umělců jako odborovou a hospodářskou základnu. Sjednocování se hned v květnu 1945 ujal Blok českých výtvarníků. Spory ohledně jmenování představitelů organizace sice vedly v létě 1945 k založení konkurenčního Svazu výtvarnických spolků, vedoucí roli však Blok udržel. Vyhlášením Bloku slovenských výtvarníkov a potvrzením činnosti Bloku výtvarných umělců země Moravskoslezské pokročilo organizování výtvarníků k vytvoření jednotné instituce. Představitelé zemských bloků na celostátní konferenci na zámku v Dobříši dne 18. května proklamovali zřízení Ústředního bloku výtvarníků ČSR. Dalším cílem sjednocování se staly odborové svazy doposud rozštěpené na dvě instituce, Odborovou organizaci a Syndikát výtvarníků československých. Iniciativy se ujal Ústřední blok. Navrhl vytvoření nové instituce. Nejprve byly dne 6. října 1946 radou Ústředního bloku schváleny stanovy přípravného výboru Svazu československých výtvarných umělců. Dalším krokem se stala veřejná schůze výtvarníků, na které dne 25. června 1947 většina účastníků odhlasovala zřízení jednotné hospodářské organizace malířů, sochařů a architektů s názvem Svaz československých výtvarných umělců. Dne 26. února 1948 se ustavil na ministerstvu informací Akční výbor československých výtvarníků, který uznal jako jedinou vrcholnou organizaci výtvarníků v ČSR Svaz československých výtvarných umělců. Ústřední blok i zemské bloky byly rozpuštěny. Svaz se přihlásil k principům socialistického realismu a organizoval i kontroloval výtvarný život ve státě.

< zpět
| resumé |

Recenze

Petr Wittlich

Peter Bürger, Teorie avantgardy. Stárnutí moderny. Stati o výtvarném umění

s. 182-183

Jarosław Jarzewicz

Dalibor Prix, Kružbová okna presbytáře městského kostela v Uničově. O cestě jednoho motivu napříč 13. stoletím z Francie na Moravu

s. 183-186

Jan Fiřt

Helena Dáňová – Renáta Gubíková (edd.), Všemu světu na útěchu. Sochařství a malířství na Chomutovsku a Kadaňsku 1350–1590. Katalog dlouhodobé expozice Oblastního muzea v Chomutově

s. 187-190

Martin Hrdina

Václav Hájek, Politizující kovář Karla Purkyně. Realismus, (auto)portrét, alegorie

s. 191-193

Otto M. Urban

Petr Wittlich, Bohumil Kafka (1878–1942). Příběh sochaře 

s. 193-195

Ondřej Váša

Josef Vojvodík – Marie Langerová, Patos v českém umění, poezii a umělecko-estetickém myšlení čtyřicátých let 20. století

s. 195-197

Anotace

s. 198-201

Z přírůstků uměleckohistorické literatury

s. 202-204

Česká resumé / English Summaries

s. 205-209